Modrý Pavouček

Spojení dvou výprav. Sobotní byla deštivá. Mělo pršet celý den, ale nepršelo, tak jsem v podvečer narychlo vyrazil na Tišnovsko. Tušil jsem, že zmoknu, tak jsem si vzal sluchátka a audio knížku. Celou cestu jsem poslouchal “Svědectví z KLDR” od Niny Špitálníkové a bylo to magické. Šílené příběhy lidí, do toho tma, , mlha, déšť, bláto, promočený jsem byl už na začátku. A druhý den Třebíčsko s Markét a dětmi. Vyšlo sluníčko, bylo teplo, měli jsme čas na oheň i česání jablek. Letos nám to na kolo moc nevycházelo, tak to teď doháníme.

Krásný víkend s Markét a dětma v Rychlebských horách. Měl jsem původně hrát malý koncert s Tomem a Janou v Nové Senince, ale Tom si rozřízl nohu a z hraní sešlo. O to více času jsme mohli strávit na zajímavých místech. Z pátku na sobotu jsme přespali na mém oblíbeném místě nad Šléglovem. Ráno jsme ve Starém městě dokoupili zásoby a snídali jsme v mlze na Kladském sedle. V Polsku už ale bylo krásně slunečno. Prošli jsme se na Hraničky a kus po hlavním hřebeni. Bylo nádherně barevno, teplo, sluníčko svítilo a nikam jsme nemuseli spěchat. Ke konci už všichni remcali jak je bolí nohy a jaký mají hlad. Pro auto jsem poslední tři kiláky došel sám (ještě že tak, odhad byl kilák a děti by mě rozcupovaly na kusy). Večeři jsme si udělali na sedle Travná a nakonec jsme tam zůstali i na noc. Ta volnost , kterou jsme s bydlíkem získali je úžasná. Pořád si na to nemohu zvyknout. V noci byla hodně zima, obzvláště Adélce, které Mates vyměnil deku za tenkou, aniž si toho kdokoliv všiml. Zatopili jsme a bylo vyřešeno. V neděli jsme vzhledem k únavě dali jen dva krátké výšlapy. První do Račího údolí, ve kterém nešlo minout tančírnu - opravdu zázračné místo, které vstalo z mrtvých. Druhý k Nýznerovským vodopádům. Pak už jen oběd v Rychtě v Lipové (díky Maky) a cesta domů.

Hlavním cílem výpravy byla návštěva Karla Začala v Krnově. Jel jsem si zkusit zahrát na javorové dobro, nad kterým přemýšlím už pěkných pár let. Vše dopadlo dobře a výprava pokračovala směr Jeseníky a Staroměstsko. Z Videlského sedla jsem vyběhl (doslova) na Švýcárnu a prozkoumal jsem další část loveckého chodníku, který jsme procházeli nedávno s Matýskem. A koukl jsem se i k Vysokému vodopádu, u kterého jsem byl kdysi jednou v hlubokém sněhu, s mačkama a cepínem. Cestou k autu jsem pěkně zmokl. Po setmění jsem přes Jeseník a Ramzovou přejel k na své oblíbené místo nad Šléglovem. Pršelo, fučel vítr, v dodávce teploučko a sucho. Uvařil jsem si večeři a dlouho do noci poslouchal Stalkera (geniální audio kniha). Čekal jsem jestli neuslyším jeleny, kteří tady v říji bývají, ale nic. Asi se jim nechtělo do deště. Ráno jsem dlouho spal a celé dopoledne jsem se pak toulal po okolních loukách, kapličkách a hřbitovech. Sem se budu vždy rád vracet.

Krásná pochmurná vyjížďka po neznámých i známých místech Konicka. Bylo zamračeno, sem tam zapršelo a foukal vítr. Díky tomu nebyli nikde žádní lidé, potkal jsem za celou dobu jen dva cyklisty. Tak se mi to líbí. Stavil jsem se ohřát za Tomem s Jančou do Ospělova. Těžko jsem odolával nabídce koupání v kádi s horkou vodou, ale znám se, dál už by se mi nechtělo, zvlášť kdybych si dal s Tomem pivo a slivovičku, k čemuž není v Ospělově nikdy daleko. Do Prostějova jsem dojel potmě a celé to byl velký zážitek, takhle mě to baví.

Rychlá a úderná akce na Tišnovsko. Bylo škaredě, ale to nám s Matýskem nevadilo. Jeli jsme zkoušet nově instalované topení v obytňáku. Vybral jsem opuštěné místo, na kterém jsem nidy nebyl - kostel sv. Stanislava s přilehlým hřbitůvkem, vše usazené v krajině, úplně bez lidí. Parkovali jsme kolem deváté a přivítal nás malý zajíc, který nám ukázal nejlepší flek. Topení fungovalo na jedničku, takže jsme spali krásně v teple. Venku bylo šest stupňů. Druhý den pršelo a tak jsme si dali jen krátkou ledovou procházku na Sýkoř. Tam jsem se chtěl už dlouho podívat.

