Modrý Pavouček

Venku udělalo se jako tehdy, když se vrátil z Kvildy v průvodě Katině. Nebe jako by se bylo otevřelo: neskonalé proudy vod lily se k zemi, bez ustání se blýskalo, že pláň i les plály modravým, zažloutlým světlem — třeskot a rachot hromu, příval deště narážející o kameny náspu, hukot vichru — taková hrůza, že hajnému vyhasl oheň v dýmce, že plaše zalétalo oko jeho k svatým obrazům, před nimiž žena jeho, dcera i malé děti na modlitbách klečely. (Ze světa lesních samot - K. Klostermann)

Konečně nám začala dovolená. Z různých důvodů jsme na poslední chvíli odložili zájezd do Francouzského středohoří a nahradili ho toulkama po vlastech Českých. Na prvních pár dnů jsme vyrazili do Jeseníků a na Staroměstsko. Poprvé jsem došel z Červenohorského sedla dál než na hranu Sněžné kotliny, na které v zimě začínají krásné sjezdy dolů do Filipovic. Svezli jsme se vláčkem z Ramzové do Jeseníku a všude jsem cítil tu krásně temnou a syrovou náladu filmu Alois Nebel, jehož děj se z velké části odehrává právě tady. Nádraží v Horní Lipové má nad oficiální cedulí stejně velkou černobílou - “Bílý potok”. Na Staroměstsko bych mohl jezdit každý druhý víkend. Tentokrát jsme se podívali na louky kolem Kronfelzova a projeli krásnou cestu po náhorních loukách ze Starého Města přes zapadlé vesničky Šléglov, Vikantice a Habartice do Hanušovic.

Něco lehčího na lezení, v pěkné přírodě, ne moc daleko od Brna a navíc co nejschovanější před nájezdy lezců-nelezců, kteří o víkendech okupují Vysočinské skalky. David nás nasměroval na Malý Rabštejn a zprvu to opravdu vypadalo, že by mohlo být splněno vše co jsme si namysleli. V sobotu ráno jsme ťapkali hlubokým údolím s železničkou pod skály. Lidí se tam motalo hodně, Vysočinskému mumraji (psi pod skálou, rodinky s dětmi, křik, hluk, zmatky na skále) jsme se neubránili, ale něco jsme vylezli. Pěkná byla šestka (nevím jak se jmenuje) přes kruh nahoře v plotýnkách.

V odlehlém údolí Malých Karpat, v chatce schované tak, že by ji nezasvěcený člověk jen těžko hledal, se konala, v pořadí již druhá, víkendová dílna (workshop) Henricha Nováka. Tématicky byla zaměřená na herní styl legendárního amerického dobristy Mika Auldridge. Když mi Henrich potvrdil přihlášku, byl jsem nadšený. Setkám se s muzikanty, které znám jen z nahrávek, vyjasním si spoustu nejasností co pořád marně řeším, na chvilku se budu pohybovat ve stínu muzikanta, který hrává v Americe, zná se s Robem Ickesem, jamoval se Samem Bushem, vystupoval na známých Amerických pódiích a u nás v Česko-Slovensku hrál s kde kým.

Chřiby na kole byly v plánu už nejméně rok. V sobotu jsem si je konečně projel. V noci z pátku hodně pršelo a většina lesních a polních cest se změnila v kluziště pokryté takovým tím lepivým bahnem, co se na pár metrech nabalí na kola a vidlice a kolo prostě zastaví. Zaflákanej jsem byl jak krtek. Když jsem dojel na Bunč, kde bylo plno cyklistů, vypadal jsem jak z jiné planety. Mimo silnici ten den evidentně nikdo jiný než já nesjížděl. Ale dobré to bylo.

Po dlouhých a dlouhých letech jsem se teď o víkendu přidal k Alexovi a jeli jsme na ká pětku do Červeného potoka. Plán byl jasný a jednoduchý - já budu jezdit dva dny na kole, Alex bude zavřenej dva dny v temných kobkách muzea a v sobotu večer si, stejně jako kdysi, uděláme na ohni steaky. A jak jsme si řekli tak jsme i udělali. Alex prováděl turisty po bunkru a mně se podařilo projet na kole skoro celé Staroměstsko a Rychleby, tedy místa které jsem si kdysi oblíbil a do kterých se hrozně rád vracím. Je to kraj stvořený přesně pro mě. Všude v krajině jsou památky na dřívější osídlení - zídky prorostlé křovím, rozpadlé kapličky, hromady kamení, opuštěné křížky, staré aleje, chátrající továrny a domy …

Poslední pohled na monitor před odchodem z práce patřil obrovskému žluto-oranžovo-červenému fleku, který se na radarové mapce srážek hrnul z Rakouska přímo na Brno. Podle jeho pohybu za posledních pár hodin vypočítávám dobu, kterou bych při setkání s flekem mohl moknout, tiše opouštím kancelář, sedám na kolo a jedu. Do kopce nad Nebovidy šlapu přímo proti černé stěně z mraků a čekám na první kapky. Kapky přišly v údolí Bobravy a nebylo jich málo. Za rachotu hromů a s blesky nad hlavou jsem si to razil proudy vody padajícími z nebe. Nikde nikdo, jen já na kole a běsnění živlů, tak to mám rád. Držím se naplánované trasy a na návrat nepomýšlím. Sice na mě po chvilce nebyla jediná suchá jediná nitka, ale aspoň mi přestaly vadit kaluže a bahno. Hustý déšť se mě držel skoro dvě hodiny. Sluníčko se objevilo až na Šmelcovně. Do Brna jsem dojel se setměním, zablácený, utahaný a spokojený. Tož tak na světě.

Minulý víkend se plánovaná celodenní vyjížďka na kole smrskla na necelou hodinku. Takové vedro. Na Velké Babě jsem vypil litr vody a jel domů. Nedalo mi to spát, i v tom vedru to přece musí jít. Teď ve čtvrtek jsem si vzal více vody a v pětatřiceti nad nulou vyrazil do údolí Bílého potoka. Všechny brody jsem projel suchou nohou a na čtyři litry vody a balíček bonbónů jsem dojel k Velké Bíteši a přes Tišnov zpátky domů. Jde to i v těch vedrech.

Z rozpáleného Brna jsme v pátek hned po práci prchli na chalupu do Svratky. Víkend jsme si naplánovali jako “odpočinkový”, “dospávací” a “vzdělávací”. Já trávil většinu času s dobrem, tikajícím metronomem a skleničkou whisky. Bukače a Máru ale asi zklamu. Cha. Stáhnout láhev dobré skotské za den by mi přišlo jako hřích. Každý doušek je třeba náležitě vychutnat a já si ke každému přidávám duchovní cestu do míst, ze kterých chuť pochází.

Vždy když sedíme na Kamenitém a popíjíme něco dobrého (většinou pivo), tak na Mionši a hraniční hřeben jen koukáme. Teď v sobotu večer jsme s sebou měli věci na spaní a tak jsme po dvou pivech a dlouhém poflakování sešli dolů do údolí Lomné. Večerní focení v pralese Mionší se z časových důvodů bohužel nekonalo (stejně nebyla mlha a déšť). Prošli jsme část údolí Lomné a opuštěným údolím potoka Úplaz jsme se po západu slunka doplazili nahoru na Muřinkový vrch. Magické místo. Druhý den jsme se zmohli akorát na dobytí nejvyšší hory celého hraničního hřebene - Velkého Polomu. Byla to taková pěkná procházka zapadlou a málo známou částí Beskyd.