Obrovský kút s Gitou

Obrovský kút jsem chtěl lézt už dva roky. Konečně. Díky moc Giťule, bylo to super.

Obrovský kút (VI/A4, RP:6), I.Dieška, M.Plzák, P.Pochylý, J.Unger-Zrust, 16.9.1967

Kriššákove platne (V+/A2 RP: 6-), M.Kriššák, G.Hák, M.Neuman, V.Petrík, 20.9.1970. Nad rampou jsme dlouho koumali kudy cesta vede, první délku jsme asi trefili, část druhé taky, pak jsme se trošku ztratili, nevadí, vylezeme si to příště.

Zrdcadlo poprvé

Zúčastnil jsem se velmi veselé taškařice na Býčí skále. Když přeskočím všechny přípravy, haldy železa pod skálou, dohady o tom jak se dostat k mříži a ujišťování, že vše stihnem za světla, vypadala situace asi takhle: tma, stojím nevím na čem, nemám čelovku, netuším jak by se dal ve zdraví přesoukat ten podělaný traverz za Gitou k mříži a nenechat přitom ve stěně žádný matroš. Začíná pršet, sem tam blesk, během chvilky jsme durch. Žumar, prusíky, díky bohu za ten strom. Vše máme pod kontrolou, jen jeskyňářům asi bylo divné co tam potmě blbnem v tom hrozném nečase a nějaké světýlko nás přišlo dolů pod stěnu zkontrolovat. Jestli prej jsme v pohodě a co prý jsme chtěli lézt – Zrdcadlo přece. A v pohodě jsme byli. Nějaký deštík nás nerozhází. Příště to vylezem, nebudeme se snažit nastupovat vpravo a dát stěnu direkt. Koutek zprava, který se nám zdál lehoučký, a jehož přelezení (padlo i slovo přeběhnutí) bylo otázkou několika minut, příšte s radostí vynecháme. Tímto skládám velkou poklonu paní Gitě, která do toho nalezla volně jen s pár věcma, přežila to a se setměním dobyla mříž.

Pokračovat ve čtení „Zrdcadlo poprvé“

Focení v železárnách

Pár fotek z nočních železáren. Nikde nikdo, do toho pískání brzd a vybíhající ochranka, no, prostě nuda nuda, šeď šeď.

Podvečer na Krkavčí skále

Každým dnem teď přichází tma o něco dříve. Ve městě si člověk těch pár minut ani neuvědomí. Ale na skále, tam ubývá čas mnohem rychleji a pomalinku nás vyhání na stěny a bouldrovky. Hlavně vydržet co nejdéle. Na cestičce pod Krkavčí skálou je rezavé listí. Přichází podzim, moje nejhezčí období. S Gitou jsme napolo ukuli přímo ďábelský plán. V prosinci? Snad.

Bosý chlapec šplhá na strom. Šplhá pro čirou radost z lezení; ostatní důvody jsou nepodstatné. Je to vzrušující. Nové. Je to trochu nebezpečné. Prožívá rozechvění z dobrodružství, z pocitu, že se dostal někam, kde ještě nikdy nebyl. Možná by vylezl i na budovu nebo na lehký skalní útes. A z těchto primitivních začátků pramení jeho touha odvážit se na příkré a hladké stěny. Šel by tam, ale nemůže – ne bez bot, lana a skob. Hra se stává složitější. Ale pointa je stále tatáž: dobrodružství. Vyvíjející se vybavení a techniky, které by učinily jeho lezení naboso příliš snadným, mu umožní vstoupit do zakázaných říší a zachránit zbytek vzrušující novosti, kterou prožíval s takovou radostí, když poprvé lezl na strom. (Royal Robbins, Basic Rockcraft)

