Kočkování v Beskydech

Přiznávám, že na koncert Tomáše Kočka a jeho orchestru se mi moc nechtělo, ale bylo na čase jít se na oplátku podívat na tip, se kterým přišla Maky. Po všech těch bluegrassových hrůzách, které se mnou absolvovala (a další už jsou v plánu) jsem nakonec šel docela rád. A dobře jsem udělal. Parádně zahrané i zazpívané. Sáákryš, to zase jednou mé malé muzikantské já dostalo lekci.

Kočko je z Frýdku-Místku a v jeho písních se často objevují místa, poblíž kterých jsem vyrůstal. Bylo tak zvláštní slyšet tady v Brně mluvit a zpívat třeba o hoře Godule nebo o vesničce Řeka. A protože se poslední Kočkovo album točí právě kolem Goduly (dříve Hodovnice), zapojili jsme ji do našeho víkendového plánu. V sobotu jsme šli z Komorní lhotky na Godulu, dále pak na Ropičku, Ropici, Velký Lipový, rozcestí Kalužný na Kamenitý a dolů do Košařisek. V neděli na Filipku a Loučku.

Na Ostrém

Z práce rychle do auta a autem rychle na sever. Vedeni obrovskou duhou které jsme se téměř dotýkali jak byla blízko, jsme dojeli až do Třince a na Ostrý. Halušky od mamky, vínko, stmívání na verandě.

Místo hlášeného deště tradičně svítí slunce a je pěkně. Zrada. Chtěli jsme tento víkend na skály. Doufal jsem, že se to zkazí v noci na neděli. To by bylo ideální, šel bych ráno za mlhy fotit do pralesa. Neděle ale byla ještě hezčí než sobota.

Vydali jsme se na Kamenitý. Je to široko daleko nejhezčí místo, se širokým a dalekým výhledem na prales a údolí Lomné, s krásnou chatou a dokonalou obsluhou (pivo vám klidně donesou ven až na dřevěné lehátko). Jedinou nevýhodou je, že to máme zpátky k nám na chatu trošku do kopce. Ono po dvou pivech a nějakých těch dobrotách má člověk chuť spíše na spaní nebo sestup do údolí.

Na Lysou s ČD

Třetí a poslední dovolenkový víkend připomínal staré časy, kdy jsme s klukama jezdili o víkendech na čundry po Beskydech. Aby byl náš výlet opravdu stylový, vydali jsme se pod Lysou horu vlakem. Stejně jako před léty nás čekaly čtyři přestupy na padesáti kilometrech a necelé dvě hodiny jízdy.

S Českými dráhami na Lysou horu

V ukrutném vedru jsme vyrazili po desáté pěšky na Třinecké nádraží. S drobnými nákupy cestou jsem už na Třineckém nádraží začínal litovat, že jsme raději nejeli autem. Pak hlásili zpoždění. V Českém Těšíně, první přestupní stanici, nám díky zpoždění ujíždí vláček na Frýdek. Nevadí, dáváme jedno pivo před nádražím a za hodinku nasedáme do motoráčku. Na auto raději vůbec nemyslím. Ve Frýdku zase čekáme. O navazujících spojích nemůže být řeč. Jízda se strává ukázkově neplynulou. Za necelou hodinku už ale sedíme ve vláčku směr Frýdlant. Ve Frýdlantu se dočítáme o výluce a do Ostravice se prej jezdí autobusy, které přistaví v čas odjezdu před nádražní budovou. Odjezd za čtyřicet minut. Nádražka, pivo, pohoda, nenapadá už nás nic horšího, s čím by se ČD ještě mohly pochlubit. Těch pár kiláků do Ostravice už přežijeme. Hlavně nemyslet na auto, kterým by celá dnešní cesta trvala necelé půl hoďky. V čas odjezdu stepujeme s cizí paní před nádražní budovou a autobus nikde. Začínáme být neklidní. Jdu k výdejnímu okýnku a ptám se paní jízdenkářky jak se věci mají. Autobusy prej stojí ne před, ale vedle budovy – přece tam co vždy jezdí vlak na Ostravici. Aha. Dobře. Přebíháme. Ptáme se autobusáka co je. Autobusy už odjely. A to už je na mě (nás) moc. Krátká hádka. Prej k okýnku, tam si máme jít stěžovat, tady že vina není, tady jsou jen řidiči co se třema lidma nikam nepojedou. Paní jízdenkářka se snaží hledat argumenty, ale bohužel, napsali to špatně, to se jí ukecat nedaří. Vnitřně cítím, že se jen tak nevzdám, i kdyby nám měli objednat taxíka. Když už jsem byl pěkně rozlícenej a jako argument uvedla, že jsme první kdo si stěžuje (myšleno: první tupci co čekají tam, kde to napsali a ne tam, kde vždy stojí vlak do Ostravice), nas… jsem se jak už dlouho ne. Paní to zřejmě vycítila a poslala mě do kanceláře přednosty. Maky už chtěla vše zabalit a ušetřit si další trapně potupné hádky. Ale já, vydatně posilněn místním nošovickým mokem, jsem vlítl do kanceláře přednosty a hádka pokračovala s dalšími lidmi. A stal se zázrak. Našla se jedna ochotná paní, která se nehádala, uznala, že to tam napsali blbě, šla s námi k autobusům, řekla řidičům, ať nás zavezou a jelo se (ani nechtěli vidět jízdenky). Jízda králů. Konečně Ostravice. Vyrážíme do hor. Jsou tři odpoledne a na auto už jsem si vůbec nevzpomněl. I to vedro se po takové výhře lépe snášelo.

