Modrý Pavouček

Ralph Stanley: Učil jsem se tím způsobem, že jsem to prostě nechal znít tak, jak to jen znělo. Nezkoušel jsem nikoho napodobovat, prostě jsem zpíval tak, jak jsem to cítil. Bylo mi asi třináct nebo čtrnáct, když jsem začal zpívat poprvé. Trochu v kostele, doma, u sousedů.

Jimmy Martin: Učil jsem se v domě u nás na farmě, za pluhem s koněm. Poslouchal jsem rádio a zpíval se svým otčímem, který učil kdysi zpěv ve starém kostele. Zpívali jsme bez kytary.

Lester Flatt: Byl jsem venkovan. Když mi bylo asi sedm nebo osm, zpívávali jsme celý den a obědvali na podlaze. Tam jsem zpíval nejdřív ze všeho. Doma jsme měli celkem dobrý pěvecký sbor. V rodině nás bylo devět a každý večer jsme se scházeli a vybírali staré náboženské písně a zpívali jsme, dokud jsme udrželi oči otevřené a nemuseli jít spát. Má starší sestra zpívala alt. Když jsem byl malý, vylezl jsem jí vždycky na klín a doprovázel ji. Byl jsem přesvědčen o tom, že má krásný hlas a obdivoval jsem všechno, co dělala. Proto jsem dlouho zpíval alt, když jsem byl malý.

Jesse McReynolds: Učili jsme se zpívat, mám ten dojem, pouze posloucháním ostatních lidí. Nikdy jsme nebrali žádné hodiny zpěvu ani nic podobného. Vyrůstali jsme na farmě a když oráte s koňmi a halekáte za pluhem, myslím, že si dostatečně vytrénujete hlas. V každém případě získáte dobré plíce.

Jack Cooke: Myslím, že to přišlo samo. Vyrůstal jsem v devítičlenné rodině, kde se hodně zpívalo. Zpívali jsme doma, v kostele, bydleli jsme v Clinch Mountains ve Virgínii. Pak jsme s mými třemi sestrami začali zpívat v kostelích. Hodně lidí říká, že zpívám jako Bill Monroe, ale není to tak, nikdy jsem nikoho nenapodoboval. Zpívám pořád stejně od té doby, co si pamatuji, že jsem vůbec začal zpívat.

Bob Osborne: Náš táta hrával na banjo stylem ‘clawhammer’ a když byl mladší, měl ho pořád po ruce. Celá naše rodina poslouchala každý den přenosy z Grand Ole Opry a první člověk, kterého si vůbec pamatuji, byl Ernest Tubb. To mi mohlo být tak deset, jedenáct let. První písnička, kterou jsem se kdy naučil, když už jsem uměl brnknout na kytaru, zazpívat a udržet rytmus, byla ‘Soldier’s Last Letter’. Slyšel jsem ji zpívat Ernesta Tubba, vyšel jsem ven a zapsal jsem si ji. Trvalo mi to hodně dlouho, než jsem se naučil dohromady hrát i zpívat. Skoro tři měsíce; to znamená každé ráno, než jsem šel do školy a každý večer, než jsem šel spát. Když mi bylo patnáct nebo šestnáct, pokoušel jsem se Ernesta Tubba napodobovat. Měl jsem tehdy stejně nízký hlas jako on. Zpíval jsem ‘Walkin’ The Floor Over You’ ve stejné tónině. Když mi bylo šestnáct a půl, hlas se mi naráz změnil. Jednoduše šel nahoru, místo toho, aby se ještě snížil. Tak jsem začal poslouchat bluegrass a myslím, že sedí mému hlasu lépe než country.

