Skialpy s Lokálkou v Jeseníkách

Jeseníky a běhání s Miloušem

Bivak v Jeseníkách

Půl desáté v pátek večer. Vystupuju z auta do šílené chumelenice na přehradní křižovatce u mostu. Ostatní jednou spát do penzionu „Milouš“. Než se stačím přezout, převlíct a přebalit bágl, mám polovinu věcí mokrou. To zas bude noc. Ťapkám v čerstvém prašanu směr Stráně. V tomhle počasí mě napadá spaní jednině v seníku pod Divokým dolem. Za necelé dvě hoďky jsem tam. Krásné místo na spaní … teda až na tu mrtvou srnku. Záhrab a klasický polospánek v morkých věcech.

Ráno šlapu s plným báglem za děckama do sousedního údolí. Hřeben přecházím kolem Františkovy myslivny, uff, dřina. Za tři hodiny jsem ve Vernýřovicích, kde potkávám Toma s Milošem. A začíná stíhací závod na vedoucí skupinku, která už je na hřebeni a míří na Břidličnou horu. Kluci mi mizí v první zatáčce. Závěrečná část podvrcholovým lesem je nekonečnáááá. Na hřebeni jsem sám, jen vítr, zima a mlha. Nemůžou být ale daleko. Akorát nic nevidím a netuším kudy jeli dolů. Nakonec je doháním v polovině sjezdu. Podmínký jsou „vskutku epesní“. Pak ještě jeden výstup na boční hřeben. Jsem totálně unavený, mám křeče, skoro nemůžu stát. Ale i tak byl sjezd přes andezitové skalky nádherný (dík Milošu).

V neděli ráno se objevuje Luboš s Marešem. Nečekali jsme je tak brzo (dali Brno – Jeseníky za hodinu). Vyrážíme směr horní nádrž a cestou potkáváme další Brňáky (to je moje lókáááá). Říkáme jim, ať nejezdí Frantovým žlabem, ale i tak si neodpustili shodit tam lavinku. Nahoře u nádrže je bezvětří, to jsem tam ještě nezažil. Sjezd je parádní a vidíme spandnout další lavinku. Luboš láme lyži a Mareš mi pro změmu posílá svoji lyži svahem dolů. Mihla se kolem mě tak rychle, že jsem ji ani pořádně neviděl. Nakonec šlapeme „takovým úplně mírným svahem“ a jedeme Turecké svahy. A konala se i malá třešnička na dortu – uzoučký průsek hustým smrkovým podrostem po pás v prašanu s Marečkem a Milošem v zádech (doslova).

Vysoké Tatry a Tupá s Tomem a Špekem

Tak jsme se zase jednou na poslední chvilku dohodli, že pojedem do HOR. Tom se sice z Tater zrovna vrátil, ale to vůbec nevadí. Vyrážíme klasicky – kolem sedmé z Brna. Ve dvě v noci jsme na Popradském a steleme si venku. A protože je zadní vchod do chaty odemčený , okamžitě vyhlašujeme: „Kdo vleze první do chaty, je srab“.

Ráno jdem do Tupé, první pilíř slibuje parádní lezení v tatranských mixech (drny, skála, sníh). Na nástupu doháníme čtyři hošany, škoda, nebudeme ve stěně sami. Hned jim ale utíkáme, hoši se totiž rozhodli jistit. My máme matroš taky, ale … krásné free sólo, 500m lezení, sjezd ze sedla z ostrvy po zadku … za 3 hoďky od zápisu do knihy na recepci jsme zpátky na chatě. Nechápavě hledíme do stěny – hoši ulezli teprve prvních 50m :-). Valíme hned na skialpy, stoupáme do Širokého žlabu a kopeme sondu, hihi, hodně rychle jsme to otočili a za chvíli jsme zase na chatě. Pořád je dost času něco podniknout. Jedeme dolů na Štrbské, já s Tomem na lyžích, Luboš Campem. Pro ty co ví: Formanka je zrušena a místo ní je Frukotka v budově nádraží – tam, kde se dříve prodávaly langoše – ceny i obsluha super. Po tmě jedem zpátky na Popradské. Luboš Campem a já s Tomem na laně za autem – sjezd (výjezd) vskutku epesní. Večer sedíme s Jankou recepční u svařáku – prej jim nedávno ukradli trezor, ve kterém nic nebylo, inu, Slovensko je malá země, ale plná kok…

Druhý den jdem s Tomem na Rysy. Luboš jde sólovat na ledy v Kopkách – prej mu to šlo dobře a vylezl 30m, místy kolmý led, ale my jsme nic neviděli :-))). Počasí je na nic, chvilku teplo, chvilku mráz, chvilku mlha, chvilku sněží. Sjezd je to ale pěknej – teda pouze pod řetězy. Pak jsme vjeli do mlíka a chvilkama jsem neviděl nic než obrysy špiček lyží. Po paměti sjíždíme Mengusovskou dolinou. Jsme na chatě, zase jsme to zvládli za 3h, ufff, tož tradáá domů, za dva týdny jsem tu zas s lokálkovýma nováčkama.