Lysá hora

Kilometr převýšení a dáváme sí večeři na vrcholu. Zima. V pokojíku Kamenné chaty nevěřícně sahám na topení, které i teď v létě topí. Západ slunce. Vidíme Praděd. Po setmění ještě startují dva padáčkáří. Nádhera.  Odlítají skoro potmě někam k Malenovicím. Možná jsem jim i trošku záviděl.

Druhý den za odměnu sestupujeme krásnou cestou do Visalají. Údolí kolem Vyšních Malenovic, Křížových cest a Visalají mi přijdou jako nejhezčí část Beskyd.

Obrázky od Maky

Sníh na Ostrém

Místo kola a krátkých kalhot jsem si na víkend do Beskyd vzal pohorky a zimní hadry. Dole sice ani vločka, ale hory si žijou svým životem. Zima se vrátila.

Během pár dní napadl sníh. Chtěl jsem fotit v pralese, ale z focení brzy sešlo a zbylo jen únavné prošapávání stopy zmrzlým sněhem, který jsem měl místy až po kolena. Kdo by to čekal.

Vymetáme kouty

Během týdne jsme projeli několik koutů naši vlasti. Novohradky leží na jižní hranici s Rakouskem, Labák na severu nad Děčínem na hranicích s Německem a Ostrý je na východě na dohled od hranic s Polskem a Slovenskem.

Novohradské hory

Nejeden člověk nám vychválil tento kout naší země. Opuštěná sudetská krajina, vylidněné pohraniční pásmo, kilometry cest po lesích a loukách, staré kostely a zanedbané vesničky, místo, kde čas běží pomaleji.

Tohle všechno jsme se o Novohradkách doslechli. Není divu, že nás to zlákalo. Prodloužený víkend jsme už dlouho předem přidělili právě těmto pohraničním kopečkům. V sobotu kolem poledne přijíždíme do Nových Hradů. Na náměstí si ještě dáváme guláš, poslední výsadu civilizace, a pak už hurá do divočiny. Jedeme na kolech obalených brašnama. Máme vaření, jídlo, stan, ručníky na koupání, foťák, nářadí, jsme odhodláni přežít vše.

Ale ouha, je strašné vedro a očekávaný horský chládek se nekoná. Místo něj na nás dorážejí přemnožení komáři a další havěť. Po pár hodinách šlapání nás přecházejí iluze o zapomenutém kousku země. Zase jsme si jednou vybudovali vzdušný hrad nad základy z různých řečí a našich přání. Popíjíme pivko na kopci v Hojné Vodě a koukáme na spousty cyklistů a turistů. Před setměním projíždíme Žofínem a stoupáme k Huťskému rybníku. Komáři nás ženou výše a stan stavíme na hřebeni z poblíž kopce Vyhlídka. Drobné mušky na nás asi čekaly, protože na nás zahájily útok v celých armádách. To jsme ještě nezažili. Nebýt stanu, tak nás sežraly zaživa.

Doufali jsme, že ráno bude líp, ale útok pokračoval i při balení věcí, no hrůza. V Pohorské vsi oddychujeme a zkracujeme plánovanou trasu.Další noc bychom nepřežili. Po krásných cestičkách přijíždíme do Benešova, kde na náměstí u kašny snídáme a přes louky, hory a doly se odpoledne vracíme do Nových hradů. Jsme spokojeni, že jsme vše zvládli a možná se sem ještě vrátíme (bez horka a komárů).

Labák

Tak David se konečně dočkal. Dostal mě do Labáku. Výprava dvou aut ve složení: já s Maky, David s Maťou, Ricardo, Janek Bednařík šimpanz, Ďury a Janča úspěšně přežila pekelnou cestu a v hospůdce u Nežerků (V Ostrově) popíjela až do setmění. Pak se odebrala do bivaku autobus.  Tolik zprávy z pátku. V sobotu se lezlo.

My s Maky jsme to sice pojali spíše expedičně než sportovně, ale zelezli jsme si parádně. Lezení parádní, sice trožku těžší, ale rozhodně líp odjištěné než na jiných pískách. Člověk se bojí tak akorát, aby to nebylo o život. Večer U Kosti jsme s Davidem zavřšili den pivama, kytarou a dobrem. Nikdy určitě nezapomeneme na Růženku, její pronikavý hlas a do aleluja opakovanou hlášku: „A zahrajte něco veselého, tohle bylo smutné“. V neděli bylo hrozné vedro. Trekovalo se, trošku lezlo a cestovalo zpátky do Brna. Určitě se sem ještě podíváme, na druhém břehu (pravém) by pro nás mohlo být více lezitelných cest. A taky ten malý hřbitůvek a staré domky v Dolním Žlebu by stály za pár obrázků.

