Modrý Pavouček

Dnes jsme chtěli na kola, ale vyhověli jsme Adélce, která teď, po té co zkusila bráchovo kolo, nechce o kolech ani slyšet. Ketkovák byl v programu už dříve a dnes se nám to hodilo. Vydali jsme se do míst, které si spojuji s trampy, Kamelotem a Romanem Horkým. Schválně jsem zvolil cestičku mimo značky, abychom byli dále od lidí, ale nepovedlo se. Lidí bylo všude hodně. Ale ta cestička, ta stála za to. Vedla po skalnatém hřebeni a o lehké lezecké úseky nebyla nouze. Myslím, že dětem se to líbilo, skoro jsme jim nestačili. Celá část údolí je nádherná. Všude jsou skály, pěšinky, na volných místech trampské chatičky, ve vzduchu je cítit romantika.

Rychlá výprava za město, utéct před virem, utéct před lidmi, nadýchat se čerstvého vzduchu. Kopečky nad Blanskem moc neznáme, tak jsme naplánovali výlet tam. Nedařilo se nám zaparkovat v Hořicích, všude zákazy stání, parkoviště daleko od lesa. Rychle jsme vymysleli náhradní plán ve stejné oblasti - kopce nad vesničkou Jestřebí. Šli jsme kolmo nahoru až na hřeben a pěkně jsme se zahřáli. Celou dobu byla velká zima, k autu jsme se vrátili úplně promrzlí.

Tentokrát jsme chtěli někam vysoko. Někam, kde nebude moc stromů, kde bude hřát sluníčko a kde uvidíme daleko do krajiny. A hlavně někam, kde stihneme dojít k autu za světla. Od Trenckovy rokle u nás panuje hrůza z toho, že někde zatmíme. Celkem rychle jsme se shodli na tradičním a oblíbeném kolečku - Kaly - Babylón - Zahrada - Kaly. Dříve stávala na vrcholu rozhledna, škoda, že ji zbourali. Ale i tak je to krásné místo s výhledem na Tišnovské kopce.

Další útěk před virem. Na kole jsem nedávno v Moravském krase objevil nové ohniště a zároveň místo, kde by se děcka mohly v klidu proběhnout. Vzali jsme špekáčky, balón, pití a roušky a vyrazili na krátkou odpolední výpravu. Místo, o kterém mluvím, se nachází ve starém lomu pod Máchovým památníkem. Dá se tam pěkně dojít po červené značce z autobusové zastávky Olomoučany točna.

Hlásili krásné počasí, zimu a mráz. Podle fotek od ostatním vidím, že sníh v Jeseníkách pořád je. Jarní firny považuji za nejhezčí lyžování a tak stačilo málo a výprava s přespáním byla během pěti minut naplánována. Nalákal jsem věrného druha Ládina a mohlo se jet. V úterý večer provádíme rychlý přesun na rozcestí Hvězda nad Karlovou studánkou. Chvíli řešíme parkování, parkoviště je zavřené závorou. Nakonec přejíždíme travnatý ostrůvek a jako jediné auto parkujeme na obrovském parkovišti. Rychle balíme a vyrážíme v teniskách, sněhu zatím moc není. Je úplné jasno, svítí hvězdy a měsíc, nááádhera. Je zima, a pořádná. Původní plán byl dojít na Eustachovu chatu, udělat si tam oheň, zahřát se a přespat na verandě. Oheň nám nevyšel, ohniště i všechno dřevo v okolí bylo pod půl metrem tvrdého firnu. Noc byla studená, velice studená, brrr (zpětně jsem dohledal, že bylo kolem -13 stupňů). Ráno zkouším zapálit lihový vařič a nic, líh nehořel. Ještě, že Láďu napadlo naházet do lihu dřívka a papír a vařič oživil. Pak už jsme lyžovali, užívali si sluníčka, odpočívali na pěkných místech a byl to super den. Dík Ládine.

Vydali jsme se vyřídit resty, které jsme měli v Lanžhotských mokřadech. Minulý týden jsme projeli jen část, plán na dnešní den byl projet zbývající jižní část a dostat se až k soutoku Moravy s Dyjí. Po zkušenostech z minulé výpravy jsme tentokrát vzali dost teplého oblečení. Slunečno a teplo v Brně totiž vůbec neznamená, že se setměním bude stejně teplo i jinde, navíc na kole, kde fouká vítr i za bezvětří. Cesta rychle utíkala, jediné co se nám nedařilo byl přístup na násep řeky Moravy, po kterém jsme chtěli část cesty jet. Všude byly ploty a po pár pokusech jsme to vzdali. Lesem to jelo taky pěkně. K samotnému soutoku vede krásná cesta - je to takový dřevěný, asi půl kilometru dlouhý, most jaké se staví v bažinách. Zpátky se šlapalo o něco hůř, protože proti nám foukal studený vítr. Ale zvládli jsme to pěkně za světla. Oběma prckům patří velká pochvala. U Adélky jde asi o nejdelší výpravu na kole za celý její život.

