Modrý Pavouček

Tak jsme konečně pokřtili nové vozítko pro Matýska. Dlouho jsme s jeho pořízením váhali, ale nelitujeme. Je parádní. Asi první věc, kterou Matesovi fakt závidím - taky bych se v tom chtěl nechat vozit. Projede to úplně vším - akorát přes popadané stromy jsme museli přenášet.

Jednoho ledového zimního večera se v hospůdce v Hradci nad Moravicí sešlo podivné společenství - z celé republiky se sem sjely postavičky a černými a bílými kufry roztodivných tvarů. Bluegrassový jam uspořádal můj kámoš Martin Vitásek a patří mu za to velký dík. Hrálo se, pilo se, povídalo se a bylo fajn. Kolem půlnoci se konal akční přesun na Doubravskou myslivnu - čerstvě napadlý sníh, mínus deset, v sobě pár piv a panáků, nechuť nandávat v té kose sněhové řetězy, prudký kopec a ledové koleje na neupravené cestě, zkušenosti ze zimních výjezdů na Popradské pleso přišly vhod, příslušníci naštěstí seděli někde v teple a nikoho nečapli. Ráno bylo šestnáct pod nulou a jeli jsme domů. Martine, dík.

Včera v bílém kostele v Žabovřeskách Matýska pokřtil náš kamarád Petr Chovanec. Do kostela nechodím, ale obřad byl moc pěkný. Matýskovo druhé jméno je od neděle Dominik. Vybrala ho Markét podle Dominika Savia. Když jsem si hledat co byl zač, zaujala mě tato pasáž: Při jedné slavnosti chtěl Don Bosco každému chlapci splnit přání. Dominik napsal své přání slovy: “Pomozte mi, abych se stal svatým.” Don Bosco řekl: “Žádal jsi o hezký dárek. Na svatost je jeden recept. Jsou v něm pro tebe důležité tři přísady: Veselost - to, co tě činí smutným, co tě zneklidňuje, odhoď pryč. Plnění tvých školních a náboženských povinností - buď pozorný, dělej dobře úkoly, připravuj se studiem a modli se rád. Dělej druhým dobro - vždy je někdo, kdo potřebuje tvou pomoc, kdo je vedle tebe. Podej mu pomocnou ruku, i když tě to bude něco stát. A když dobře tyto tři věci smícháš staneš se svatým.”

Jedna z věcí, která Matýska velmi zajímá je zrcadlo. Tady je pár fotek ze sobotního představení v dětském pokoji. Zrcadlo je ušmudlané z předchozích představení.

Slunečný nedělní den. Jeli jsme do Rudic, kde nikdo známý nebyl. Projeli jsme kolečko po zabahněných turistických značkách v okolí Jedovnic - zvládli jsme i vynášení kočárku z Rudického propadání nahoru ke skalám. V krase je krásně.

Naše první vánoce a silvestr s Matýskem a v novém bytě. Tento rok by mohl být klidnější.

Na třetí pokus se mi konečně podařilo přeběhnout hřeben z Ostrého na Javorový. Běžel jsem nezvykle za světla, po zmrzlých zbytcích sněhu a bahna a jako vždy to pro mně byl nepopsatelný zážitek. V lese někde u Velkého Lipového jsem v protisměru potkal běžce, oblečený jen tak na lehko jako já a z očí se dalo vyčíst stejné nadšení z velkého dobrodružství - chvilku jsme si povídali - příjemné setkání to bylo. Na Javorovém jsem si dal čaj a vychutnával jsem své velké osobní vítězství. V horách je krásně.

Rád jsem přijal Tomovo pozvání na oslavu jeho narozenin. Těsně před štědrým dnem jsme se sešli ve sto let staré lesácké chatě pár set metrů od vrcholu Vozky. A bylo dobře - vařil se guláš, na bobech jsme vytáhli dvě bečky piva, přijeli skoro všichni jeseničtí skialpoši - i Milouš se přišel ukázat. V sobotu večer se konal večírek, na kterém jsme s Davidem hráli a parádně jsme si to užili, už dlouho jsem nehrál šest hodin v kuse. Tak Tome, na viděnou za rok na další chatě. Fotky jsou z mobilu - napůl z mého a napůl od Peťi Frence.

Po týdnu zase v Třinci. Večer jsem se nenápadně vytratil a vyrazil do Karviné na malý komorní koncertík mých kámošů - Petra Fúriková and Banda všech Band a The Jumper Cables. Konečně jsem je všechny viděl na živo. Moc pěkný večírek to byl, teda až na to mé noční bloudění po Parku Boženy Němcové, který je neskutečně velký a při hledání restaurace Oáza jsem ho téměř celý prošel.

Byla úplňková noc. Zamkl jsme auto na konečné autobusu v Tyře a vyběhl do tmy po cestě, po které jsem od malička chodil na naši beskydskou chalupu. Vede po rovince k rozcestníku u hájovny a pak po žluté lesem dlouho nahoru až na hřeben. Značka už tam dnes není, ale pěšinka a všechny ty důvěřně známé místa tam zůstaly. Někde v dálce nad sebou jsem zahlédl malinké bludičky - špatné znamení - místo pohodového tempa jsem nasadil tempo stíhací - moc velký rozdí to v tom kopci nebyl, ale Vidlákovská soutěživost už je ve mně hluboko zažraná a ty čelovky nahoře byly jasná výzva. Nad seprentýnama, asi v polovině cesty, jsem předběhl pár lidí se psem. Je to strašná dřina běhat takhle do kopce a ještě někoho honit. Za 26 minut jsem byl u turistické chaty. Původní plán byl hřeben na Javorový, ale padla mlha jak z rákosníčka a s čelovkou bylo vidět jen velké bílo. Běžet se dalo jen potmě při trošce měsíčního světla a tak jsem se mírnou oklikou vrátil k autu. Zážitek to pro mně byl ohromný. Těch pár fotek jsem cvakl z mobilu.