Modrý Pavouček

Z Gesäuse jsme přejeli k Attersee. Podle referencí to mělo být fajn, ale množství lidí v kempech, vedro a spousty čechů nás jemně znepokojily. Místo ke spaní jsme našli až v druhém kempu. Zvláštností kempu byl zákaz odjíždění autem během pobytu a přísná pravidla. Usoudili jsme, že je to asi kvůli množství našich nevychovaných krajanů. Nakonec to ale bylo fajn. Krásné koupání, teplá a čistá voda, na paddleboardu se dalo jezdit po přítoku, který tekl středem kempu.

Naší Alpskou cestu začínáme u dobře známého Erlaufsee. Líbí se nám kemp i krásné koupání kousek od auta. Navíc je vše 900 metrů vysoko a je tady, na rozdíl od Brna, příjemně. Po dvou dnech přejíždíme západnějí - do Gesäuse. Cestou zastavujeme na prohlídku soutěsky Wasserlochklamm. S fyzičkou dětí je to bída, Matýskovi je špatně (dobral zrovna antibiotika) a Adélka je unavená. Doufáme, že bude další dny lépe. Spíme v krásné horském kempu přímo uprostřed Gesäuse.

Cesta z Krušných hor do Brna je dlouhá a tak jsem koumal jak ji rozdělit. Když už jsem se rozhodl navštěvovat různé tábory, napadlo mě podívat se konečně do Vojny u Příbrami, kde stojí asi nejlépe zrekonstruovaný a udržovaný pracovní tábor v Čechách. Přespal jsem u hradu Křivoklát a v táboře jsem byl brzy ráno. Přivítal mě štěkot rozzuřeného vlčáka u brány. Možná pro navození dobové atmosféry, každopádně jsem jeho klec obešel obloukem, vypadal krvelačně.

Z Terezína (viz předešlý článek) jsem popojel do kopců, které jsou vidět přes zdi pevnosti. Je to České středohoří a protože do setmění zbývalo pár hodin času, vyběhl jsem (doslova) na nejvyšší horu Milešovku. V chatě na vrcholu jsem byl sám, dal jsem si párek a zase jsem seběhl dolů. Jen jsem sedl do auta, začalo pršet. A pršelo a pršelo. Na noc jsem vyjstoupal nahoru k Božímu daru. Spal jsem kousek od bývalého dolu Eduard.

Holocaust je nelehké téma, které mě z nějakého (zatím) neznámého důvodu provází celý život. Úplnou náhodou jsem se ocitl u kamaráda muzikanta v Lovosicích a měl jsem volné odpoledne. Do severních Čech jsem dojel pozdě v noci, přespal jsem u jezera Milada a odpoledne jsem koukal do mapy kam vyrazit. Když jsem zjistil, že Terezín je jen pár kilometrů od Lovosic, byl plán jasný. Četl jsem o tomto místě tolikrát, že bylo na čase se do Terezína konečně podívat.

Květnový víkend, během kterého jsem zvládl dvě akce. Na chalupě ve Svratce se slavily narozeniny Hudečků a v Úsově u Mohlelnice jsem odhrál své první vystoupení s Horizontem. Festiválek v Úsově je nový, ale vybrali si krásné místo - kopec nad městem zvaný Křížová hora. Pořadatelé byli úžasní, kéž by se jim festival dařilo pořádat i v příštích letech. Židovské památky a staré domky dole ve městě mi udělaly velkou radost.

Musel jsem narychlo do Beskyd kvůli střeše na chalupě. Tradičně jsem to spojil s výletem na kole. Nad hřebenem Javorníků jsem přemýšlel už delší dobu, tak jsem si jel část projet. Auto jsem nechal ve Staškově, vracet jsem se chtěl přes hraniční část Beskydy. Musím přiznat, že prvních 20km mi dalo pořádně zabrat. Nekonečné střídání prudkých výjezdu a sjezdů, kdy člověk pořád řadí a je těžké najít vhodné tempo. Pěkně mě dopalovaly kaluže, které vypadaly nevinně a mělce a kolo do nich zapadne skoro po osy.

Po dlouhé době užívání jsme se domluvili na pracovní víkend na Božence. Je třeba uklízet před bouráním velké chalupy, které se blíží. Mákli jsme si pěkně, už dlouho jsem nebyl tak unavený. Zkoušel jsem spát v hamace, ale probudila mě zima. Aspoň jsem neplánovaně vyzkoušel spaní v Toyotě. Bez práce nejsou koláče a tak jsme si zasloužili spousty dobrot - Ládin nám udělal zelňačku, hamburgery a dokonce borůvkové klendlíky sypané perníkem.

Na den do Prahy. Rychlé rozhodnutí a jelo se. Pár pokusů v minulosti selhalo kvůli nemocem (ubytování jsme museli vždy zrušit). Nejdříve jsme se šli podívat na galerii audiovizuálního umění “Lumia”, kterou objevila Markéta. Bylo to zajímavé a díky brzkému příchodu tam bylo málo lidí, což je u takovéto interaktivní expozice důležité. Pak jsme se prošli po staré části města. Na oběd jsme zašli do Ořechovky ve Střešovicích. Objevili jsme tam úplnou náhodou skvělou Indickou restauraci.

Konečně jsem se dostal na akci Bílý Kámen. Jednou za rok se díky spolku Lubavia otevřou brány vojenského újezdu Libavá pro veřejnost. Krajinou zaniklých obcí, starých křížků, kopců a náhorních planin ten den putují hordy cyklistů a pěšáků. Letos jich bylo přes sedm tisíc. Vyrazil jsem velmi brzy. Přes vstupní bod mě pustili už před sedmou a jen díky tomu jsem si krajinu užil relativně bez lidí. Kolem poledne už to bylo peklo a vícekrát už nepojedu.