Modrý Pavouček

Do Prahy přijeli Blue Highway - jedna z nejlepších amerických bluegrassových kapel. A tak jsme se s Maky a Davidem zajeli podívat jak to ti opravdoví amíci šudlají. Já byl nejvíce zvědavý na Roba Ickese - jednoho z několika nejlepších (jestli ne úplně nejlepšího) dobristů na světě, kterého znám jen z nahrávek, učebnic a videa. Před koncertem jsme stihli projít Malou Stranu, což pro mě byl velký zážitek - všechny ty uličky, kostely, hrad, svařák a nenapodobitelná nálada starého města. Kocert byl dobrej, ale bez mé tradiční dávky brblání a frflání se neobešel ani tentokrát. Jo, a pan pořadatel Čapek, ten ať mi vůbec nechodí na oči, jeho styl moderování fakt nemusím (slušně řečeno). Happy picking.

V sobotu jsme se vydali na procházku do údolí Bobravy. Cestou jsme prošli starý sad ve Střelickém lese, který znám jen z kola a už několik let si říkám, že bych se tam měl vydat v klidu pěšky s foťákem. Údolí Bobravy a most u Spáleného mlýna - tam to taky znám jen letmo - na kole to tam vždy proletím jak vítr a teprve dnes po dlouhých letech jsem měl čas si to tam trošku užít. Stmívání jsme pak prožili s Láďou a jeho rodinkou v jejich skleněném obýváku s výhledem do zahrady. Dobré to bylo.

Podzimní víkend ve Svratce. Přijeli všichni z Třince a byl to dokonalý podzimní víkend. Ráno mlha, přes den léto. Dobyli jsme vrchol Devíti skal a došlo i na lezení na Palicích - až na uřvaný oddíl Hanky P. to nemělo to chybu. Po dlouhé době jsem měl klid na procházky s foťákem.

Na víkend jsem už podruhé v tomto roce vyrazil do Malých Karpat. Slovenský dobrista Henrich Novák tam na své chatě uspořádal další Resoland dílnu - školu hry na dobro. Tentokrát na téma “Tvorba vlastního sóla”. Sešli jsme se v úplně stejné sestavě jako minule a bylo to parádní. Celé dny jsme hráli, popíjeli, baštili dobroty a tentokrát jsme se podívali i trošku kolem. Henrichovy příběhy ze zákulisí hudebního dění u nás i v ú-es-á vše krásně doplňovaly - na historky o návštěvě Jerryho Douglase v Bratislavě budu dlouho s úsměvem vzpomínat. Probíraly se skladby Cripple Creek, Buffalo Gal, Norwegian Wood a Wayfaring Stranger, nedostali jsme se k I’m The Man Of Constant Sorrow. Dík všem a na viděnou na další dílně.

Už se vám stalo, že jste šlapali na kole do nekonečného mírného kopce a zoufale sledovali tachometr, na kterém neúprosně svítilo číslo mnohem nižší, než průměr, který jste si pro vyjížďku stanovili? Určitě se pak vynořila otázka “Jak rychle budu muset jet zbytek trasy, abych průměr dohnal(a)? Nedávno s tím v práci přišel šéf a jednoduchých intuitivních řešení se během chvilky objevilo hned několik. Mě se zdálo , že řešení bude jednoduchý lineární a vyřeší se to jen sčítáním a odčítáním. No a pak jsem si to napsal na papír.

Na zapadlé horské chalupě pod Paprskem jsem se po deseti letech potkal s muzikantskou bandou z Karviné. Jsem rád, že se oprašují stará přátelství - a zrovna na mém oblíbeném Staroměstsku. Kromě hraní, popíjení a poflakování se kolem krbu jsem se pěkně projel na kole. V pátek, to jsem byl ještě na Vysočce, s Márou do Toulovcových maštalí, v sobotu ve stopách Aloise Nebela a v neděli po loukách nad Starým městem.

V sobotním deštivém ránu jsem zaparkoval ve Sloupu. Z auta jsem místo lezeckého báglu vytáhl kolo a vyrazil na sever s cílem podívat se až na Bouzov. Trasu jsem si doma poctivě naplánoval tak, abych jel jen terénem a asfaltky i vesnice co nejvíce objížděl. Projel jsem celým Konickem a na Bouzově jsem toho měl celkem dost. Nejelo se mi vůbec dobře, asi ještě nějaké doznívání chřipky, která nás teď doma trápí. Zbývalo přes šedesát kiláků zpátky do Sloupu a přiznám se, že se začínaly vynořovat myšlenky na “srabskou” variantu po asfaltkách. No a pak se zatáhlo a začalo pršet. Chvíli jsem čekal schovaný pod stromem, ale déšť sílil a nebe temnělo, tož jsem se zabalil do goráčovky a vyrazil. Další dvě hodiny jsem se koupal střídavě ve vodě a v bahně. Kiláky vůbec neubíhaly a marně jsem vyhlížel nějaké rovinky. Pak přestalo pršet a těsně před setměním vyšlo na chvilku slunko. Posledních pětadvacet kiláků jsem jel potmě po asfaltkách - dorůstající měsíc krásně svítil, ve vzduchu voněl kouř, vyšly hvězdy a v údolích se zvedla mlha. Kiláky začaly ubíhat kosmickou rychlostí a únava trošku přešla. Dával jsem pozor na srnky a v půl deváté jsem dosvištěl zpátky do Sloupu. Skoro mi bylo líto, že nemůžu jet ještě dál. Dobré to bylo.

Výprava do Tater začala nadějně. Sedli jsme s Tomem v pátek v sedm do auta a před půl nocí jsme si dali jedno řezané ve Furkotce na Štrbském. Jako za starých časů jsme pak za svitu měsíce a hvězd vyrazili do hor. V půl druhé už sedíme ve spacácích na verandě chaty u Popradského plesa, baštíme slané tyčinky, popíjíme vynesené dobroty (pivo, slivka) a kocháme se černými horami všude kolem. Kolikrát už jsme tam takhle ponocovali?

Poslední dny naší dlouhé dovolené jsme byli ve Svratce. V sobotu bylo venku škardedě a tak jsem vyrazil do lesů. Venku nikdo nebyl a za celý den jsem potkal jednoho jediného cyklistu. Tak se mi to líbí.

Po návratu ze Šumavy do Brna jsme trošku přebalili a vyrazili na úplně opačný konec republiky. Na čtyři dny jsme zakotvili na chatě v Beskydech. Program byl velmi jednoduchý - Maky dnem i nocí četla a já se zabýval dobrem (myšlen nástroj). Nechyběla tradiční výprava na pivo na Kamenitý ani pochmurno-deštivá vycházka do pralesa. Pak jsme přejeli do Súľovských skal. Byli jsme tam přes týden a na skalách jsme nepotkali nikoho (zázrak). Krásné lezení, i když trošku namáhavé - měl bych se po těch skalách začít hýbat trošku více a častěji.