Rychlebský hřeben
Odpoledne po práci jsme s Ládinem vyrazili na Boženku. Vyčistili jsme ucpaný komín, zatopili uvnitř i venku a užívali si horskou tmu, nebe plné hvězd, ticho a klid. Ale nepřijeli jsme se poflakovat. Druhý den jsme vyrazili do hor. Ládin šel běhat, já sedl na kol a jel. Svůj plán jsem si nachystal už v Brně. Chtěl jsem přejet hřeben Rychlebských hor ze Smrku na sedlo Travná a přes Polsko se vrátit zpátky. Vyšlapal jsem na hřeben a opřel se do mě vítr. Fučelo tak, že mě to místy shazovalo na zem. Ale plán je plán, tak jsem jel.
Naštěstí cestou nespadl žádný strom a v té vichřici to mělo ještě lepší atmosféru. Celých 30 kilometrů po hřebeni to byl neustálý boj s kořeny, kameny, prahy, bahnem a spadlými stromy. Mockrát jsem musel kolo tlačit. Ale bylo to krásné a neskutečně jsem si to užil. Když člověk ví do čeho jde, tak se nekonají žádná překvapení v podobě nízkého průměru, únavy, nebo znechucení z toho, že to nejede. Vítr mi ale přichystal ještě jedno nemilé překvapení. Po asfaltkách v Polsku jsem šlapal přes 30 kilometrů proti větru, to jsem nadával jak špaček. Závěrečná část údolí s vesničkou Bělice a sedmikilometrovým stoupáním temnými lesy k hranicím mě nadchla. Tam se musím někdy vydat a pořádně “Śnieżnicki Park Krajobrazowy” prozkoumat.