Modrý Pavouček

Musel jsem vyrazit aspoň na jednu noc ven. Covid nám ve městech vše komplikuje, ale na horách je pořád stejně. Špatné počasí mě nalákalo na druhý pokus o přespání na chatičce pod vrcholem Dlouhých strání. Lidí, kteří by přes týden v dešti a sněžení chodili po horách je málo a tak by tam nemusel nikdo být. Šel jsem promáčenou krajinou z Koutů po značkách podél sjezdovek. Na chaloupku jsme dorazil před půlnocí a oddechl jsem si když jsem ji našel prázdnou. Děsivý byl průchod kolem větrných elektráren na Medvědí hoře. Foukal silný vítr a když jsem kolem točících se vrtulí procházel potmě, se zhasnutou čelovkou, bylo to jak když na člověka padá nebe. Na chaloupce jsem chvilku fotil, dal si pár loků Jagermeistera a zalezl do spacáku. Byla mi dost zima a nemohl jsem usnout. Až do usnutí jsem myslel na život vězňů v táborech na Jáchymovsku. V hlavě totiž mám nedávno dočtenou knihu M. Čapka “O mužích, na které se zapomnělo” a taky čerstvě odvysílaný tříhodinový seriál České televize o Gulagu. Jsme rád, že se máme dobře, i s tím covidem je nám pořád tisíckrát lépe než jak se měli lidé dříve. Neměli bychom tolik nadávat. Druhý den jsem vstal brzy ráno. Nebylo moc pěkně a původní plán na hlavní hřeben jsem vzdal. Vydal jsem se dolů do údolí Borového potoka. Je to krásně opuštěný kus Jeseníků, bez značek, se spoustou skalek, potůčků a vodopádů. Jen se člověk musí obrnit trpělivostí, terén je místy dost těžko prostupný a chce to dávat pozor.

Markét se konečně zrealizovala dámskou jízdu v podobě přechodu hlavního Jesenického hřebene. Já jsem zůstal s dětmi a jako pokaždé, když hlídám sám více dní, jsme vyrazili k rodičům a ségře. Tam se máme vždy dobře. Dopoledne jsem ještě pracoval, pak rychle s Matýskem na oběd, vyzvednout Adélku ze školky, dobalit věci a hurá na sever. Hned po příjezdu jsem stihl krásný výjezd na kole. Jel jsem do údolí Hluchové, ve kterém jsme kdysi jako malí zálesáci tábořili a jehož horní část je pořád krásně opuštěná. Vystoupal jsem pod Velký Stožek a se západem slunce jsem jel po hřebeni na Filipku. Dále pak krásným nekonečným sjezdem do Hrádku, až na dno Jablunkovského průsmyku. Dokonce jsem doma stihl ještě uspat děti. Povedený den. V sobotu jsme taky pěkně kmitali. Dopoledne jsme udělali na zahradě oheň, ale na oběd už jsme byli na Ostrém. Večeřeli a spali jsme u ségry v Hrádku. Sice pořád něco přebalujeme a vybalujeme, ale je fajn, že to Áďu a Matýska baví a že to zvládáme.

Na začátek podzimu jsme se zajeli podívat do Svratky. Listí žloutne, ochlazuje se, stmívá se brzy a příroda začíná být taková, jakou ji mám nejraději. Chystali jsme dřevo na zimu a kromě poflakování jsme trošku jezdili na kole. V sobotu jsme jeli kolečko kolem rybníka Svratouch, do kterého chtěly děti vlézt. Naštěstí se koupali jen Adélčini petshopáci. Po návratu do Svratky jsme s Adélkou přihlíželi zajímavému dění v parku u místní sokolovny. Na provizorním pódiu tam hrály místní funkové kapely a byl tam i jeden velice povedený fanoušek. Pro Áďu velký zážitek. V noci jsem vyrazil na kolo, abych si pomalu zvykal na zimní režim plný temných studených vyjížděk. Foukal silný vítr, svítil měsíc a byl to velký zážitek. V neděli bylo nádherně teplo a slunečno a tak jsme cestou do Brna objeli na kolech Pilskou nádrž a dopřáli dětem hodně času na sportovišti plném různých atrakcí. Parádní místo pro děti.

Hromadí se mi kresby, které nemám kde publikovat. Napadlo mě dávat je sem jednou za čas jako samostatné příspěvky. Dnešní sada kreseb je z velké části kreslená modrou propiskou na stole v práci. Skenováním a převodem do černobílé se z toho stává téměř perokresba. První tři kresby jsou ze Staroměstska, kam jsem v poslední době začal hodně jezdit. Na obrázcích jsou místa, která mám rád. Na prvním obrázku je obchod s potravinami ve středu Starého města. Často se tam stavuji pro něco dobrého.

