Dlouhé stráně, 10.-11. prosinec

Jeden z dalších typických Jesenických skialpových prašanových víkendů.

Býčí skála, Pornovztahy

Kdyby se lidé v noci setkávali pod hvězdami místo pod lampou, mám za to, že by nemohli dobře mluvit o politice nebo o zatracených poměrech; pod hvězdami se lépe mluví o lásce, o zítřejším dnu a o jiných tichých a vážných věcech. Člověk se pod hvězdami může zbláznit nebo zamilovat, ale nemůže se rozčilovat. Skutečně existují tajemné astrální vlivy; hvězdy mají mocný vliv na člověka, který se na ně dívá; ale nemají jaksi vlivu na člověka, který civí na světelnou reklamu nebo čte v kavárně divadelní referáty. Člověk pod hvězdami je účasten na veliké slávě světa; je korunován hvězdami. Když jsem se posledně stěhoval, mínil jsem, že se stěhuji až na sám divoký a opuštěný kraj města; shledal jsem však, že jsem se odstěhoval mnohem dál; až k Měsíci a do sousedství hvězd.

Karel Čapek

Celé léto jsem o téhle cestě přemýšlel, ale furt nebyl čas nebo lidi … a tak jsme se s Gitou rozhodli, že to dáme, a navíc v noci. Je osm večer, jsme u skály, nalízáme do obrovské klenby, na nebi hvězdy, mráz, tak jak to má být. V polovině cesty se střídáme, aby si každý užil svůj kousek strachu při hákování na prvním. V pět ráno se ozývá vítězný pokřík od horního štandu. Máme to, docela jsme chvilkama pochybovali (aspoň já) … ale bylo nám jasné, že když z toho někde v polovině zdrhnem, nebudeme mít morál na druhý pokus. Radost a spokojenost, to jsou ty správná slova.

Gita a Franta, 8. – 9. prosinec 2005, Josefovské údolí, Býčí skála, prvovýstup: J. Bednařík, D. Janák, 2002

Dlouhé stráně, 4. prosinec

Všichni už se těšili na skialpy a tak jsme vyrazili počasí nepočasí, sníh nesníh, na Stráně. Autama jsme dojeli až na Zámčisko k mostu, to jsem ještě nezažil. Vyběhli jsme na Velkou Holi a lyžovali jsme v kotli. Se Zobčou jsem sjel centrální část, do které jsem vjel po ujištění, že nic nemůže spadnout (pípáky jsme pro jistotu schovali do báglu). Po příhodě z Mravenečníku se bojím jak čert. No … a stejně jsme pak jeli polovinu svahu po laviništi, co už, když nic nepadá, tak nic nepadá. Lyžování parádní, jen škoda sněhu bez podkladu. Na viděnou na kopečkách Tome, Vidláci, Zobčo, Zbyňo, Julie, Franto a závoďáku z Losin.

Divoký důl, 26. listopad

První letošní mixové lezení v proslavené jesenické divoké stráni.
Podmínky na … tak jsme s Tomem jistili už v lese a na nástupových
loukách. První lezeckou délku jsem tahal já a připadal jsem si jako
Viktor čistič. Drny byly všechno možné, jenom nééééé promrzlé. Tož jsme
vzdali pokus o diretissimu a obřím traverzem jsme naťapkali pod pravou
vrcholovou část, ve které si pro změnu pěkně zabojoval Zobča i Tom.
Luboš moc nelezl, spíš furt nadával a nacvičoval biwallovou lanovou
techniku. A já jsem si opět připadal jako čistič, tolik založeného
matroše v divokáčových šitech jsem snad ještě neviděl. Ani fotit se mi
nechtělo.

Západní Tatry S Dejčou a Alexem

Bišík a Jankovy narozeniny

Pilo se, jedlo se, slavily se Jankovy narozky. I nějaký ten kruh se zatloukl.

Chamonix v Alpách a focení pro AlpinePro

Tak si tak s Orlíkem vykračuju po rozpálené cestě pod Pálavou (utíkáme kvůli hnusnému rozlámanému poděl….. lezení), když se ozve mobilem Povdilák. Jestli prej nechci jet na lyže do Chamonix, snad fotit reklamní fotky, a to všechno jako že zadara a ještě že si snad něco vyděláme. Proč ne, za tři dny se přece stačím sbalit. Sice bylo dost ujeté balit skialpy a zimní lezení v parném létě, ale co už. Složení týmu se nakonec ustálilo: Já, Giťule, Pavel a Ricardo.

