Modrý Pavouček

Je neděle, virus řádí čím dál více, ale venku je krásně slunečno a nezvládáme sedět doma. Hledáme oblast bez lidí, kde bychom mohli udělat oheň a trošku se projít přírodou. Lezení a opékání párků pod Babami minulý víkend odpadlo, protože si Matýsek (s mojí pomocí) pár minut před odjezdem pochroumal krk. Volíme hrad Templštejn, nedaleko Bab, kde by mělo být veřejné tábořiště. Autem se trošku motáme po Biskoupkách, je třeba trefit správný most, ale nakonec parkujeme na parkovišti U pustého mlýna.

S přicházejícím jarem se probouzí nálady na dlouhé výlety někam do kopců a lesů, pryč z města, do ticha a do míst, která ještě neznám. Kolo se mi teď, když nemůžu běhat, zdá jako ten nejlepší prostředek pro toulky přírodou. Během pár dní se mi povedly dvě výpravy, na kterých jsem projel spoustu neznámých míst těsně za hranicí města. První výprava směřovala do Krasu obloukem přes Kuřim a Lipůvku. Sice místy pršelo a foukal studený vítr, ale je potřeba pracovat na své hlavě, na snášení nepohodlí.

Více než rok nosím v hlavě článek Erika Hesse a téměř každý den se mi vynoří. Jednoduché pravidlo, které si tento norský dobrodruh předsevzal zní - vyrazit nejméně jednou za měsíc ven a přespat tam. Bylo na čase, abych začal bojovat se svojí pohodlností a nápad s měsíčním závazkem zní jako super výzva. Tak tohle je první. V sobotu dopoledne jsem bruslil s dětma v Brně, po obědě jsme vyrazili na kolo, ale já stejně celý den spřádal plány na večer, noc a neděli.

Výprava jako za starých časů. Ve všední den jsme se Špekem, Ládinem a dalšíma zaparkovali na dolní nádrži a vydali se přes Saša peek na Máj. Lyžovali jsme dolů na cestu a po dlouhých letech se dalo jezdit až dolů k potku. Nebyl bych to já, kdybych si neprosadil něco extra. Po pár sjezdech z Máje jsme se s Ládinem vydali k Františkově myslivně, Hubertce a pak dále přes Velkou Jezernou na horní nádrž.

O víkendu proběhl devátý (pokud dobře počítám) ročník akce, kterou pečlivě organizuje Tom. Jsem rád, že to tak je. Tentokrát se podařilo domluvit chatu Bobinu, která je schovaná v lesích pod Petrovými kameny. V pátek jsme se snažili vyjet auty co nejvýše. Čtyřkolky hrabaly, hrabaly a hrabaly, nakonec jsme parkovali pod Zámčiskem. Na chatu to bylo jen tři kiláky, což přivítali hlavně tahači bobů s bečkami. Chata je to nádherná, nově postavená, utěsněná, kolem jen les a ticho.

Letošní vánoce jsme promarodili. Spoustu času jsme proseděli u televize, u her a různých domácích lumpáren. Nakonec to ale vyšlo dobře, děti dobraly antibiotika a na pár dní jsme přejeli do Třince, kde jsme se potkali s celou rodinou. Já jsem se snobsky sbalil a na jednu noc jsem vyběhl nahoru na Ostrý. Bylo to úžasné. Široko daleko ani živáčka, zatopil jsem si v kamnech, uvařil čaj a dlouho do noci četl.

Opět nás dostihly podzimní hejna bacilů. Postupně jsme si je předávali a celý prosinec až do vánoc jsme promarodili. Kéž by to jednou skončilo. V krátké přestávce jsme stihli dva výlety - jeden na Stránskou skálu jen ve dvou s Matýskem, druhý v plném složení na Alexandrovu rozhlednu nad Adamovem.

Je páteční večer a sedím v autě, které uhání do hor kousek od mého rodného města, do Kysuckých Beskyd. Mám s sebou dobro, karimatku, spacák, něco k jídlu a samozřejmě dobré pití. Po dlouhých letech to vypadá, že se konečně podívám k Michalovi Wawrzyczkovi na chalupu. Tolikrát jsme o ní mluvili… A byl to krásný víkend. Chalupa na samotě kousek pod vrcholem Velké Rači. Autem až kam to šlo, pak dva kilometry pěšky do kopce.

Zřejmě poslední výlet do Beskyd před tím, než napadne sníh. Matýsek s Adélkou byli nemocní, Markét se zotavovala z výletu do Roháčů, takže jsem měl celkem dost prostoru pro toulky na kole. Jeden výlet jsme udělali s Matýskem, kterého jsme pořádně navlíkli, aby se nenachladil ještě více. Šli jsme na Kamenitý, dali jsme si tam oběd a celou cestu tam i zpět jsme probírali svět Minecraftu - spolehlivá motivace pro jeho nožičky - když se povídá o Minecraftu, tak šlape jak mašina.

Neuvěřitelné, po šesti letech jsme s Markét poprvé sami na horách. Rodiče hlídali dětičky a bylo třeba toho využít. Z Třince je to do Tater kousek a tak jsme vyrazili na Roháče. Není moc co dodat. Počasí bylo dokonalé a celé kolečko, které jsme si naplánovali jsme zvládli mnohem rychleji než jsme čekali. Byla to nádhera, tohle jsou opravdové hory. Už aby Mates s Áďou trošku povyrostli a mohli chodit s námi.