Beskydy

Zchladit se v chladném hoském vzduchu, cvičit na dobro, číst a spát. Tak takhle jsem si vymyslel svoji týdenní dovču na naší beskydské chalupě a přesně tak jsem to taky udělal.

Přibral jsem ještě kolo, abych trošku potrénoval na náš velký přejezd. Až na dvě pekelné vyjíždky na kole to byl krásný týden na horách, plný nicnedělání, ticha, šumění stromů a zvuků dobra. Na víkend přijela Maky a přivezla s sebou jednu z nejhezčích bouřek co jsem kdy na Ostrém zažil.

A když už je řeč o kole, tak se mi i v tom hrozném vedru povedl krásný přejezd. Z Třince přes Vendryňi do Nýdku, přes Hluchovou na Filipku, na Bahenec a dolů do Bukovce, pak nahoru na Gírovou a zase dolů do Mostů, pro změnu zase nahoru na Skalku a po hřebenu přes Velký a Malý Polom na Bílý kříž, pak po asfaltkách přes Visalaje zpátky do Třince – 111km, nastoupáno asi 1800m, vypito pět litrů vody, šest hodin v sedle.

Vítání jara

Po několika týdnech odkládání, překládání a plánování jsme se konečně dostali na chalupu. Váhali jsme jestli brát běžky, sjezdovky, skialpy nebo nic. S vidinou zmrzlého jarního firnu nakonec balíme v pátek odpoledne skialpy a večer už potmě ťapkáme nahoru na Ostrý.

Celý víkend bylo nad nulou a sníh nám mizel před očima. Každý den se zvětšovaly ostrůvky odkryté země. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se dostali zpátky dolů na lyžích a nemuseli jsme je potupně snášet na zádech.Ještě pár dnů a je po sněhu – aspoň v Beskydech. Už se těším na kolo. Takový přejezd celého hlavního hřebene za jeden den …

Mionší

První novoroční návštěva u našich. Vzali jsme si skialpy s nejasným plánem na nějakou procházku po Beskydech. Poslední dobou je všude škaredě. Smog, mlha, zima, slunce zmizelo. Ideální podmínky pro výpravu do pralesa Mionší. V takovém počasí by tam na pravidla nikdo dohlížet nemusel. Pro jistotu obouváme skialpy ve škarpě u silnice schovaní před zraky nepovolaných (hájovna). Cestou necestou šlapeme stopu na Minoší vrch. Po hřebeni přicházíme potichoučku na Velkou Polanu – mé nejmilejší místo pralesa. Nikde ani stopa člověka.

Právě v těchto místech kdysi fotil sám velký pan Sudek. Čekal jsem, že se někde z mlhy vynoří jeho postavička. Posezení nad jeho knihou pralesních fotek je pro mě vždy vzácnou chvilkou. Názorů na aktuálnost jeho fotek jsem zaslechl hodně, ale pro mě jsou jeho fotky pořád kouzelné, krásné a ani v nejmenším nemám pocit, že by byly překonané. Po hřebeni jsme se vydali dál směrem k Velkému Polomu. Na vrcholu Úplaz jsme si odpočali a rozjeli se směrem do údolí potoka Mionší. Sjezd se nám líbil, Maky zvládla sjezd hustým lesem úplně v pohodě. Dole pod okny hájovny jsme rychle vyskočili z lyží a uháněli k autu. Mrzí mě, že místa, která mám tak rád, musím navštěvovat s pocitem, že mě někdo lapne a bude chtít pokutu.

Beskydy na kole

Na víkend jsme se vypravili za našima do Beskyd. Tentokrát jsem se k focení, kreslení ani čtení vůbec nedostal. Pořídil jsem si nové kolo a logicky pak všechen volný čas, pokud jsem zrovna nespal nebo nedělal se dřevem, patřil Beskydským hřebenům, údolím a nekonečným lesům.

Doma jsem se probíral starýma věcma a našel jsem obrázky z dob, kdy jsem se ještě jako dítko základní školou povinné učil kreslit.

Beskydský křest nového kola stál za to. Ráno jsem z Třince vyrazil nahoru na hřeben, po kterém jsem dojel až na Bílý kříž. Pak dlouho z kopce až dolů ke Starým Hamrům. Objel jsem Lysou i Smrk a za Bílou jsem přes Martiňák nastoupal zpátky na hřeben. Na Pustevnách jsem se otočil k návratu a podhorskýma cestičkama jsem se vrátil do Třince. Jaké bylo převýšení netuším a vzdálenost jsem podle mapy spočítal asi na 120km. Tolik jsem po Beskydech zatím nikdy nenajel. Cyklistice zdar !

TRASA NA CYKLOSERVERU