Cesta do hor nebyla z nejpřímějších, zajížďka do Prahy byla kvůli věcem na focení a autu nutná. Následovalo nutné vyzvednutí Ricarda a jeho svině v Budějovicích, kdy bych chtěl žít každý a pak ještě nutný noční výlet pod Dachstein pro lyže značky Ricardo Hagan. Dál už jen Moby a Chamonix. Uff, sjezd z kopce, Ricardo a pískající gumy, první pohled na Dru, Blank, Midi a sníh. Pak nevím přesně co pár dní bylo, asi nějaký sen, dík Giťule, Ricardo, fotografe … a pak jsem najednou v šest ráno před barákem v Brně, jdu na chvilku spát a valím do práce.

Moje fotky:
[bsgallery set=“2″]

Co fotil Pavel:
[bsgallery set=“1″]

Yachting na Orlíku, 27.-30.10.

Vždy jsem si říkal, že až vylezu ten Eiger, začnu dělat do lodí co jezdí na vítr. Kdysi jsem trošku plachtařil a rád bych se k tomu jednou vrátil. Tento víkend na jachtě kamaráda bunkráka mi tenhle můj sen hodně připoměl. Ve čtvrtek večer vyrážíme s Alexem vlakem z Brna směr Praha. Dále pak s Kočičákem – kapitánem autem na jih a před půlnocí jsme konečně v místě, na kterém kotví Vega. Před spaním trošinku popíjíme a v podobném duchu se nese i zbytek plavby. Několik prázdných láhví Fernetu mluví za vše. Ráno za mírného větru vyrážíme proti proudu směr Zvíkov. Na hrad jsme to ale za den nestihli. Na noc kotvíme v neznámé pustině a vyrážíme na břeh hledat nejbližší hospodu. Další den za krásného letního počasí dorážíme na Zvíkov a flákáme se v okolí. Odpoledne spěcháme zpátky. Po setmění nabíráme další dva členy posádky a temnou nocí pokračujeme dál. Noční plavba je super, potkáváme houseboat i parník. V neděli se počasí hodně zhoršilo, už žádné sluníčko a krátké rukávy.

Nakonec zbývá poděkovat Kočičákovi a Alexovi za pozvání.

Vysoké Tatry, 21.-23.10. 2005

S Matyldou po Indu

Jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Tady je úryvek, který si čas od času pročítám:

„Život je krásný, ano. Jen někdy nerozumím evropskému výkladu štěstí. Například ztracený obzor, který sem jezdí hledat každý Evropan. Jestli se pamatujete, tak Hugh Conwaye unášejí letadlem do Šángri-la údolím Indu a vzápětí na to nouzově přistanou na ledovci. To znamená, že to muselo být spíš někde v Kakákóramu než v Himaláji. Dokonce někde hodně blízko Hunzy.

Dnes do Hunzy přijedou Evropani, nechají se prostupovat klidem, který už doma dávno neznají, a mluví o ráji a o tom, jak se lidem šťastně žije uprostřed přírody. Protože by však v Šángri-la neuměli žít, odlétají domů do svých měst a šíří falešnou představu o tom, že lidé žijící v přírodě musí být jen kvůli tomu, že žijou jinak než nespokojený městský člověk, šťastni. Továrny v Evropě kazí vzduch, ale čerstvého vzduchu se lidé nenajedí. Chudý člověk, který má tuberkulózu nebo trachom trpí parazity nebo mu umírají děti, nemůže být šťastný, i když žije uprostřed nejkrásnější přírody.

Co vůbec může udělat hladový člověk se svým životem? Není to směšné a ostudné závidět chuďasovi čisté nebe?

To je chamtivost!

