Na skalách

Ve vzdálené Batizovské dolině, na sluncem vyhřátých skalách, u paty západní stěny Kostolíku umíral tehdy Stanislawski. Pár kroků od něj, v kaluži krve leželo tělo Wojnara. Slunce sklánějící se k západu osvětlovalo červenou září místo dramatu, a on umíral osamocen uprostřed štítů jako tatranský orel. Nebyl u něj nikdo. Nikdo nepředvídal tuto strašnou a náhlou katastrofu. Chwascinski a mnoho dalších z party Tatranců sedělo v chatě na Roztoce, já na Hale Gasienicowej, a ostatní kdoví kde jinde, a nic netušící Justyn Wojsznis pomalu scházel žlabem do Kačací doliny. (V. Žulawský)

A níže jsou nějaké ty cesty, které, bez ohledu na obtížnost, pro mně něco znamenají.

V Tatrách

Weberovka

Prvovýstup: B. Chwascinski, W. Ostrowski, W. Stanislavski 1932. Weberovka (Stanislavského komín) patří mezi nejznámější výstupy v severní stěně Malého Kežmarského štítu. Vylezli jsme ji s Davidem po brzkém stávání a dlouhém nástupu ze Skalnatého plesa dne 8. srpna 2009. Fotky a krátké povídání najdete tady.

[bsimage file=“maly_kezmarak_weberovka_a_hrana.jpg” width=“250”]

Obrovský kút

S Gitou jsme si tuhle krásnou klasickou cestu vylezli 23. září 2006. Parádní cesta, všem doporučujeme. Když jsme ji lezli, nebyla úplně nejlíp odjištěná - takový Tatranský průměr.

[bsimage file=“obrovsky_kut.jpg” width=“250”]

Hokejka

V+ A1, RP:6, první ji vylezli František Plšek a Václav Zachoval 22. augusta 1950. S Márou odvárkou jsme si tuhle klasiku vylezli na podzim 14. října roku 2006. Člověk v cestě kličkuje jak zajíc a nahoře je to trošku těžší. Na to jak dlouho jsem se na tu cestu chystal mě trošku zklamala. Jsou hezčí.

[bsimage file=“hokejka_schema.jpg” width=“250”]

Kútovy platně

Během víkendové výpravy jsme s Orlíkem 25. srpna 2007 vylezli všemi vychvalované Kútovy platně. Díky Tomáškovi, který nás dole poslal do něčeho těžšího jsme si cestu dali s variantou nástupu asi tak za nejištěných 6+ (chudák Orlík). Pěkná cesta, vyborhákované štandy, dá se celá proslaňovat a první slaňák je přímo na ostrém hřebeni. Pár obrázků je tady.

[bsimage file=“batizovsky_stit.png” width=“250”]

Čierny štít

Na Čiernem štítu jsem už byl mockrát. Cesty za ten dlouhý nástup z Brnčálky určitě stojí. Vychází to tak na pět délek a štanduje se borhácích. Z toho co jsem tam lezl se mi nejvíce líbilo Narovnání Puškáše. Puškášem se dá taky celou stěnou proslaňovat – absolvováno jednou i za deště a bouřky s desíti nováčky.

[bsimage file=“cierny_stit.png” width=“250”]

V Moravském krase

Macocha

S Gitou jsme se po poctivých přípravách vydali do opravdové hákovačky - vybrali jsme si cestu Příklepový strop v klenbě Macochy. Asi po dvaceti hodinách, když jsme byli nalezlí ve stěnce nad malou jeskyňkou se vše zlomilo a bylo po lezení. Slanili jsme šedesát metrů vzduchem a hurá domů. Takže to na mě ještě čeká.

[bsgallery set=“1”]

Paklenica

Když jsem pak viděl poprvé stěnu Aničy Kuk, úplně mě ohromila. Téměř kolmá, 350m vysoká vápencová zeď. Do té doby jsem nikdy nic takového nelezl. Odhodlali jsme se do ní až po několika dnech strávených na krátkých cestách dole v kaňonu. Vybrali jsme cestu Kača. Celkem vyrovnaná obtížnost, dvě nejtěžší délky za 6a těsně pod vrcholem. Říkali jsme si, že když to nebudem moct přelézt, tak to háknem, vše je v této oblasti tak pěkně odjištěné, nebude to problém. Ha. Dlouhé cesty jsou horského charakteru, nestačily nám presa, nevycházely štandy podle průvodce, navíc při přelezu těch těžkých délek mrholilo. O štadnování v jednom nýtu a následných odskocích přimo do štandu se mi ještě teď někdy zdá v hororových lezeckých snech.

[bsgallery set=“2”]