Do setmění na Krkravčí skále

Jedno mi však chybělo. Muž, jenž by mi podal ruku a řekl: „Pojď se mnou do hor, chci být tvým učitelem!“ Silný muž, k němuž bych se přimknul a oddal se vší silou a celou věrností svého nezkaženého, touhou kypícího srdce. Takový muž se mi nikdy nezjevil, všechno jsem musil čerpat ze sebe sama, učit se vlastním pozorováním a moudřet z chyb a z jejich často nebezpečných následků. Až mnohem později jsem hledal a našel si učitele horské techniky. Tenkrát jsem byl samoten se svou touhou po horách: nikdo mne nechápal. Byly jiné doby. Ce se dnes považuje za výchovnou pomůcku a za prostředek k tvoření charakteru, tehdy bylo vrtochem a bláznovstvím. V horolezectví se vidělo provozování nevýnosného umění, marnivost a touha po aureole. Jak jinak je tomu dnes, jak snadné to má nynější mládež! Nepžízeň oné doby spočívala na mně plnou tíží a dlouho mě tísnila. Což, dobře jsem si to zapamatoval! Viděl-li jsem později mladíka, jenž toužil, doufal, snil, ale neměl možností, neváhaje přistoupil jsem k němu a podal mu ruku: Pojď se mnou, viz, tam jsou hory! (J. Kugy)

Zase jednou odpoledne na Krkavčí skále. Konečně jsme zkusili Stěnavu 7- a pak jsme lezli Cestu nejmenšího odporu 7-, Mouřenína 6 a taky se mi povedlo odpytlit Rohačku 6+. Jen dál.

Bunkry kolem Kraličáku

Je to místo na pomezí tří historických zemí – Čech, Moravy a Slezska. Je to místo vtlačené mezi tři horské masívy – Hrubého Jeseníku z východu, Rychlebských hor ze severu a Králického Sněžníku od západu. Pramení zde tři řeky, jejichž vody odtékají do tří moří.

Odpoledne na Krkavčí

Odpoledne na Krkavčí skále. I po několika letech si nemohu zvyknout na ten pocit, kdy do čtyři hodin sedím v práci a před pátou už řeším některou z krasových cest. V krase je blaze, tak je to. Dali jsme si s Peťanem na rozlezení Diretissimu 5+, pak jsme zkoušeli Čertovo lože 6, Strakárnu 7- a Rohačku 6+, nakonec se setměním Korzo 5+.

Pokud jde o horolezectví, platí to ovšem pouze v určitém smyslu. Zanechat horolezectví jsem nemohl. Selhal by každý, i ten nejkrutější pokus, vyrvat je z mého srdce. I zde jsem však podléhal otcovu vlivu: v pravý čas a ihned, jak ve mně procitlo vědomí odpovědnosti, zařadil jsem se do školy opatrnosti. Vždy jsem pomýšlel na konce. Stanovil jsem si zásadu: „Odvážný v rohodování, rozvážný v provádění“ a vždy se obklopoval prvotřídními lidmi. Dříve než by to jinak bylo možné, dospěl jsem k poznání, že v horách má horolezec žít, nemá tam umírat a že smrt v horách není vždy koncem hrdinským, nýbrž často velkou hloupostí. (J. Kugy)

Víkend na Súlově

Tak to byla „Veliká krása“. Dík všem co ste tam se mnou byli, lezli a popíjeli.

Tady je něco z toho co jsme lezli: Javor – Ferokles 6+, Koumácka 7-, Cesta svedkov liehovych 6+, Cumeľ 5-, Cesta ku lavičke 4+, Vajdátor 6, Celkom pekná 5, Pod Hradem – Venušino čaro 6-, Tahiti 6+, Havaj 6+, Scrabánia 5, Jelítko 6, Rapsodia v modrom (5, 5-, 6-)

Čertovy skály a Svatý Štěpán

Dík za pozvání do Svatého Štěpána na chatu ostravačky Kláry. Trošku pršelo, ale sešlo se nás nakonec nečekaně hodně: Štěpánkův Peťan, Zdenka s Aidou, Adááámo, Janča z úrazovky, Berny o berlích, Peťa co bydlí s Leou a jedno prase z Prahy (aspoň podle trička). Příště v téhle oblasti určitě směr Lačnovské skály.