Můj pohled na svět přes modré brýle
Zrodila se nová mánie – začali jsme sbírat dřevěné turistické známky. Minulý víkend jsme koupili první dvě na Ostrém a Kamenitém v Beskydech. Tento víkend jsme objížděli Brno a okolí. Nejdál jsme zkusili indiánskou hospodu ve Vojtěchově na Konicku, ale známku neměli, musíme tam znova.
Dva dny v Beskydech. I přes velmi studené počasi jsme se vydali na dvě horské výpravy. V sobotu jsme vylezli na Kamenitý, bylo to poprvé co to obě děti vyšlapaly bez jakékoliv pomoci. Teď už opravdu nepotřebujeme žádné kočáry a nosičky. Na Kamenitém je to pořád stejné – krásné výhledy, dobré jídlo, chata vytopená ohněm z krbu. V neděli jsme se rozdělili a já s Matýskem jsme se vydali na obhlídku Čerňaviny. Větru, ledu a zimy jsme si užili více než bychom si přáli, ale byl jsem moc rád, že jsme došli až na vrchol Ostrého. Prošli jsme se mezi starými stromy a byl jsem spokojený, mám to tam rád.
Telefonát ve čtvrtek odpoledne : Ladin: „Co děláš večer?“; Já: „Nevím, proč?“; Ladin: „Zajedeme na noc do Rychleb?“: Já: „Hmmmmmmm, předběžně jo, uvidím co doma“.
Hlásili déšť, ale to nás neodradilo. S Kámou, Vagošem, Grétkou a Prokopem jsme vyrazili na víkend na chalupu do Svratky. Měli jsme kola i lezení, ale nakonec z toho byly jen vycházky. První den jsme prošli „výběrový“ okruh v Toulovcových maštalích a cestou zpět jsme nakoukli (doslova) do Pekelné Čertoviny (bylo tam moc lidí a hodně draho). V neděli se počasí úplně obrátilo – svítilo slunce, nebe bylo modré, mlha se rozpustila a a tak jsme byli skoro celý den venku. Je vidět, že přichází zima, lidí v krajině ubývá.
Konečně jsem se odhodlal vyrazit s dětmi do Beskyd úplně sám. To znamená naložit věci a děti v Brně do auta, urazit 200km, přežít celý víkend, znovu sbalit věci a děti a vrátit se v neděli zpět do Brna. To vše bez Markét, to je pro mně vždy velká výzva.
Přišlo babí léto. My jsme neodolali a vyrazili na chalupu do Svratky, byť s nemocnou Adélkou. Prosedět takový víkend v Brně by byl hřích. Navíc se potvrdilo, že houby ještě pořád rostou a když se to dozvěděl Matýsek, byl víkendový plán zpečetěn.
Zapomenuté hory se schovávají daleko na severu, v bývalých Sudetech. Moc lidí tam nepotkáte, chaty tam taky nejsou, před turismem je pěkně stíní Jeseníky, jen tak náhodou se tyhle hory člověku do cesty nepřipletou. V kopcích je spousta zaniklých obcí a Genius loci je cítit na každém kroku. Krajina přesně pro lidi jako jsem já. Řeč je o Rychlebských horách.
Po Sudetech se toulám už dlouho, vždy mě lákaly, nikdy jsem ale nezjistil proč. Musí to být něco z minulého života. Nedávno jsem doma z knihovny vytáhl knihu Petra Mikšíčka Sudetská pouť aneb Waldgang a říkal jsem si, že musím taky vyrazit, aspoň na den. A když teď kvůli kotníkům nemůžu běhat, bylo jasné, že pojedu na kole, tak jako za starých časů.
Tři dny v Beskydech. Krásné počasí nás provázelo na Ostrém, na Ropici, na Filipce i Loučce. Po dlouhé době jsem se projel na kole po horských hřebenech kolem Třince – tak jako kdysi, když jsem tady pracoval v nemocnici a na horách jsem byl skoro každý den. Vzpomněl jsem si na vyjížďky až k lysé, na horách přes týden v podvečer nebývali žádní lidé, domů jsem se vracel potmě.
Prosatín je místo, kde se zastavil čas. Objevil jsem to tam kdysi na kole a vůbec nic se za těch deset let nezměnilo. Dnes jsme se tam šli projít a kouknout po houbách. Líbilo se nám to.
V pátek po práci jsem dojel do Ospělova za Tomem, pomoct s bouráním domečku. Večer byla super atmosféra – ponuro, kolem lesy, v boudě voněl guláš a dobré pití (pivo a slivka), hrál se bluegrass, sešli se fajn lidi. Spal jsem ve stanu. V sobotu, po velkém bourání, jsem přejel do Svratky, kde konečně začaly růst houby – Matýsek byl v sedmém nebi. Pokračovat ve čtení „Bourání v Ospělově a houby ve Svratce“