Jeseníky se Zuzi a Igorem

Tak jsme zase jednou vyjeli do Jeseníků i přes špatnou předpověď počasí. Tentokrát se ale pánové meteorové nemýlili. V našem týmu (já, Zuzka, Milouš a Igor) se několikrát začala šířit trudomyslnost a skoro jsme se sbalili a jeli domů. Je pravda, že ťapkání na lyžích v dešti a mlze morkým sněhem není pro některé to pravé, ale i tak bylo na horách pěkně. Zvláště bych pak vyzdvihl výkon na hřebeni, kde se nám ve velké bílé tmě podařilo jako zázrakem najít tyče a boudu, od které se jezdí Sviní důl. Obvyklý azimut 45 stupňů, který je v takovém počasí k nezaplacení taky nezklamal. Nedělní výlet na Švýcárnu bych nenazval jinak než ukázkovým završením série na počasí škaredých víkendů. Počasí tentokrát opravdu kralovalo. Už jsem si připadal jako ten Motýlek, kterému se nedařil jeden útěk za druhým, ale nikdy se nevzdal. Dole regulérně pršelo, všichni jsme byli regulérně promočení a návrh jít až na Praděd byl regulérně zamítnut. Ale i tak … I`m going, I`m playing

Bivak v Jeseníkách

Půl desáté v pátek večer. Vystupuju z auta do šílené chumelenice na přehradní křižovatce u mostu. Ostatní jednou spát do penzionu „Milouš“. Než se stačím přezout, převlíct a přebalit bágl, mám polovinu věcí mokrou. To zas bude noc. Ťapkám v čerstvém prašanu směr Stráně. V tomhle počasí mě napadá spaní jednině v seníku pod Divokým dolem. Za necelé dvě hoďky jsem tam. Krásné místo na spaní … teda až na tu mrtvou srnku. Záhrab a klasický polospánek v morkých věcech.

Ráno šlapu s plným báglem za děckama do sousedního údolí. Hřeben přecházím kolem Františkovy myslivny, uff, dřina. Za tři hodiny jsem ve Vernýřovicích, kde potkávám Toma s Milošem. A začíná stíhací závod na vedoucí skupinku, která už je na hřebeni a míří na Břidličnou horu. Kluci mi mizí v první zatáčce. Závěrečná část podvrcholovým lesem je nekonečnáááá. Na hřebeni jsem sám, jen vítr, zima a mlha. Nemůžou být ale daleko. Akorát nic nevidím a netuším kudy jeli dolů. Nakonec je doháním v polovině sjezdu. Podmínký jsou „vskutku epesní“. Pak ještě jeden výstup na boční hřeben. Jsem totálně unavený, mám křeče, skoro nemůžu stát. Ale i tak byl sjezd přes andezitové skalky nádherný (dík Milošu).

V neděli ráno se objevuje Luboš s Marešem. Nečekali jsme je tak brzo (dali Brno – Jeseníky za hodinu). Vyrážíme směr horní nádrž a cestou potkáváme další Brňáky (to je moje lókáááá). Říkáme jim, ať nejezdí Frantovým žlabem, ale i tak si neodpustili shodit tam lavinku. Nahoře u nádrže je bezvětří, to jsem tam ještě nezažil. Sjezd je parádní a vidíme spandnout další lavinku. Luboš láme lyži a Mareš mi pro změmu posílá svoji lyži svahem dolů. Mihla se kolem mě tak rychle, že jsem ji ani pořádně neviděl. Nakonec šlapeme „takovým úplně mírným svahem“ a jedeme Turecké svahy. A konala se i malá třešnička na dortu – uzoučký průsek hustým smrkovým podrostem po pás v prašanu s Marečkem a Milošem v zádech (doslova).

Vysoké Tatry a Tupá s Tomem a Špekem

Tak jsme se zase jednou na poslední chvilku dohodli, že pojedem do HOR. Tom se sice z Tater zrovna vrátil, ale to vůbec nevadí. Vyrážíme klasicky – kolem sedmé z Brna. Ve dvě v noci jsme na Popradském a steleme si venku. A protože je zadní vchod do chaty odemčený , okamžitě vyhlašujeme: „Kdo vleze první do chaty, je srab“.

Ráno jdem do Tupé, první pilíř slibuje parádní lezení v tatranských mixech (drny, skála, sníh). Na nástupu doháníme čtyři hošany, škoda, nebudeme ve stěně sami. Hned jim ale utíkáme, hoši se totiž rozhodli jistit. My máme matroš taky, ale … krásné free sólo, 500m lezení, sjezd ze sedla z ostrvy po zadku … za 3 hoďky od zápisu do knihy na recepci jsme zpátky na chatě. Nechápavě hledíme do stěny – hoši ulezli teprve prvních 50m :-). Valíme hned na skialpy, stoupáme do Širokého žlabu a kopeme sondu, hihi, hodně rychle jsme to otočili a za chvíli jsme zase na chatě. Pořád je dost času něco podniknout. Jedeme dolů na Štrbské, já s Tomem na lyžích, Luboš Campem. Pro ty co ví: Formanka je zrušena a místo ní je Frukotka v budově nádraží – tam, kde se dříve prodávaly langoše – ceny i obsluha super. Po tmě jedem zpátky na Popradské. Luboš Campem a já s Tomem na laně za autem – sjezd (výjezd) vskutku epesní. Večer sedíme s Jankou recepční u svařáku – prej jim nedávno ukradli trezor, ve kterém nic nebylo, inu, Slovensko je malá země, ale plná kok…

Druhý den jdem s Tomem na Rysy. Luboš jde sólovat na ledy v Kopkách – prej mu to šlo dobře a vylezl 30m, místy kolmý led, ale my jsme nic neviděli :-))). Počasí je na nic, chvilku teplo, chvilku mráz, chvilku mlha, chvilku sněží. Sjezd je to ale pěknej – teda pouze pod řetězy. Pak jsme vjeli do mlíka a chvilkama jsem neviděl nic než obrysy špiček lyží. Po paměti sjíždíme Mengusovskou dolinou. Jsme na chatě, zase jsme to zvládli za 3h, ufff, tož tradáá domů, za dva týdny jsem tu zas s lokálkovýma nováčkama.