Odmlčel se, slezl z postele, hodil na ohniště několik klacků a potom potichu dodal:

„Promiňte.“

„To
je v pořádku,“ řekl jsem. Dokonale jsem tomu rozuměl. Dýchl na brýle a řekl: „Nepodezírám vás, že jste přijeli do Gilgitu s nadřazeností evropského pozorovatele. Na tom jsme se shodli s  princem Janem. Mluvme ale o tom, proč jste přijeli. Zajímaly by mě příčiny. Příčiny touhy každý den riskovat a snášet celou tíhu výpravy.“

„Ne…“ zahučel jsem. Do vysvětlování se mi nechtělo. Baig ale vzápětí pokračoval:

„Zajímá mě to ze zjištných důvodů. Až bude KKH postavena (vždycky říkal ‚kej, kej, ejč‘, místo Karakoram Highway), bude do Gilgitu a do Hunzy jezdit hodně Evropanů. Pravděpodobně opustím policejní služby a zařídím si horolezeckou kancelář. Může se mi to hodit znát vnitřní pohnutky svých zákazníků.“ „Nevím, pane, jestli jsou moje pohnutky stejné jako pohnutky vašich budoucích zákazníků.“

„Nevadí, vyznám se v lidech a vezmu si z toho, co budu potřebovat.“

„Ani to sám přesně nevím,“ řekl jsem.

„To taky nevadí. O silných touhách nikdo neví přesně, kde pramení.“

„Dobře,“ řekl jsem, „pokusím se.“ Posadil jsem se tváří k ohništi a chvíli jsem přemýšlel…

„Důvody jsou zhruba tři. Bude jich jistě víc, ale některé jsou méně podstatné a některé jsou v těch prvních třech zahrnuty. Nevím ani, který z nich je nejsilnější. Snad jeden…“

„Který?“ řekl Baig a nasadil si brýle.

„Touha po čistotě prožitku!“

„Nádherná pohnutka,“ řekl důstojník.

„Touha po čistotě a hloubce prožitku. Obávám se ale, že ji budeme oba chápat trochu jinak.“

„Proč myslíte?“

„Každý žijeme v jiném světě.“

„Máte pravdu, ale k věci,“ usmál se Baig. Někdy mi pil krev náznaky vědecké nadřazenosti. Ale líbila se mi jeho tichá zanícenost pro to, co dělal, i na co se ptal.

„Žijete-li obklopen sítí informačních prostředků,“ povídám, „může se vám brzy stát, že zjistíte, jak dýcháte jejich rytmem. Jako byste byl přiletován k drátu, který vás spojuje s tisícem světů.“

„Myslíte televizi, rádio, film a tak dál?“

„Ano. A ten drát je prostředníkem, který vám dává možnost vstřebat takové množství zážitků, že byste byl nucen žít sto životů, abyste o ně nebyl ochuzen, kdyby vynálezy jako noviny a televize neexistovaly.

Většina vašich prožitků je zprostředkovaná. A nejen to, prožitky jsou už připraveny ke spotřebě v koncentrované podobě. Profesionálně prefabrikované vzrušení, pohoda, smutek a  strach… Vyrábějí je celé odborné týmy. Výsledkem je – otupění.“

„Můžete se bránit.“

„Taky se bráním. Proto tu například sedím. Ale obrana je těžká. Nebojujete proti něčemu, co by vám bylo nepříjemné nebo vás obtěžovalo. Jen vás to mění. Lidé, kteří se často koukají na barevnou televizi nebo na nádherné barvy na plátně, jsou zklamaní, vidí-li jednou za čas skutečné barvy v přírodě. Pak se jim zdá příroda šedivá.

Moderní člověk se nechová jako dítě, které poprvé vidělo biograf, ve kterém vlk sežral zajíčka ušáčka. Prostě nemůže truchlit nad každou tragédií, o které se dozví. Nemůže, protože to nemůže dělat každý den.

Netýká se to bohužel jen osudu fiktivních hrdinů. Televizní člověk se musí obrnit i proti skutečným tragédiím, které se kolem něho odehrávají. Obrní se a je mu pak jedno, jestli povodně v Bangladéši zahubí třicet nebo čtyřicet tisíc lidí.“

„Všude na světě je vlastní neštěstí bližší než cizí,“, namítl Baig.

„To je pravda, ale jde o míru. Jde o to nepřekročit únostnou míru. Byl jsem v Gilgitu na jakémso pákistánském filmu. Samozřejmě jsem ničemu nerozuměl. Víc jsem se díval na diváky než na plátno. Vstávali na lavice, mávali pěstí, křičeli a nadšením tleskali a dupali. Cítili s hrdinou, i když to byla jen hra stínů.“

„Zajímavé,“ řekl Baig. „Ale jak to souvisí s vaší výpravou?“

„Aby mne ochranná ulita před světem úplně neuzavřela, snažím se ji rozbít vlastním nezprostředkovaným hlubokým zážitkem.“ „Čistý prožitek můžete najít i doma, kvůli tomu nemusíte jezdit do Himaláje,“ namítl Baig. „V lásce, s dětmi, v meditaci nebo v rozmluvě s Bohem.“

„Máte pravdu, ale jsou tu další důvody,“ řekl jsem.

