Modrý Pavouček

Na velkou noc jsem vyrazil za kámošema muzikantama na severu. Hrálo se, popíjelo se, dřevo se chystalo, po okolí se bloudilo … a pak napadlo hodně sněhu a v té největší kalamitě jsem jel do Brna - to byla zase jednou cesta - místy jsem si nebyl vůbec jistý jestli ještě jedu po silnici, všude jsem viděl jen bílou tmu.

V Jeseníkách je ještě pořád hodně sněhu. Zima tam ještě zdaleka neskončila. Vyrazili jsme s Davidem, Márou a Synkem. Tradičně jsme obešli pěkné kolečko - trasa na cykloserveru (16km, 1729m). Tentokrát jsme měli na bludné kořeny opravdu velké štěstí. Po sjezdu z hřebínku pod Petrovými kameny jsem do cílového bodu, na loučku ve Sviním dole, dorazil jen já. David se Synkem skončili v dole Velkého Děda a Mára někde mezi (vůbec se mi nepodařilo zjistit kudy se pohyboval). Druhý bludný (tentokrát pořádný) kořen jsme museli překročit u chatičky na Vysoké holi. Chtěli jsme sjet do Medvědího dolu (tedy kolmo dolů pod chatičku), ale po stometrovém traverzu, kterým jsme se chtěli posunout nad žlab s potokem, jsme sjeli do Sviního dolu. Ale co, lyžování to bylo parádní. A Márův oheň u dolní nádrže byl krásnou tečkou. Díky.

Vařit moc neumím, ale vývojku zvládnu. S pomocí kamaráda chemika, který mi vše přesně naváží, si jednou za čas podle téměř sto let starého receptu vařím klasickou vývojku ID-11 . Kdysi jsem si nakoupil chemikálie ve větším a tak mě litr přijde asi na deset korun (nejdražší je destilovaná voda). V obchodě stojí litr této vývojky dvě stovky. Ale proč o tom píšu. Ve skříni jsem objevil jeden starý nevyvolaný středoformátový svitek a byl jsem hrozně zvědavý co na něm je. Krok za krokem jsem si po dlouhé době prošel postup vyvolávání, znovu cítil vůně chemikálií a … byl to pěkný temnokomornický večírek. Má to něco do sebe tyhle staré techniky.

O víkendu jsem strávil další příjemný rezofonický víkend na Henrichově chatě v Malých Karpatech. Sešli jsme se v tradiční sestavě, do které tentokrát přibyla Adrien - dobristka z Budapešti. Dílna byla zaměřená na hraní doprovodu pod zpěv, ale jak už to s Henrichem chodí, probíralo se toho desetkrát tolik. Stejně jako minule jsem odjížděl s hlavou přeplněnou informacema, které teď budu nejméně měsíc třídit. Ať žije dobro.

Honba za prašanem si vyžádala jeden den dovolené. O víkendu už by mohlo být pozdě. Ve čtvrtek kolem deváté ráno jsme zaparkovali v Karlově a za necelou hodinku už jsme ťapkali z Ovčárny na Praděd. Nadějné prosvítání modrého nebe a sluníčka plynule přecházelo v depresivní bílou clonu, ve které se vše slívalo do jednoho odstínu bílé. Bylo skoro jedno jestli jsou oči otevřené nebo zavřené. Se zavřenýma se z toho aspoň nemotala hlava. Zamlžené pocity z lyžování kolem nejvyššího vrcholu jsme si spravili vynikající česnečkou a borůvkovými buchtami v budově vysílače. Zvláštní kapitolu výletu tvořila orientace v terénu. Trefit Sviní důl od Petrových kamenů se nám podařilo až napotřetí. Samozřejmě nechyběly hlášky “Tady už se nedá sjet blbě” nebo “Teď už je směr úplně jasný, stačí jet pořád dolů”. Úplně nejvtipnější okamžik nastal ve chvíli, kdy jsme po prvním zabloudění zapnuli GPSku, vrátili se do správného směru a po příchodu do místa, ze kterého jsme měli sjet kolmo na vrstevnice dolů do Sviního dolu, jsme GPSku hrdinsky vypnuli. Pronesl jsem něco jako “Teď už je to jen dolů, tady není co řešit”. Na přemýšlení o tom proč jsme odbočili o více než devadesát stupňů a sjeli do úplně jiného údolí, jsme pak měli dostatek času v Dole Velkého děda. Z dřívějška moc dobře vím, jak divně se za takovýchto podmínek dokáže hlava chovat, a stejně se nechám zase napálit. Všechny sjezdy naštěstí stály za to - prašan, nepoježděný sníh, radost z každého obloučku. Když jsme hodinu před západem slunce vyšlapali nad Sviní důl, mraky se protrhaly a vyšlo sluníčko. Taková nádhera. Jako když slepý procitne. Sjezd do Medvědího dolu a výstup na Vysokou holi byl úžasný. Barvy se měnily každých pár minut. Závěrečný sjezd Velkým kotlem potmě byl opatrný, ale taky parádní. Prostě nám to zase jednou vyšlo.

