Modrý Pavouček

Pár víkendů na chalupě ve Svratce. Maťulda už jezdí na všem možném, nepadá přes každý práh a zahrada kolem chalupy už je mu malá.

Často teď s Maťuldou vyrážíme sami.

{{ figure"images/imag2025w.jpg" }} Ze Staré Hůrky V knize Emila Kintzla “Zmizelý kousek Šumavy"jsem objevil tento zvláštní a trošku hrůzostrašný příběh o osudu Staré Hůrky v poválečných letech: Členové obou sklářských rodin byli pochováni v rodinné hrobce za kostelem ve 23 skleněných rakvích - unikát. Jejich klid skončil v roce 1949. Způsobem, který neměl nikde na Šumavě obdoby. Přečtěte si, prosím, co o neuvěřitelném zvěrstvu (z vyprávění pamětníka) zapsala Jana Flašková: “Hrobka stála na vojenském prostoru a jediný, kdo k ní měl přístup, byli vojáci. Dostali příkaz zničit místo posledního odpočinku ’těch kapitalistů’. Velitel se šesticí podřízených a nemalou zásobou rumu dlouho neotálel. Nechal vynosit rakve ven a stejně jako jeho kumpáni strnul překvapením: na denním světle si i oni všimli krásně oblečených dam ozdobených perlovými náhrdelníky. Ženy v té době už dlouho neviděli. Teď je měli před sebou a že nejsou živé, to jim ani trochu nevadilo. Rozbili rakve, zakřepčili si s mrtvolami a okradli je o šperky. Jakmile si vojáci užili, postavili všech 23 rakví do řady a připravili jim ‘druhou smrt’ v podobě dávek ze samopalů. Rozstřílení umrlci zůstali roztroušeni po okolí. Vojíni vzali z rakví cín a odnesli ho do sběru. Dřevo spálili a na vše vzpomínali s pocitem dobře vykonané práce. O božích mlýnech meloucích pomalu ale jistě se jako první přesvědčil velitel oné všehoschopné bandy: zemřel ze několik měsíců nešťastnou náhodou při odpalování domu. Jeho podaření kumpáni nedopadli lépe. Jednoho z nich skolila podivná infekce. Obličej vojáka pokryla vyrážka, s jakou se doposud žádný z lékařů nesetkal, a muži se prý strašlivým způsobem znetvořila tvář. Na žádost pozůstalých bylo jeho tělo převezeno domů. Putovalo však ve speciální, zaletované rakvi, aby se rodiče nemohli na syna naposledy podívat. Tvář měl natolik znetvořenou, že by se nebozí příbuzní bezpochyby vyděsili. Stalo se tak půl roku poté, co tančili s mrtvými. Tou dobou už všichni jeho kolegové leželi v zemi. Údajně zemřeli v důsledku nákazy způsobené kontaktem s rozkládajícími se těly. Vojákům smutná minulost Hůrky nevadila, kapli používali jako rozhlednu při střelbách, hřbitovní náhrobky posloužily coby terče. A pozůstatky šumavských sklářů zůstaly rozházeny kdesi v okolí hrobky. Nikdo přesně netuší, kde mohou být. Lidé seznámení s historií místa proto našlapují velice opatrně. Pod hlubokým sněhem odpočívá kromě Abeleových i několik set obyvatel Staré Hůrky.”

Poprvé jsem běžel na hory ve dvou lidech - přidal se Peťa Novák, bluegrassová legenda a v poslední době i pravidelný účastník různých severomoravských běžeckých závodů :-) Vyrazili jsme jednoho deštivého večera z Tyry po žluté značce, kterou jsme neznali. A bylo veselo. Pěťovi se mlžily brýle, takže běžel napůl po slepu a mě v polovině došly baterky v čelovce, takže v horní části, kde byla hustá mlha, jsem na tom byl podobně. Dobrá akce.

V sobotu jsem vzal taťku na BG Jam do Dobratic. Potkal jsem tam plno kámošů, čepovali tmavé pivo, za pódiem stály stromy, líbilo se mi to. Druhý den jsme s Wawrzyczkama vyšlápli na naše nej místo - chatu Kamenitý. Škoda, že je to z Brna tak daleko.

Týden na Šumavě s Matýskem. Moc pěkné hory to jsou a jejich ponurá krása (jak píše Emil Kintzl ve své knize) je přesně to co mám rád. Snad knížka splnila svůj úkol a připomněla cosi, co by nemělo být zapomenuto, snad vzbudila zamyšlení. Místo velkých slov svůj užitečný podíl v ní měly zachovalé fotografie, které naštěstí nemohou, tak jako někdy slova, lhát. Ať vás, milí přátelé, Šumava stále jen hladí svou ponurou krásou. (Emil Kintzl)

O víkendu se ve Zlatých horách na Začalovic farmě konal “Džem na ranči”. Když se večer lidé scházeli, bylo to jak s Hujerovic klanem sjíždějícím se na třídní schůzky. Samej Začal nebo Hanulík. Ale přijelo i pár “externistů” ze všech koutů republiky. Moc pěkná akce. Dlouho budu vzpomínát na Kahancové tance. Závěrečný koncert Křenů, kteří se dali na chvilku dohromady po šesti (asi) letech byl parádní. V noci se ještě jamovalo a usínalo. Druhý den jsem chtěl na kole Šerák, ale v tom vedru jsem se motal jen v lesích kolem Rejvízu. Je to moc pěkný kout naší republiky, musím tam znova.

Týden ve Svratce s rodinou, s výletem na Svojanovský festival, s večerními výběhy na Devět skal, s lezením na Palicích … dobře bylo.

Výprava do Trenckovy rokle - místa, kde se údajně před trestem Marie Terezie schovával baron František Trenck, velitel pandurů, lupič a vrah. Vodopády byly bohužel vyschlé, ale cesta údolím Bobrůvky i Trenckovou roklí stála za to. Některé úseky byly téměř lezecké. Kouzelné místo pár kilometrů od Brna.

S batohem na děti, do kterého jsme šoupli Matýska, jsme se pěkně prošli po Beskydských kopcích. Na Ostrém jsme byli, na Kamenitém jsme byli, v Košařiskách jsme byli. V pondělí pršelo, takže jsme Lysou horu zase odložili, ale Matýsek ji má slíbenou, takže příště.