Dlouho jsem se chystal na první vícedenní výpravu na kole. Poslední rok jsem po kouscích sháněl a pořizoval výbavu, pročítal články, snažil se hledat svoji cestu. Hlásili pěkný teplý víkend a tak jsem konečně vyrazil na svoji první, zkušební, výpravu. Vyrazil jsem hned po práci, kolem páté z Brna směrem na sever. Plán nejasný, hlavně si to užít a vrátit se druhý den včas domů. Schválně jedu singletraily kolem přehrady a pak po červené z Bitýšky do Březiny. Chtěl jsem vědět jak se s věcmi jezdí v těžším terénu. Jde to pěkně, mám radost. Na krkolomných pěšinkách před Šárkou jsem hluboko dole pod sebou zaslechl hlasité zapraskání dřeva, pak šílený holčičí křik a pak žblunknutí. Říkal jsem si, jestli někdo nepotřebuje pomoc. Za chvíli jsem slyšel podivné hrabání, které se blížilo ke mně. Uviděl jsem černý pohybující se flek a najednou stál na cestičce, pár metrů přede mnou, divočák. Ještě že se vydal svahem nahoru, nevím kam bych tady utíkal. Pak už to šlo rychle - Tišnov, Předklášteří, Štěpánovice, Borač, místa, která známe z projížděk s dětmi. Začalo se stmívat, krajina se vylidnila a já jsem byl spokojený. Když se setmělo úplně a vjel jsem do neznámých míst, začalo orientační peklo. Snažil jsem se jet jen podle papírové mapy (trénink) a brzy jsme narazil - špatně jsem zvolil cestu z Osiky do Brumova a poté co se cesta ztratila, jsem pěkný kus přenášel kolo přes polomy a skalky. Návrat na nejbližší cestu pak probíhal stylem “kolmo dolů lesem”. Místo na spaní jsem zvolil v údolí nad Dlouhou Lhotou. Byl jsem už unavený z jízdy potmě a cesta byla tak rozbitá, že se vyplatilo potkat do rána. Večer mi bylo trošku zima, a to jsem měl zimní péřák. Teplo začalo být až když uschly všechny vlhké věci, pak začal spacák hřát jak kamínka.

Dnes je první den, kdy je povinné nosit mezi lidi roušku přes pusu a nos. Přemýšleli jsme kam zdrhout a napadly nás mokřady na jihovýchodním cípu naši republiky. Chystal jsem se tam už dlouho. V půl páté parkujeme za Lanžhotem a jedem. Většina trasy je po krásných rovných asfaltkách, kiláky pěkně odsýpají. Nedojeli jsme až k trojmezí, to si necháme na jindy, ale i tak je to krásný kout naší země. Všude je spousta potoků a jezírek, v lesích pobíhají stáda srnek a najdou se i ŘOPíky nebo malé těžní věže na ropu. Dnes to měla být pohodová výprava, bez stresu z bloudění ve tmě. Když se ale se setměním ochladilo, zjistili jsme, že pro děti nemáme dost oblečení - v těch dvaceti stupních co byly odpoledne jsme to nějak podcenili. Adélka mrzla nejvíce a posledních pět kiláků statečně bojovala, ručičky měla jak dva rampouchy. Jaro sice přichází, ale ještě tady není. Sem se ještě rozhodně vrátíme, soutok Dyje s Moravou a trojmezí čeká.

Coronavirus řádí a sedět celý den doma s dětma je k nevydržení. Zvlášť když venku svítí sluníčko a je skoro dvacet nad nulou. Jedinou volbou jsou opuštěná místa, kde nikoho nepotkáme. Dnes jsme zkusili Trenckovu rokli. Vyrazili jsme pozdě a bylo jasné, že zatmíme, ale co už, všechno zvládnem (říkal jsem si). Po červené kolem Šafránkova mlýna, přes skalky a kořeny, jsme před setměním dorazili na tábořiště na dně Trenckovy rokle. Za chvilku hořel oheň, opíkali jsme párky a bylo nám fajn. Cesta zpátky za svitu čelovek se malinko protáhla. K autu jsme chtěli nejkratší cestou, což bylo mimo značky a cesty, ale že se zasekáme do hustého podrostu a louky plné ostružiní, to jsme nečekali. Děti brečely, volaly vrtulník, bály se tmy, bloudění, umírání a strašidel … no, zvládli jsme to. A kupodivu, v autě dostal Matýsek i Adélka neskutečně dobrou náladu, to se u nich jen tak nevidí. Asi byli rádi, že jsme vše přežili.

Na další mé mikrodobrodružství jsem si přizval Ládina, dlouho jsem ho přemlouvat nemusel. V pátek pozdě večer jedeme z Brna do Jeseníků s plánem strávit tam noc a den, trošku polyžovat, projít se po hřebenech, užít si sluníčka. Tentokrát žádné boudy, tunely ani jiné přistřešky. Máme s sebou stan a míříme na hlavní hřeben. V autě dolaďujeme logistiku výpravy. Chceme se v sobotu vrátit po sjezdovce do Koutů a mít tam někde auto. Nechce se nám ale v noci šlapat z Koutů až na hřeben. Zkoušíme taxíka, ale neklaplo to - 500kč za cestu z Koutů na dolní nádrž se nám zdá moc. Jedem autem nahoru kam až to po ledu jde, schováváme tam věci, pak autem zpátky dolů na parkoviště u Pelikána a na lehko stejnou cestou nahoru k věcem. Dál už ťapem na lyžích, po sněhu a ledu, temnou nocí nahoru. Kolem jedné v noci začínáme chystat spaní na krásném místečku pod Velkým Májem (pro ty co ví, tak šlo o hřebínek mezi Májem a Saša peakem). Ve dvě už se zahříváme ve spacácích a je nám dobře. Tenhle typ podnikání mě začíná bavit. Cítím jak mě pohodlí města ubíjí.