Modrý Pavouček

Sobotní výprava do naší oblíbené krajiny za Tišnovem. Šli jsme z Louček nahoru do Kalů, pak po modré přes Husle a Jilmoví do Skryjí.

Po dlouhé době víkend v Beskydech. Tentokrát jsme dokončili testování našeho vozítka pro Matesa. Zjistili jsme, že se dostaneme úplně všude a začali jsme plánovat tůry po horách a po turistických značkách tak jako dříve v předmatýskovském období. V neděli jsme vylezli na Čantoryji a v pondělí na Skalku a Severku.

Dnes jsme vyrazili poprvé celá rodina na kolech. Matýseka jsem táhl ve vozíku a i tak jsme předjížděli cyklisty jak na běžícím pásu. Jeli jsme na přehradu a po pravém břehu kam až to šlo. Cestou zpátky pivo u Šuláka a dobrodružný přejezd přes Kníničky a ďolík na letiště. Příště už dáme něco delšího. Hlavně musíme pořádně zapínat přední kryt na vozíku, aby Maťulda nebyl černý jak horník :-).

Vydal jsem se v sobotu za Henrichem do Devínske nové vsi. S Matýskem jsem nějak odvykl věnovat se celý den jen muzice. Po obědě jsme se byli projít kolem a muziku na chvilku vystřídali brouci, larvy a podobná havěť, do které Henrich taky fušuje. Večer se mi nad hlavou vznášel těžký mrak plný stupnic, akordů, obratů, intervalů a pocitů bezmoci z toho obrovského množství vědomostí, které chci zvládnout. Není to žádná legrace udělat krok stranou z té vyšlapané bluegrassové cestičky. A o čem že to bylo tentokrát? O technice tvoření tónů, o hraní složitějších akordů a jejich obratů (často pomocí forward nebo reverse slants), o základních stupnicích (církevní módy, alterovaná, melodická moll proti dominantním akordům) a koukli jsme se na pár jazzových standardů - There Will Never Be Another You, Take The “A” Train a čas už nezbyl na All Of Me. Kdyby někoho zajímalo jak s dobrem vykročit od bluegrassu k jazzu, tak vzhůru do Resolandu za Henrichem.

Sobotní výlet na Pálavu. S Matýskem na zádech jsme přešli celý hřeben z Dolních Věstonic až do Mikulova (asi 14km). Přechod jsme ukončili u piva a obědovečeře v Irském pubu. Vše vyšlo parádně. Celý den jsem byl jen v kraťasech a tričku s krátkým rukávem.

Tak to vypadalo, že se konečně dostanu na skialpy. V pátek večer jsem si všechny věci poctivě nabalil do auta, budík nastavil na pátou a těšil se na lyžovačku se Špekem. Místo toho mě v noci navštívila paní chřipka a skialpy mi zatrhla. Naštvanej jsem byl pěkně, jen co je pravda. Celý den mě hrozně bolelo břicho a neustále jsem zkoušel fígle z Londonova Tuláka po hvězdách. Aby nebylo všemu trápení konec, tak jsem se v noci na neděli projel sanitkou a do úterka jsem živořil na infekčním v Bohunicích. Tomu říkám akční víkend. Díky moc všem co na mně mysleli a pomáhali mi. Když mě pak pustili a seděl jsem při čekání na odvoz na zídce pod sluncem rozpálenýma borovicema, zase mi jednou došlo, jak je na světě krásně, stačí když je člověk zdravý.

Sobotní výlet s Matesem byl akční. V Loučkách na nádraží jsme zjistili, že jsme doma zapomněli fusak pro Matýska, tak jsme ho zabalili do bundy. Následoval pochod po žluté značce až do Níhova. Cestou jsme absolvovali několik náročnějších pasáží, ale ten nový vozík zvládá opravdu všechno. V Katově jsme zjistili, že máme spoustu času a hledali jsme hospůdku. Ujal se nás pán pracující na zahrádce a šel s námi do místní čtyřky, kde prý stačí zazvonit a někdo otevře. A opravdu, u piva tam seděli místňáci a krmení Matýska probíhalo ve velmi družné atmosféře. Pro pána co nás přivedl si poslala manželka vnučku, prý to byl nějaký nejvyšší soudce z Brna, a když se k hospůdce blížil hlučný slet masopustních maškar, raději (a rádi) jsme vyrazili k Níhovu. Na závěr jsme ještě zažili horor při nakládání vozíku do vlaku - zasekl se ve dveřích a vypadalo to, že se dovnitř nevleze. Nakonec se vlezl, ale bylo to na milimetry. Už jsme se viděli zpátky na nástupišti s vidinou dalších desíti kiláků nutných doťapkat k autu do Louček.

Išla Kačenka na trávu, Išla kačenka na trávu do vinohradu, do sadu, do vinohradu, do sadu (Bezobratři, album Bezobav) S melodií Kačenky v hlavě jsem se po roce vydal na běh kolem Brněnské přehrady. Cíl byl jasný - zlepšit čas a dokázat si jak jsem se za ten rok v běhání polepšil. Krásný den, ve stínu led, na sluníčku léto … výsledný čas horší než minulý rok. Ale běželo se mi dobře a nebyl jsem z toho tak unavený (nějak se ten horší čas zdůvodnit musí" >}}). Na pravém břehu jsem potkal asi deset běžců, pozdravil mě jen jeden, ostatní hleděli někam před sebe …

Nevydrželi už jsme čekat a šli jsme projet Matýska v novém kočáru po Beskydském hřebeni. Z Lomné jsme ho vytlačili na Kamenitý, kde jsme se potkali se ségrou a její rodinkou. Pokračovali jsme nahoru na hřeben a po něm na chatu Slavíč. Tam se Mates probudil a chtěl si hrát, tak jsme nasadili rázný krok a sjeli zpátky do Lomné. Vyšlo nám to pěkně. Ať žijou hory.

Ráno jsem v obýváku prosvíceném sluníčkem sedl k notebooku a šudlal na dálku něco pro pana Siemense. S úderem třetí jsem pana Siemense zavřel s víkem notebooku, oblíkl jsem své špinavé běhací hadry a hurá ven. V 15:20 vybíhám od rozcestníku “Odřichovice u Vodárny”. Spousta výhledů na ty moje Beskydy, cestou troška ledu a sněhu, ale teploučko, nádhera. v 15:59 jsem u vysílače na Javorovém a v 16:20 jsem zpátky dole u rozcestníku. Ach jo, mít tak ty hory za barákem, jako to mají naši, to by bylo. Ale možná je to tak lepší, to by si mě doma moc neužili. Večer už s Maky a Matýskem usínáme doma v Brně.