S Kámou, Jančou a bandou dětí jsme šli na nedělní výlet. Na Nový hrad to nebylo to úplně blízko a děcka toho cestou naběhaly snad dvakrát tolik než bylo potřeba. I tak jsme nakonec byli nejvíce unavení my s Market. Nový hrad byl otevřený a pro děti ideální místo k zastavení. Dalo se vylézt nahoru na ochoz a projít největší věž. Taky se dalo slézt dolů do mučírny. To, že byl otevřený malý šenk a dostali jsme pozornost v podobě dvou teplých koláčků, to už byla jen třešnička na dortu. Celý Kras, a obzvláště kopce a údolí kolem Adamova, mám hodně rád. Dobrá výprava.

V pondělí večer jsem si nabalil věci na noční přejezd Jeseníků. Na poslední chvílli jsem ale místo do auta zamířil do postele. Cítil jsem se tak unavený, že se mi nechtělo ani řídit, natož šlapat devět hodin potmě po hřebenech. Abych si trošku spravil pocuchané sebevědomí, rozhodl jsem se pro náhradní plán a druhý den po práci jsem zamířil na Třebíčsko. Bylo krásně teplo a sedět doma by byl hřích. A dobře jsem udělal.

Chalupu na Ostrém jsme toto léto vůbec neviděli. Úplně nás tak minula sezóna borůvek. Příští rok to musíme napravit. Dostali jsme se tam až tento víkend společně s našima. Celý víkend bylo krásně teplo a slunečno. Toho jsme využil a na pár hodin jsem zmizel do okolních údolí a kopců. Po dlouhých letech jsem se podíval na louky pod vrcholem Kozubové, na které koukáme celý život z protisvahu a objevil jsem krásnou spojku z údolí Lomné na hřeben mezi Malým polomem a Slavíčem. Celou noc byli slyšet jeleni, kteří jsou teď v říji a svými zvuky dokáží pěkně vystrašit.

Jeli jsme na Boženku dělat základy. Chystali jsme se na dvoudenní dřinu, ale vše skončilo dříve než začalo. Nedařilo se nám udělat díry pro základy, na lámání skály jsme nebyli připravení. Na takhle odlehlém místě to znamenalo konec, shánět tady nářadí k půjčení nemělo smysl. Ale i tak bylo dobře. Poflakovali jsme se, kosili jsme trávu, plánovali a rozměřovali chatičku, na ohni jsme grilovali samé dobroty a došlo i na prochajdu do lesa. A taky jsem si zajezdil s velkým těžkým přívěsem (na který nemám řidičák). Snad se ta chatička do zimy stihne.

Hlavní cíl naší víkendové výpravy byl starý dům na prodej nad obcí Vysoký Potok. Hledání nemovitosti nebo pozemku v Jesenickém pohraničí pořád pokračuje. Cestou do Sudet jsme vyslyšeli dva malé hladové krky a najedli jsme se v Králíkách v restauraci U Lípy (moc dobré). Obhlídku domu jsme spojili s procházkou na hřeben a po okolních lesích. Nahoře stojí krásná kaple, ale bohužel je hřeben dostupný autem po asfaltce a hlučný provoz nám trošku vadil. Kolem Severomoravské chaty jsme jen prošli a zpátky jsme šli mimo cesty lesem. Chudáček Adélka dostala žihadlo od nějaké velké potvory, kterou nikdo neviděl, ale muselo to být něco hrozného. K autu jsme ji museli donést na rukou a na zádech. Dům ani místo se nám nakonec moc nelíbily, budeme hledat dál. K večeru jsme přejeli do Svratky, kde jsme přespali a druhý den konečně došlo na slibovaný bazén. Ten ve Žďáru máme fakt rádi, pro děti ideální místo, málo lidí, od Svratky kousek.

Do poslední chvíle nejisté Chorvatsko se přece jen uskutečnilo. Udělali jsme dobře, že jsme to nezrušili. Ubytování nám na poslední chvíli zdarma prodloužili a tak jsme přijeli o den dříve. Bydleli jsme v krásném domečku s velkou terasou, výhledem na moře a pláží pár metrů pěšky. Kromě neustálého čvachtání, plavání a potápění jsme zvládli i pár výletů na kole a návštěvu Zadaru. Vše nám tentokrát krásně vyšlo. Děti už pěkně plavou, hlavně pod vodou, a nemusíme se o ně tolik starat. Proti Pagu jsme si užívali trávy, zelených stromů, vůně pryskyřice, cikád, stínu a možnosti volného pohybu na kolech i pěšky. Na konci pobytu nám nabídli zdarma několik dní, ale nemohli jsme zůstat. Prodloužili jsme si to jen o jeden den a frčeli domů. Dobře bylo.