Na procházce Josefovským údolím

Tetřeví hora s Igorem

Dlouho plánovaná výprava za lyžováním ve svazích Tetřeví hory a Sušiny.

Lavinovo nad Vernířovicema

I za lavinové čtverky se dá lyžovat.

Indie, Leden

Teď už je mi to jasné – v Čechách si člověk o životě v Indii nemůže udělat žádnou reálnou přestavu. A chápu už i Indiány, kteří na otázku „Dá se v Bangalore pronajmout auto a řídit?“ odpovídali hlasitým smíchem.

Tak jsme konečně dorazli. Hned před letištěm se kolem nás vyrojilo snad tisíc Indiánů. Ale vše jsme zvládli. Cestu do hotelu jsme si zpestřili notebookem zapomenutým v taxíku. Čas je tady posuntý o čtyři a půl hodiny dopředu, ale během dvou dní jsme se celkem aklimatizovali. Na obrovské kontrasty si nejspíš budem zvykat celý měsíc. Rozdíly mezi bídou a bohatstvím jsou tady neuvěřítelné. Chvilkama si připadám jako v cikánské vesničce poblíž Margrecan, ale o pár metrů dál stojí obrovská luxusní budova ze skla a oceli. Bydlíme v krásném hotelu, ke kterému vede hliněná cesta.

Mysole

Hned druhý den jsme vyrazili se dvěma kámošema z německa na výlet do sousedního města Mysole. Cestování je úplně šílené, žádné předpisy, přednosti v jízdě, auta a zvířata jezdí v protisměru, všichni pořád troubí, ještě že máme svého taxikáře, kterej nás všude vozí. V Mysole, turistickém centru, jsme viděli sultánův palác, nějaké ty temply a hlavně všude plno lidí a pouličních obchodníčků. A dobrá zpráva: cestou do Mysole jsem viděl zvláštní skály, vypadalo to jako naše písky, takže možná vyrazím boudlrovat.

Bangalore

Bangalore je město, ve kterém tady bydlím. Je tak obrovské a na první pohled chaoticky vystavěné. Za ten měsíc co tady budu mám šanci poznat akorát tak několik nejvýznačnějších míst. Chození po vyznačných místech se nedá vydržet dlouho – všude je totiž spousta neodbytných obchodníků a žebráků.

Lidé

Myslel jsem si, že fotit lidi bude mnohem jednodušší. Námětů jsou tady na každém rohu stovky. Ale bohužel, člověk se stává středem pozornosti už jenom tím, že je bílý.

Bydlení

Hotýlek je to pěknej, jen co je pravda. Když ale vyjdu na hliněnou cestu před vchodem, připadám si jako na vesnici. Do India Silicon Valley to máme patnáct minut taxikem a do centra města skoro hodinu.

Nandi Hills

Konečně něco pro horala. Dvě hodiny autem od města se z té hrozné placky zvedají kopce. A jen co jsem nahoře vylezl z auta ucítil jsem Tatry. Vše je totiž z krásné kompaktní žuly a jsou tady i klasické tatranské lišejníky. Ufff, dalo by se tady lézt a lézt a dělat jednu krásnou cestu za druhou. Cestou zpátky jsem drsně přinutil našeho řidiče zajet ke klášteru, který jsem viděl v dálce úplně mimo cestu a mu se tam evidentně nechtělo, jsou tak leniví…. Kouzelné místo, jen já, Marco a potulní psi.

Safari

Hodinku cesty za město a jsme v Safari. Jeli jsme nejdelší okruh autobusem. Tygři a medvědi pobíhali kolem autobusu, ale jinak to bylo hodně podobné našim zoo.

Kde pracuju

Místo, kde pracuju je součástí velké částí města zvané Electronic City a má to být něco jako Silicon Valley celé Indie. Pracuje tady většina Indických informatiků a velká sídla už tady mají například Dell, Oracle nebo Ibm. Vše je hodně moderní a řekl bych, že je tady i pohodlněji než v Brně, hihi.

Sawan Durga

Konečně jsem se dočkal i nějakého lezení, sice to bylo morálové, totálně lokrovaté a místy i lezecké, ale zato to bylo mekonečně dlouhé, pěkně odjištěné 🙂 a …. no prostě jsme navštívili největěí monolit v Asii a pěkně jsme si to všichni užili.

Nandi Hills 2

Pro velký úspěch se jelo do těchto kopečků ještě jednou. Tentokrát jsme si výlet protáhli o jeden pěkný trek na úplně opuštěnej kopec.

Vánoce 2005 v Beskydech