V sobotu jsem dostal pár balíků mého oblíbeného vietnamského zeleného čaje. Tentokrát poprvé od nového dodavatele (levnějšího). Už jsem si zvykl na různé nesmysly, které bývají uvedeny v českých překladech cizích návodů. Netuším, jakou cestou se tyto čaje do Čech dostávají a kdo překlady vytváří, ale tentokrát si pan překladatel s českými štítky opravdu moc práce nedal. Nechcu se “srovnávat s radioaktivním uhlíkem”, ale myslím, že i gůglí překladač by to zvládl mnohem lépe (a téměř bez práce). A to nemluvím o tom, že i originální anglický návod, vzhledem k tomu že se jedná o zelený čaj, není zformulován úplně nejšťastněji. K českému uživateli se tedy dostává text, který by zasloužil nějakou cenu. No ale čaj je to moc dobrý, to zase jo.

Modré nebe, sluníčko a vítr přinášející jarní náladu. Ideální podmínky na běžeckou výpravu do hlubokých hvozdů daleké Bobravy, ve kterých se na své velké běžecké akce nenápadně připravuje známý Střelický běžec Ládin. Místy po ledu, místy bahnem, ale proběhl jsem nejhezčí část údolí. Čaj a dobroty u Ládě vše pěkně zakončily. Trasa na cykloserveru (14km, 353m)

V Pardubicích, v Domě u Jonáše, probíhá výstava obrazů Pavla Čecha. Dlouhé spekulace nad ilustracemi a grafickými technikami, které ve svých knihách používá byly o víkendu završeny pohledem na opravdové originály. Z výstavy jsme byli nadšení. Všechna Čechova díla jsou nádherná, mnohem hezčí než reprodukce v knížkách. Třeba se nám jednou poštěstí si jeden takový malý obrázek koupit.

Kolumbové vesmíru jsou dvě knihy známého publicisty Karla Pacnera, ve kterých je shromážděno neskutečné množství informací o historii raketové techniky a letech do vesmíru. V prvním díle jsou popsány úplné začátky a souboj tehdejších velmocí o vysazení člověka na Měsíci. Druhý díl se zabývá orbitálními stanicemi a současným děním na poli kosmonautiky. Obě knihy jsem přečetl téměř jedním dechem (dlouhým dechem - obě knihy jsou celkem obsáhlé). Je vidět, že se autor kosmonautice věnuje celý život na plný úvazek. Vše dokládá množstvím příběhů a údajů z různých zdrojů (v minulém století většinou tajných). Je neuvěřitelné, co všechno se dělo na pozadí většiny slavných i neslavných vesmírných událostí (zvláště v bývalém Sovětském svazu) a přes jaké překážky se lidé dokázali přenést.

Na vánoce jsem od Maky dostal knihu. Celá je kreslená tužkou a není v ní ani písmenko textu. Je plná záhadných předmětů, postav, tajemných znamení, nezvyklých staveb a bizarních dopravních prostředků, které člověka nechají během chvilky vplout do světa fantazie. Příběh knihy není vůbec jednoznačný a jeho výklad je přenechán čtenáři - ani teď nevím, jestli je to příběh smutný nebo veselý. Na štědrý den, než jsme šli spát, jsme do knihy nahlédli a nedalo se jinak než ji celou důkladně projít. Pěkné to bylo.