Modrý Pavouček

Když jsem nedávno dostal pozvání do bývalého vojenského objektu v Brně Slatině, neváhal jsem ani chvilku. Vypravil jsem se tam jednoho zimního slunečného odpoledne. Mohl jsem jít kam jsem chtěl, dostal jsem klíče od všech dveří a v opuštěném areálu jsem mohl strávit čtyři hodiny. Prošmejdil jsem to tam pěkně. Zdaleka jsem se ale nestihl podívat do všech budov. Škoda, že tam po armádě nezbylo více věcí. Na většině dveří ale zůstaly štítky s účelem místnosti a často i se jmény bývalých obyvatelů.

První novoroční návštěva u našich. Vzali jsme si skialpy s nejasným plánem na nějakou procházku po Beskydech. Poslední dobou je všude škaredě. Smog, mlha, zima, slunce zmizelo. Ideální podmínky pro výpravu do pralesa Mionší. V takovém počasí by tam na pravidla nikdo dohlížet nemusel. Pro jistotu obouváme skialpy ve škarpě u silnice schovaní před zraky nepovolaných (hájovna). Cestou necestou šlapeme stopu na Minoší vrch. Po hřebeni přicházíme potichoučku na Velkou Polanu - mé nejmilejší místo pralesa.

Jedny z úplně nejstarších obrázků, na kterých mě někdo vyfotil při lyžování. Výbava odpovídala době. O přeskáčích se nám mohlo jen zdát. Lyžovalo se na všem možném. Když nás bavilo skákání, jezdili jsme na běžkách, abychom po vzoru skokanů z televize měli volnou patu.

Po návratu z Návrší si na mě zasedla chřipka a strávil jsem doma skoro měsíc. Už jsem se nemohl dočkat na první skialpy v Jeseníkách. Sněhovej bůj na mě ale myslel a pořádnou nadílku do Jeseníků poslal až tento víkend. V sobotu ráno se v Zábřehu na benzince dává dohromady banda Brněnských jeseníkářů a společně vyrážíme směr dolní nádrž. Sněhové království. Parkujeme (skoro jsem přejel Pidiho), lepíme pásy, balíme dobroty a vyrážíme.

Zdravím všechny v novém roce, do kterého jsme s Markét a Brněnskýma kámošema vstoupili před chatou Návrší pod Kralickým Sněžníkem. Jestli bych si do nového roku něco přál, tak ať neplatí přísloví Jak na nový rok, tak po celý rok. V pondělí jsem přišel do práce a obratem mě poslali na školení. Iluze pohodového rozjezdu (potřeboval jsem dělat fotky) se rozplynula. Pan školící mluvil jak o závod a vydržel to pět dní po sobě vždy od devíti ráno do šesti odpoledne.

Beskydy Na štědrý den odjíždíme autem plným dárečků do Třince. Za těch pár dní u našich jsme podnikli hned několik výprav. Jako první vyrážíme na Ostrý podívat se, jestli chalupa přežila vichřici. A protože se v poslední době vracím k bluegrassovému banju, musel jsem si posvátně zahrát v kopcích, ze kterých bluegrass pochází. Procházka Čerňavinou pak završila krásný slunečný horský den. Další den jsme se rozhodli pro fotovýlet na Karvinsko, který už Markét dlouho slibuju.

Dnes večer, v téměř posvátném tichu našeho bytu, se konala první výstava mých fotek. Na oslavu jsem pozval Markét, Berušku, Jarmila a Méďu, tedy ty, kteří mě v mé práci nejvíce podporují. [caption id=“attachment_906” align=“aligncenter” width=“360”] První výstava[/caption] Mám velkou radost, že jsem konečně zvládl opravdový černobílý tisk, paspartování a rámování. Konečně budu moci své obrázky ukazovat, rozdávat a prodávat v hávu, jaký si zaslouží. Všechno mě to stálo spoustu času a práce, ale výsledek stojí za to.

Nejoblíbenější Foglarovkou pro mě vždy byla kniha Dobrodružství v zemi nikoho. Záviděl jsem jejím hrdinům tajemnou krajinu plnou propadlin, kopečků a nebezpečí. Možná právě proto mě přitahuje krajina, která zůstala po staré Karviné. Je to kraj dolů, potrubí, propadlin a kalových nádrží, kolejí, starých domů a hornických kolonií, černých hald, hustých lesíků a podivných existencí. To vše je protkáno nepřehlednou spletí cest a cestiček, které často nikam nevedou. V sobotu jsem se tam vypravil.

V neděli v sedm ráno byla v Brně mlha jak z rákosníčka. Venku byla zima, mrholilo a kdo nemusel, vůbec nelezl z postele. Je to k neuvěření, že se najdou čtyři lidé, kteří dobrovolně vstanou a vyrazí ven za lezením. Do rakouského Durnsteinu jsem se jel podívat po dlouhé řadě let. Nic se nezměnilo - parádní lezení na hřebíncích kolem hradu tyčícího se nad Dunajem a krásným starobylým městečkem. I přes to počasí nakonec všechno dopadlo dobře a lezlo se celý den (pravda, chvilkami do bylo horské).

Sehnal jsem si knihu Jáchyma Topola Chladnou zemí. Otevřel jsem ji jednou večer a na úvodní stránce stálo: Hle, mám cizí jizvy, odkud se tu vzaly? (Dorota Maslovska) Pár hodin a obsah této zvláštní knihy se ve mně rozpustil tak jako vždy když natrefím na něco co se dotýká mé duše. Jsem rád, že nejsem jediný pro koho temné věci z dob minulých nejsou jen statistikou: "…patřila k pátračům po pryčnách … a ty jsme v Terezíně už znali, pátrači byli často mladí lidé, kterým mozek sužoval mrak děsivé minulosti, hrůz, které se udály jejich rodičům, prarodičům, příbuzným anebo vůbec, že se staly … a můžou se stát zas?