Baig pokýval hlavou a naznačil, že poslouchá.

„Radost z toho nebýt šroubkem.“

„Aha, asociální tendence,“ usmál se opět důstojník.

„Ne, ne, ne, nejsem žádný hippie. Myslel jsem to jinak.“

„Taky jsem to tak nemyslel. Ale to nevadí. Pokračujte.“

„Souvisí to s radostí ze hry. Uspokojení je obvykle tím vyšší, čím je vyšší hra. Plavba po Indu je dost vysoká hra, co říkáte?“

„Obdivuhodný pokus. Proč myslíte, že jste byli v Gilgitu tolik obdivovaní a oblíbení?“

„Je to velmi těžká plavba. Sám vidíte, že by potřebovala daleko víc času, silné podpůrné skupiny, víc doprovodných aut…“

„Helikoptéru…“

„Helikoptéru, lepší motor, víc prostředků, možná vojenský doprovod… První průjezd kaňonem by si zasluhoval, aby za ním stála silná organizace…“

„Nenašla se, že?“

„Nenašla. Přesto jsme se do toho pustili. Celou plavbu jsme si vymysleli sami. Sami jsme ji připravili, a jestli to přežijem, sami ji skončíme. Dovedete si představit ten fantastický pocit soběstačnosti? V době, kdy je lidská práce rozdrobena na takové kousíčky, že ten, kdo dílo začíná, má jen neostrou představu o tom, jak bude pokračovat, a účel práce je znám jen zoufale všeobecně?

Cílů se dosahuje v týmech vyzbrojených ředitelstvími, administrativními aparáty, archívy, počítači, kontakty s jinými týmy… Každý takový tým je samonahraditelný oraganismus, který žije jiný život než jeho jednotiliví členové. Do jisté míry je mu osud jeho vlastních součástek lhostejný. Všechny jsou vyměnitelné. A teď si představte, že jsme takovou poměrně složitou záležitost, jako je tahle výprava, uskutečnili, aniž jsme do nějakého takového týmu patřili. A nejen to, my jsme takový tým ani nevytvářeli. Žádný tým – stále jen skupinka kamarádů! Všichni jsme se starali o všechno, všichni jsme měli obavy o to, jestli se do Himaláje dostanem. Všichni jsme dřeli stejně. Přesto, že jsme toho mohli kdykoli nechat, jsme toho nikdy nenechali. Byl to náš Indus!“

„Snaha o seberealizaci,“ řekl Baig učeně.

„Nevím, možná.“

„Stále to ale není důvod jezdit do Himaláje. Vyniknout můžete v kterémkoli oboru.“

„To souhlasím. Je tu však ještě ten třetí důvod.“

Baig se na mne podíval přes brýle a povídá: „Přece jen hledání Šángri-la?“

„Ne, ne. Vůbec ne. Jen touha po neznámých koutech zeměkoule. Když už taková místa na světě skoro nejsou, je to trochu staromilský důvod, že? Ale ty malé zbytečky, k nimž patří himalájské kaňony, ještě někdo objevit musí.“

„Měl jste někdy pocit,“ řekl Baig, „že by vám vyhovovalo jiné století, třeba devatenácté?“ Načínal myšlenky z jejich schovaných podhoubí.

„Sentiment nad minulostí, co vy o něm můžete vědět?“ podřekl jsem se.

Zasmál se a naplno zvolal:

„Nebuďte jako ostatní! Tady taky běží čas. Leccos není takové, jako bývalo. Změny nemají to tempo jako v Evropě a vesměs znamenají pokrok, ale mění se i věci, nad kterými si můžete zastesknit. Mizí zvyky, zaniká přirozená životospráva, na níž stála hunzská dlouhověkost, mizí i patriarchální vztahy v rodinách, které jsem znal z dětství a které mi, možná, budou scházet. Nestydím se za to. Bral byste to devatenácté století?“

„Víte, co jednou říkal Amundsen Nansenovi? Jsem rád, že jsem se nenarodil později, to už nebude co objevovat.“

„Vidíte! I když v Himaláji například je toho ještě dost k vidění. S jednou výhradou ovšem, co neviděl Evropan, viděli už jiní. Takových míst je tady dost. Několik jsem jich navštívil.  Nedomnívám se při tom, že bych to objevil, právě jako Sven Hedin nebyl první, kdo viděl prameny Indu.“

