Modrý Pavouček

Další služebka do Walldorfu a zase sám v autě. Tak jsem si přibalil kámoše - svého horáka. To co jsem nezvládl proběhnout si teď pěkně projezdím na kole. Cyklostezek jsem tady už dříve zahlédl hodně, tak jsem zvědav, jaké to bude. První den po práci vyrážím na hřeben, který se táhne směrem k Heidelbergu. Posledním vrcholem hřebene je Konigstuhl, vysoký kopec přímo nad Heidelbergem. Stihl jsem tam západ slunce a krásnými sjezdy jsem se dostal dolů k řece Neckar. Síť cykolostezek je tady vynikající a tak se po břehu dostávám rychle do staré části Heidelbergu. Trošku to tam znám, takže vím, že kola tady vládnou. Přesto se raději zavěšuji za svižně jedoucí holčinu, která má evidentně nastudované všechny značky a zákazy, a uzoučkými uličkami starého města prosvištím jak blesk. Do Walldorfu dojíždím potmě a spokojený.

Těšil jsem se na ně půl roku. Do Prahy přijely holky, které si říkají Larkin Poe. Akci jsme s Markét spojili s dlouhou procházkou po Praze - šli jsme z Dejvic na Žižkov, sešli jsme dolů do Nového Světa, prošli se po hradě, koukli na Kampu a Čertovku, Vltavu jsme přešli přes Karlův most … v Praze je krásně. Tento rok nám to třeba vyjde i s dětmi. Obě sestry z Larnin Poe sleduji už od dob, kdy hrály bluegrass a jmenovaly se Lovell Sisters. Když jsem je včera večer viděl na pódiu v Pražském Akropoli, nevěřil jsem, že jsou to opravdu ony. Ty pocity, kdy člověk někoho více než deset let sleduje jen virtuálně a pak se vše zhmotní, jsou vždy zvláštní. No co bych si nalhával, splnil se mi malý sen a líbilo se mi to tak, že to slovy nejde popsat. Jsou hrozně dobré. A vůbec nechápu jak je možné, že jsou tady tak slavné, že je lidé v Evropě vůbec znají. Je příjemné sledovat jak celý sál tleská a píská po sólech na lap steel.

Krásný teplý den a jasný plán na výlet do Lednice. Chystali jsme se tam už několikrát. Konečně to vyšlo. Jeli jsme od Ladenského mostu, přes Janův hrad po Anglické a Ladenské cestě k Apollónovi, na Nové dvory, do Lednice a zpět k autu. Poprvé jela Adélka na kole a neuvěřitelně statečně ušlapala celých těch 12 kilometrů. Je to fajn vidět jak celá rodinka šlape a že je možné urazit i delší vzdálenost bez všech kočárů, vozíků a sedaček.

Potřeboval jsem na skialpy, ale nikoho se mi nepodařilo přemluvit. Jako už je tady a v Jeseníkách už by na tvrdé firny mohlo být za chvíli pozdě. A tak jsem jel sám. Ve čtvrtek, pěkně z rána, abych stihl v Karlově autobus na Ovčárnu. Z Ovčárny jsem se dostal rychle na Praděd a sjel dolů do údolí Sokolího potoka. Lyžování nic moc, na tvrdém podkladu bylo místy dost mokrého sněhu. Neměl jsem navoskované lyže (ano, vím, jsem lajdák a o lyže se vůbec nestarám), místy jsem měl co dělat, abych nepřepadl přes špičky. Výstup zpět na Praděd mě úplně dorazil. Až později mi došlo, že je hodně vedro a ideál je krátký rukáv. Na Pradědu polévka a valím dál - sjezd dolů k Barborce, nalepit pásy a kolem Petráků na Vysokou holi. U boudy vidím zapíchnutou lavinovou sondu. Říkám si hurá, kolegové, poprosím o vosk. Kolegové to ale nebyli. Když jsem slepil pásy a vydal se ke Svinímu dolu, zavolali mě zpátky a vypadalo to na pokutu. Ochranáři. Ale byli slušní a asi hodinu jsme si celkem v klidu povídali. Vypadalo to, že to v práci taky nemají úplně jednoduché. Co jsem se dozvěděl? Chatičku nad Medvědím dolem zbourali oni (ochranáři z Jeseníku), protože byla v poslední době hodně vidět - konkrétně na facebooku, youtube a rajčeti. Lidé (i z horské služby) si tam prý chodili dělat párty a vše pak publikovali, čímž lákali další a další zájemce. Původně prý sloužila k pozorování ptáků a dokud se o ní moc nevědělo, tak ji tolerovali. Pokutu jsem nedostal, ale do Sviňáku jsem jet nemohl, tož jsem to “nějak” pořešil (viz. mapa) a s černým svědomím jsem si ten Sviňák stejně sjel. Nejlepší sjezd byl do Medvědího dolu, tuhle linii jsem jel poprvé a musím si ji zapamatovat. Pak jsem vylezl na Saša peek, z něj na Máj a dal si pěkněj sjezd dolů na cestu pod Františkovu myslivnu. Chtěl jsem zůstat na hřebeni až do západu slunce a tak jsem si procházku prodloužil zelenou značkou nad Malý kotel a po hřebeni se pomalu vracel k Vysoké holi. Sjezd kotlem je vždy velkolepý, po dlouhých letech jsem ho jel bez čelovky. Do Karlova jsem dorazil potmě, kde poslední kilometr a půl jsem nesl lyže na báglu. Vyšel měsíc a tak jsem cestou zpátky projel ještě Konicko se zastávkou u Vojtků v Ospělově. Dobrá akce, juchu.