Z rodinné akce v České kanadě se díky Markétiným zádům stala pánská jízda do Jeseníků. Ke změně plánů přispěla i předpověď, protože na celý víkend hlásili déšť. Dobrodružství začalo už v pátek, kdy nás mapy.cz potmě a za hustého deště provedly po cestě, kterou jsem zatím nikdy nejel - ze Šternberka přes Hlásnice, Chabičov, Mutkov a Huzovou. Jeli jsme liduprázdnou krajinou a téměř krokem, protože všude pobíhaly zvířata. Spali jsme na parkovišti nad Karlovou Studánkou, hráli jsme karty a užívali si komfort auta. Venku lilo, všude byly kaluže a bláto.

Poslední část naší prázdninové cesty vedla do hor. Z Krku jsme přes park Risnjak dojeli k horskému přechodu do Slovinska. Usadili jsme se v kempu na úplném severu Slovinska - v Zgornem Jezersku. Bylo to skoro tisíc metrů vysoko a všude kolem byly hory. Nádhera. Dlouho jsem koumali jakou tůru si můžeme s dětmi dovolit, nakonec jsme se vydali na Štularjevu planinu a krásně nám to vyšlo - jak délkou a převýšením, tak počasím a motivací našich malých horalů. Dokonce pak dole pod horama ještě hodinu hráli na hřišti fotbal s píchlým balónem, který tam našli. Po dvou dnech jsme pokračovali nahoru do sedla, na kterém byl přechod do Rakouska. Je to fajn přejíždět hranice takhle na horách, nehrozí žádné kolony. Rakousko jsme projeli s malou zastávkou v horské vesničce Hohentauern, kde jsme se prošli kolem rybníků a prolezli atrakce na barefoot stezce. Večer jsme překročili hranice na Třeboňsku a poslední noc zůstali v kempu Oáza u rybníka Staňkov. Mysleli jsme ještě na koupání, ale druhý den bylo zima a zataženo, tak jsme si to namířili rovnou domů. Teda s malou zastávkou na oběd v Třebíči.

Druhá část naší prázdninové cesty. Z Istrie jsme přejeli necelých 200 kilometrů a ocitli jsme se v úplně jiném světě. Vzduch byl suchý a příjemný, moře bylo chladnější, mnohem průzračnější a na plážích byly jemné kamínky, tak jak jsme na to zvyklí z Drage. Stihl jsem i jednu výpravu - vyběhl jsem na jeden z nejvyšších vrcholů Krku - Veli vrh. Cestou dolů jsem musel běžet, protože na mně útočily zlaté mouchy, které štípaly a byly ještě agresivnější než ovádi. Honily mě asi čtyři kilometry. Podívali jsme se do městečka Punat i Krk a náramně jsme si pochutnali na smažených olihních (kalamárech). Musíme si je sehnat i v Brně. Hodně se nám tady (kemp Pila) líbilo.

První část naší prázdninové cesty. Nabalili jsme vše možné i nemožné a vyrazili jsme na jih. První zastávka byla v Maďarsku u jezera Balaton. Chystali jsme se tam už dlouho a teď nastala ideální příležitost udělat zastávku na dlouhé cestě k moři. Popravdě musíme přiznat, že se nám tam moc nelíbilo. Voda nebyla čistá a to, že sto metrů od břehu bylo pořád po kolena vody nás mírně otravovalo. Jít si zaplavat totiž znamenalo ujít pěkný kus vodou. Ale pro malé děti asi super. U Balatonu jsme zůstali jen jednu noc, druhý den jsme pokračovali směr Chorvatsko. Cílem byl kemp na úplném jihu Istrie, kde jsme se měli sejít s kolegou z mé práce, který se tam vydal s dětmi. Cesta byla nekonečná, ale vše jsme zvládli. Překvapilo nás obrovské vlhko a teplý vzduch i moře. Fajn byly ostrůvky, na které se dalo jezdit na paddleboardu. Prozkoumali jsme všechny tři, které byly v dohledu, včetně jedné malé jeskyně, do které se dalo zajet po vodě. A přežili jsme i jednu divokou noční bouřku, kdy fučel hodně silný vítr, hustě pršelo a padaly kroupy. Ve stanu bychom se asi trošku vybáli. Před odjezdem jsme se prošli po městečku Pula a podívali jsme se i na mořská akvária v bývalé vojenské pevnosti.

Děti jsme udali na týden do Hrádku k ségře (díky), aby byl čas dodělat dodávku před velkou cestou. A když už jsme byli v Beskydech, tak jsem neodolal a ve volných chvilkách jsem sedal na kolo a vydával se na další neznámá místa. Opět jsem drandil po Polských kopcích- údolí Czarne Wisly, Ochodzita, Zloty Gron, Jaworzynka. Je to nádhera objevovat taková místa a mít to v dojezdu z domu.