Modrý Pavouček

Týden jsme se s kolegy z práce proháněli na jachtě mezi ostrovy poblíž Šibeniku.

V pátek večer bylo v Brně krásné světlo - podzim, moje nejoblíbenější období, je tady. V sobotu ráno jsem cestou z Brna znovu zavítal do kraje havířů. Tentokrát jsem se poctivě připravil, vše předem nastudoval v mapách, a jel najisto. Malému bloudění jsem se sice zase nevyhnul , ale Mexiko a opuštěný hřbitov jsem našel. Zvláštní místo, jen co je pravda. Člověk se tam může ocitnout doslova jednou nohou v hrobě.

Tak jsme s Tomáškem vyrazili za odpoledním lezením. I přes to, že neustále zdržoval (např. musel mě zavést domů pro věci, které jsem neměl s sebou nebo mě musel vést až do Líšně vyzvednout auto, …), dorazili jsme do Krasu před pátou. Oba jsme doma zapomněli maglajz a po dešti bylo trošku vlhko. To nás ale nemohlo rozhodit a pro lezení jsme schválně vybrali nejoklouzanější cesty na Hřebenáč. A šlo to celkem pěkně.

Na Olši byla velká voda. Aby ne, však pršelo téměř celé tři dny, které jsem v Třinci strávil. Původně jsem chtěl jít na chatu a v klidu tam pracovat, ale v takovém počasí jsem to vzdal. V sobotu jsem se rozhodl vydat po stopách jednoho z mých oblíbených fotografů - Radovana Schmuckera. Jeho lovištěm je Kravinsko - kraj dolů, zatopených propadlin, kolejí, kališť, zarostlých a opuštěných ruin … Od začátku jsem tušil, že orientace v takové krajině nebude jednoduchá.

V sobotu večer jsme s Martinem narychlo vyrazili do Billy, koupili nějaké to vínko, cukr, skořici a za další dvě hodinky už šlapeme noční tmou na Tetřeví horu. Spíme na střeše bunkříku, popíjíme vařící svařák a baštíme hermelín. Pohoda. Jak já jsem zase vymrznul. Nechápu proč furt všude tahám ten starý tenoučký spacák co už snad ani spacák není. Ale ranní inverze nad Starým městem stála za to. A v 10 už jsme zase zpátky v Brně.

Na pozvání Povidláka jsme se s Orlíkem rozhodli dojet za ním a jeho kumpány (Jitka, Pípáci) do Tater. Volám Tomíkovi v pátek odpoledne a hlásí mi z Tater sluníčko, vedro, volné bivaky někde nad nimi a taky auto - to že se prý, po domluvě s hlídačem sanatoria Vyšné Hágy, dá nechat v areálu léčebny. Přebaluju tedy celý batoh - nechávám doma všechno vaření a polovinu oblečení. V půlnoci jsme v léčebně, marně hledáme Tomovo auto (parkuje na Popradském plese).

Vrch Prašivá neměl kdysi široko daleko dobrou pověst. Údajně tady na tato místa v dávných dobách vyváželi na saních a na vozech lidi nečisté, nemocné a zemřelé na mor a jiné nakažlivé choroby. Nechali je tam pak i s povozy nebo saněmi a o jejich další osud se prý postarala lesní zvěř. Tak se tu po lesích údajně válelo plno lidských kostí. V neděli jsem se po několika týdnech vrátil na Kysuckou železničku.

Po dlouhé době jsem vyrazil na služebku úplně sám. Takové volnosti je třeba náležitě využít a tak jsem místo letadla letěl svým autem. Do Bocholtu to bylo něco přes tisíc kiláků a ke konci už jsem dálnici nemohl ani vidět. Chtěl jsem vidět moře. Celé dva dny, co jsem v Bocholtu pracoval jsem přemýšlel kudy k Atlantiku. Do Amsteradamu to bylo kousek, ale nakonec jsem vyrazil směr Emden a Norden na severu Německa.

Zase jsme si jednou zablbli s lany a karabinami. Tentokrát jsme všechny lanové překážky postavili bez “velkého Lukina”. Cestou zpátky jsme si udělali malou vyjížďku přes horské vesničky. Objevili jsme krásný kopec - Křížový vrch nad vesničkou Ruda.

A další odpoledne ve Sloupu