„To je pravda, tím však popíráte důležitost fyzické přítomnosti jako měřítka priority. Objevitelství pak má širší význam. Všechno lze ještě lépe popsat, ještě lépe zmapovat a ještě lépe zmikroskopovat. Nebo vám jde o tu romantiku dotknout se nějakého kamene jako první člověk? Takového kamení je v Himaláji devadesát pět procent. Kus tady za hospodou.“

„Nesmějte se. Víte přece, že tady jde o taková místa, která je třeba dobývat, překonávat překážky a potýkat se s těžkostmi.“

„Nic nezlehčuji, to bych zlehčoval všechny dobyvatele himalájských vrcholů a nakonec i vaši plavbu kaňony. Ale tuším váš smutek nad tím, že veliká doba objevitelství vzala za své.“

„Prosím vás! Přece vím, co můžu chtít!“

„Ano! Ano!“ zvolal jako vítěz. „Každý z nás by měl vědět, co může chtít. Řád světa je předem připraven a máme v něm své nezaměnitelné místo. Jsme znovu u mého strýce z Nagaru, o kterém vyprávěl Munír. Když pominu jehoh mladickou lásku k Anglii i že si neustále kazil život volnomyšlenkářstvím, zbývá mi k pronesené moudrosti o životě jen smutná pointa. Lituji, že musím Muníra zklamat, ale dokonce dvojnásobně smutná pointa. Strýc zemřel měsíc po tom, co se vrátil z Hunzy. Za tu dobu nestačil těch tisíc rupií, které zachránil, ani utratit. Vypukla tehdy silná epidemie hepatitidy a příčinou smrti byl – zánět jater. Co vám k tomu povědět víc?!“

V místnosti bylo příliš horko. Vzal jsem spací pytel a odešel k džípu. Khásim ležel na posteli hned vedle dveří pro šoféra. Věděl jsem, že má na zápěstí přivázaný provázek, který vedl ke dveřím auta. Ty se nedaly zamknout.

Přitáhl jsem čarpáju z druhé strany a přikryl jsem se pytlem. Ulicí se přehnala smečka psů, vrazili do hospody a tam se rvali o odpadky. Hospodský se probudil, slezl z pece a vykopal hladové psy z lokálu. Pak byl zase klid, nanapodobitelné velehorské ticho a ledovcové jazyky předhůří Nanga Parbatu zářily namodralým světlem. Obloha se vyčistila.

V ohradě zašustily kroky. Munír se taky chystal do postele. Nejdřív přišel k džípu a řekl něco Khásimovi. Pak vlezl pod kapotu a za chvíli bylo slyšet vytékat z chladiče tenký čůrek vody.

„Bude mráz,“ řekl. Přisedl do dřepu k mé posteli. „Mr. Baig nemá pravdu, Mistře Meriku,“ povídá. „Život záleží především na tom, kdo ho žije. Chcete, abych vám to vysvětlil?“

„Ano, Muníre!“

„Vloni na jaře mi onemocněl syn. Bělokrevností. Víte, co je to za nemoc?“

„Vím,“ řekl jsem.

„Šest neděl jsem se modlil, aby se uzdravil. Ale na tu nemoc neexistuje lék. Pak umřel. Bylo mu osm let. Víte, jak se umírá při leukémii?“ zeptal se Munír.

„Vím.“

„Umírá se s hroznými bolestmi kostí. Neměl jsem peníze, aby můj syn mohl aspoň umřít bez bolesti. Myslíte, že jsem se změnil?“

„Asi ano.“

„Ne, pane. V Boha jsem taky nepřestal věřit. Baig se mýlí, když myslí, že nejsem dobrý muslim jen proto, že se umím smát tak brzy po smrti svého syna. Když umřel, tak jsem velmi plakal. Je smích méně přirozený než pláč? Není. Mohl bych ovšem zapomenout na smích, ale sám, já sám jsem se rozhodl, že nemohu dělat nic proti přirozenosti. Když se směju, tak jsem veselý i za svého syna, který nemohl žít celý svůj život. Syna jsem nemohl zachránit, ale je v mých silách, abych svůj život neproplakal.“

Zvedl se a řekl: „Zítra nafouknem válce.“

S Matydlou po Indu, Jaromír Štětina