Motivací pro nedělní výlet bylo několik. Chtěl jsem po dlouhých letech zkusit ujet více než sto kiláků. Chtěl jsem vyzkoušet část bikepackingového výbavení, abych věděl co mě čeká na výpravách se spaním. Chtěl jsem pořádně zatížit bolavý kotník, abych věděl, že se s ním dá počítat na delší cykovýlety (abych si nedělal plané naděje). No a samozřejmě jsem si chtěl užít trošku divoké krajiny, ticha, klidu a hvízdání větru v uších.

Maky potřebovala pracovat a tak jsem vzal děti, vyřídil si narychlo týdenní dovolenou a tradááá do Beskyd. Původně jsme chtěl vytáhnout děti a věci na chalupu na Ostrém, ale předpověď počasí (vítr, děšť) a sněhové podmínky (hodně mokrého sněhu nebo bahno) nás odradily. Zůstali jsme dole u našich, ale snažil jsem se uspořádat každý den výpravu někam ven. První výlet byl do Ostravské Zoo, ve které si děti nejvíce užily atrakce, zvířata je moc nezajímaly. Nejlepší byla vysoká prolézačka kousek za vstupní bránou - v horních patrech se báli i dospělí (pokud se tam doplazili). Ze zvířat Matýska nejvíce zaujali pávi, kteří se pohybovali volně po chodnících a mohl je nahánět sem a tam.

Vzal jsem děti na týden do Třince. Vzal jsem kola a využil pár volných chvilek pro první jarní projížďky po Beskydech. Sněhu je zatím hodně a po hřebenech se ještě prohánějí běžkaři, ale hodně toho už odtálo a tak jsem různě kombinoval. První den jsem zkusil vyjet na Javorový. Čekal jsem protaženou cestu a dole v Tyře tomu vše nasvědčovalo. V noci napadlo pár cenťáků sněhu, ale cestu projelo několik aut a v kolejích se dalo jet pěkně. Potkával jsem lidi, kteří mi fandili a povzbuzovali mě, měl jsem super náladu. V polovině se ale objevily harvestory a několik aut a stopy skončily. Dál už to bylo neporušeným sněhem s obrovským výdejem energie. Klouzalo to na ledu pod sněhem, který už byl navíc mokrý a těžký. No, měl jsem chuť to otočit, ale nechtěl jsem potkat všechny ty lidi, tak jsem to nějak vybojoval. Koláč, kofola, prázdná chata, sluníčko, stálo to za to. Budu si muset zvykat na pohyb mimo komfortní zónu. Zajel jsem si pak do Nýdku, až na konec údolí Hluchové, kam jsme kdysi jezdili tábořit. Bohužel, z krásného tábornického plácku u potoka je dnes hřiště a všechny stromy zmizely.

První jarní výpravu do Lednice jsme museli ze zdravotních důvodů na poslední chvíli zrušit. Druhá už vyšla. Byla to první výprava ven po nekonečném marodění - skoro dva měsíce jsme byli zavření doma a bojovali s bacily. Jako cíl výpravy jsme si dali dojít na Minaret, sehnat turistické známky a dát si něco dobrého ve Včelařově dvoře. Vyšlo nám všechno, hurá. S dětma už se dá chodit a remcají čím dál méně.

Jsem rád, že se ve Staré pekárně opět hraje bluegrass. Kdysi jsem tam pravidelně chodil na Drive a jejich hosty. Tentokrát dorazili mí oblíbení The Jumper Cables a jako hosta přivezli kapelu Sunny Side. Část vystoupení rušil hlučný a nerytmicky reagující opilec, ale vše se pak vyřešilo a muzika zněla krásně. Na konci se kapely spojily a pár skladeb zaznělo v plném složení obou kapel. A třešnička na dortu pak byl jam session plný nádherných vokálů a akustických nástrojů. Mám ten sound prostě rád.

Když jsem zjistil, že zrovna ve dnech, které musím strávit v Praze na služební cestě, bude úplněk, neváhal jsem ani chvíli a do auta k počítači a slušenému oblečení přihodil ještě kolo. Přes den jsem seděl v práci, ale odpoledne, hned jak to šlo, jsem sedl na kolo a zmizel na pár hodin ve městě a okolí. První den jsem začal Prokopským údolím, nikdy jsem tam nebyl a po jménu to místo znám z vyprávění mého dědy. Poprvé jsem se zamotal přímo v ruinách bývalé vápenky a skoro jsem se tam potmě i bál. Podobný pocit jsem pak zažil ještě vícekrát - různých opuštěných ruin, často obydlených bezdomovci, bylo na mých trasách celkem dost a projíždět to pozdě večer potmě není nic příjemného. V pondělí jsem projel hodně míst, která mám rád - Vyšehrad, potok Botič, uličky Starého města, hrad, Nový Svět, Malou Stranu, Petřín. V noci začalo mrznout a když se mi vybil mobil, byl návrat na hotel do Stodůlek celkem dobrodružný.