Modrý Pavouček

V neděli odpoledne jsme s Matesem vyrazili do lesa. Na tajné kótě 444 jsme objevili ideální místo (schované a odlehlé) pro oheň a já jsem konečně vyslyšel Matýskovo nekonečné škemrání. Odkopat drny a mech, kruh z kamenů, větvičky, sirky … a už plápolá. Pak jsme vše uklidili a nezbyla po nás jediná stopa. Cestou zpět jsme našli asi tisíc nejedlých hub a dvě jedlé, do kterých začal Mates hned kousat. Uff, někdy je to i v tom lese, kde se nemůže nic stát, celkem složitá logistika.

Před vedrem jsme utekli na devět dní na chalupu do Svratky. Poprvé s oběma dětma. Dorazili i rodiče z Třince a bylo dobře. Několik nocí jsme dokonce museli topit, naměřili jsme jen osm stupňů.

Po dlouhé době jsem se podíval do mé oblíbené Skandinávie. Tentokrát to bylo služebně a cílem byla firma Pingdom v malém městečku Västerås, asi sto kilometrů západně od Stockholmu. Většinu času jsme strávili v práci a z okolní krajiny, na kterou jsem se tolik těšil, jsem toho moc neviděl.

Dnešní temný podvečer těsně před příchodem se nesl v podivné melancholické náladě. Fotky jsou z naší nejoblíbenější procházky po pěšinkách a skalkách mezi Komínem a Bystrcí.

Od narození Matýska uplnynuly dva roky. Vyrostl z něj velký neposeda a máme co dělat, abychom ho uhlídali. A protože zatím nemusím do práce, tak jsme venku každé dopoledne i odpoledne. Počasí nám teď pěkně přeje.

První samostatné výprava pánské části naší rodiny do mých rodných Beskyd. Bydleli jsme u našich, mlsali všechny dobroty co vařila mamka … Podívali jsme se na Ostrý, do Čerňaviny, na Kamenitý, na Javorový, do Karviné za Wawrzyczkama, do Těšína ze Novákama i do Hrádku za ségrou. Byl to parádní týden.

Rozkvetly stromy a tak jsme s Matýskem vyrazili do zoologické zahrady, kterou máme kousek za domem. A možná právě když jsme sledovali krokodýla, se o pár kilometrů dál, na Obilném trhu, narodila Adélka. Je nádherná.

Ve čtvrtek jsem se byl podívat na křest knihy o lezení v Moravském krase. Celé to Pokáčovo snažení mi bylo sympatické hned od začátku - každý příspěvek na jeho blogu jsem četl ihned po zveřejnění a ani jsem nedutal. Příběhy z míst, na kterých jsem strávil spoustu času. Kniha vše završila a to, že v ní mám pár fotek je pro mně velká čest. Financování celého projektu bylo třešničkou na dortu - měl jsem velkou radost, že se najde tolik lidí, kteří dokážou ocenit poctivou a unikátní práci šikovného človíčka.

Přijeli jsme vyhrát. Ale …. v pátek v noci, když jsme vyšlapali na Pradědův vysílač, proběhl v jeho útrobách večírek ve velkém stylu. Budem dlouho vzpomínat. Spát jsem šel až někdy kolem páté. Sobotní etapa byla jak za trest, ani nevím jestli mi více vadilo, že usínám nebo že je mi nevolno (slulšně řečeno). Nestihli jsme projít naplánované kontroly a nedošli jsme na Medvědí horu - tím se to celé po…. na to jak nám bylo jsme toho stihli celkem dost.

Rychle domluvené akce bývají nejlepší. Pár zpráv po fajsbůkovém chatu s Peťou Frencem a ve Čtvrtek ráno sedím místo kanceláře v autě na cestě do Jeseníků. Autem jsme vyjeli skoro až na Zámčisko - o to více jsme toho mohli naběhat a nalyžovat. Do Sviního jsme sjeli pětkrát, jednou jsme sjeli na Ovčárnu, dvakrát jsme zázračně našli Petráky - na hřebeni fučel vítr a všude byla typická Jesenická bílá tma. I když jsem tomu moc nevěřil, tak jsme opravdu jezdili ve dvaceti číslech prašanu - nádherná lyžovačka. Ušli jsme asi 17km, nastoupali kolem 1700m.