Modrý Pavouček

Na kopcích konečně napadlo trošku sněhu, což bylo jasným signálem pro všechny Jesenické lyžaře. Přibývá jich každým rokem a vypadá to, že tento rok nebude žádnou výjimkou. Z Brna vyrazilo v neděli šest (možná i více) aut a lyžovalo se snad ve všech “nej” lokalitách. Naše závodní družstvo se vydalo z Červenohorského sedla na Červenou horu. Lyžovalo se ve Sněžné kotlině, ale na dlouhé sjezdy až dolů k potokům to ještě není. Až na podivné čachry s mojí peněženkou, které mi tu sněhovou náladu trošku pokazily, to bylo dobré. Teď hlavně ať sněží a sněží a sněží …

Vánoce bez sněhu jsme strávili napůl v Brně a napůl v Třinci. Byli jsme se podívat na Hrčavě - malé zapadlé vesničce na Česko-Slovensko-Polských hranicích a taky na Kamenitém. Lyžovat ani běžkovat se moc nedalo, na kolo taky nic moc, tož jsem si dal aspoň jeden noční výběh na Kozinec. Tolik volna a takové podmínky na kopcích, hergot kuš.

Víkend před štědrým dnem se konala tradiční lezecká akce Lokálky. Do Lokálky už sice moc nepatřím, ale do Divokáče jezdím a budu jezdit každý rok. Je fajn vidět pohromadě staré i nové tváře, které se na jednom místě jen tak nesejdou. V sobotu jsme s Davidem lezli v jižní stěně (stráni) a za pár hodin jsme byli dole na nástupu - ne, nespadli jsme - vylezli jsme poctivě až nahoru a sešli dolů lesem. Tento rok to šlo pěkně rychle. Drny držely, sněhu bylo málo a já lezl poprvé bez poutek na cepínech. Nádhera. Měl jsem ty poutka vyhodit už dříve. Hodně se oteplilo a v neděli už lézt nešel nikdo. My jsme vyrazili na lyže. Na velké sjezdovce v Koutech jsme s Davidem zahájili letošní lyžařskou sezónu. Sněhu bylo dost, lidí málo, mlha hustá a sezení na lanovce mokré. Ale lyžovalo se krásně. První hodinu a půl jsme jezdili po manšestru.

Byl krásný mrazivý zimní den. V Tanganice (naše domovská hospoda) jsme se řádně posilnili (kuřecí pánev je strašně dobrá) a vydali se na podvečerní procházku po mém běhacím okruhu. Přes Rosického náměstí nahoru na Kozí horku a dál nahoru až na Palackého vrch. Pak po hřebeni za vodárnou dolů na asfaltku a po zelené znovu nahoru na nepravý Palačák (PP Medlánecké kopce), z kterého je krásný výhled na všechny strany. Když tam v noci vyběhnu, vždy si na chvilku sednu na skruž, která je na nejvyšším místě, sedím a koukám na ty milióny světýlek dole v podhůří. Tentokrát jsme tam stihli zapadající slunce. Domů už to pak bylo pořád z kopce. Byla to jen taková malá procházka kolem baráku uprostřed velkého města, ale přesto mi zase jednou došlo jak je na světě krásně a jak moc je třeba vážit si každého dne. Byl to den, kdy dobojovala svůj nerovný boj se zákeřnou nemocí Markétina teta.

Dnes jsem se vydal do práce běžmo (rozuměj nalehko v teniskách, ve staré šusťákovce, bez kola a bez auta). Krásně mrzlo, všude byl sníh, led a mlha a protože jsem neměl klíče od kanceláře, tak jsem nikam nespěchal. Proběhl jsem se podél Svratky a kousek za Anthroposem jsem zmizel v lese. Vynořil jsem se na vyhlídce na Červeném kopci, kde už téměř svítilo sluníčko. Pak jsem pomalu seběhl dolů do mlhy a do práce. Tam se mě všichni zlomyslně ptali jestli jsem i dnes přijel na kole. Zřejmě čekali pikantní historky o tom jak jsem se cestou do práce válel po ledu. Když jsem řekl, že jsem si to dal dnes během, měli mě za úplného blázna. Což jsem.

Měl jsem to v hlavě dva týdny. Ještě nikdy jsem takový kus, navíc po horách, neuběhl. S předsudky je ale třeba neustále bojovat a pomalu si zvykám plánovat mírně nad své možnosti. Ono to pak stejně vždy nějak jde. A tak přišla neděle. Mosty u Jablunkova 11:00, Skalka 11:33, Tetřev 11:45, Malý Polom 13:34, Slavíč 14:21, Košařiska 15:25. Téměř všechno jsem běžel a asi 40 minut jsem proseděl na chatách doplňováním tekutin. Doběhl jsem celkem v pohodě, jediné co mě fakt hodně bolelo byly kotníky. Ale zážitek to byl obrovský. Část trasy jsem běžel mimo značky, protože to tam znám a vím kudy vedly značky dříve - vůbec nechápu, proč jsou v poslední době značky odkláněny zrovna z těch nejhezčích míst - např. červená od rozcestí pod Malým Polomem směrem ke Slavíči je už nějakou dobu svedená na tu širokou lesní cestu.

Na narozeniny jsem od Maky dostal úžasnou knihu. Je od Pavla Čecha a hned jsem ji zařadil na vrchol svého žebříčku oblíbených knížek. Nedávno jsem psal o knize, kterou bych si vzal na pustý ostrov. Od pátku je tou vyvolenou knihou právě tahle o Pepíkovi a Elzevíře. Na první pohled se tváří jako kniha pro děti, ale není to tak.

Po dlouhé době jsme s Maky vyrazili na trek. Z Hluchové jsme vystoupali na Velký Stožek, kde vládlo pravé podzimní počasí - mlha, mokro, vítr a zima. Poseděli jsme chvilku na Schronisku pod vrcholem, ale bylo tam dost draho. A tak jsme po hřebenech sestoupili do dalšího tábora - na Filipku. Tam už tak draho nebylo a tak jsme si dali Radegast a zelňačku. Do třetího postupového tábora - ke ségře s Lechem do Hrádku - jsme dorazili těstně před setměním. Dělaly se bramborové placky, pila se slivovička, a byla to ta správná tečka.

Sobota, zima, zataženo, mokro a silný vítr - podzimní počasí jak má být. Jel jsem na kole z Rudy do Žďáru a zpátky. Nepočítaně rybníků, vylidněné vesničky, poletující listí, liduprázdné lesy, zmrzlé nohy, tma, hlad a žízeň. Ze Žďáru skoro padesát kiláků proti silnému větru, neskutečná fyzická i psychická dřina. Dojel jsem jak spráskaný pes. Trasa na cykloserveru (92km, 1300m)

Před pár dny jsem přečetl knihu Zrozeni k běhu, kterou mi do rukou (potažmo do Kindla) jako součást běžecké osvěty vložil Láďa. Ono na tom běhání přece jen něco bude, říkal jsem si po dočtení poslední stránky. Ve čtvrtek jsme se s Maky zašli podívat na křest nové desky Tomáše Kočka a bylo jasné, že na víkend musím tam k nám do Beskyd. Po takovém koncertě se ani nedá jet nikam jinam.