Hazel Dickens: Vždycky jsem ráda zpívala; odjakživa jsem do toho byla celá blázen. Dokonce ještě jako dítě, dávno před tím, než by mě chtěl kdekdo poslouchat, si pamatuji, že jsem chtěla zpívat. Lidé z města poslouchají muziku z jiných zdrojů. Mají desky, rádio a mnoho dalších věcí. Většina venkovanů je příliš chudá a tyhle možnosti nemají. Mnoho z nich chodí do kostela, který plní vlastně globální a jedinou společenskou funkci; jdou tam a slyší zpěv a sami zpívají. Také doma jsme zpívali. Otec mi vyprávěl, že jsme většinou neměli ani kytaru. Vlastnil banjo a občas se objevily i housle. V dobré polovině případů jsme kytaru neměli a když, tak byla aspoň jedna struna prasklá. To pak člověk měl předpoklady k tomu, aby provozoval svou vlastní hudbu, i kdyby k tomu měl jen hřeben a kousek papíru.

Charlie Waller: Já jsem z Louisiany. Chodili jsme do kostela a zpívali. Pak jsem začal poslouchat rádio a nakonec jsem dostal harmoniku. Když jsem na ni zrovna nehrál, potuloval jsem se v okolí a zpíval si.

Hrál zpěv důležitou úlohu ve vašem životě? Charlie Waller: Hodně velkou. Čtyřikrát jsem kvůli němu ztratil práci. Byl jsem zaměstnán u benzínové pumpy a jednou jsem šel domů na oběd, vzal si kytaru a zapomněl na čas. Za školu jsem chodil, abych mohl hrát. Hudba hrála v mém životě strašně velikou úlohu, od dob, kdy jsem kytaru nosil ze hřiště, až po dnešek, kdy se jí živím. Když mi bylo tak sedmnáct let, vlastnil jsem Plymoutha z roku 37. A když jsem se vracel domů z rande, posadil jsem se do auta a hrál jsem. Dvě hodiny každý večer a pak zase vstávat a jít do práce. Vyhodili mě ze školy. Hudba byla pravděpodobně největší důvod; celé dny jsem snil jen o hraní.

Red Allen: Nikdo mě nikdy nic neučil. Zpíval jsem podle jiných lidí, no, poslouchal jsem je a zároveň se chtěl lišit. A lišil jsem se. Nakonec se každý, od koho jsem se chtěl něco naučit, obrátil, znáte to, a šel jinou cestou. Jen jsem vždycky chtěl, aby to, co zpívám, byl bluegrass. Jednou jsem slyšel Billa Monroea a znělo to zrovna tak, jak jsem to cítil já. Bylo v tom něco, co se do vás hluboko zavrtá a skryje. Poprvé jsem slyšel Billa Monroea, když mi bylo tak devět nebo deset, ještě v Pigeon Roost v Kentucky. Měli jsme tranzistorák a moje babička měla jeden z těch starých natahovacích přístrojů. Ležel jsem tehdy v postýlce s ohrádkou a Charlie a Bill (Monroeové) zpívali ‘What Would You Give In Exchange For Your Soul’. Ležel jsem na břiše a myslel si, hochu, tohoto člověka tak moci někdy poznat.

Keith Whitley: Zpíval jsem od té doby, co si vůbec něco pamatuju. Když mi byly tři roky, začínal jsem v talentových soutěžích. Na střední škole jsem hrával starý rock’n’roll nebo něco takového, tak to dělaly všechny děti. Ale vyrůstal jsem s hudbou Stanley Brothers a že to byla hudba s velkým H. Svou první bluegrassovou kapelu jsem měl asi ve dvanácti a hráli jsme celý jejich repertoár. Stanley Brothers bylo to jediné, co jsme dělali. Snažili jsme se je napodobit tak věrně, jak jsme byli schopní.

Ne každý zpěvák vyroste tam, kde je country music částí místní tradice. Peter Rowan, pocházející z Nové Anglie, který zpíval v polovině šedesátých let u Monroea sólo a hrál na kytaru, se učil dělat muziku trochu jinak.

Peter Rowan: Několik mých strýců hrálo na kytary a ukulele odpovídající repertoár. A tohleto mě přitáhlo k hudbě, zvlášť rytmus a všechno to kouzlo, co dělá hudbu hudbou. Country jsem slýchával v rádiu. Když mi bylo patnáct, měl jsem rock’n’rollovou skupinu a přitahovali mě lidé jako Buddy Holly, Ritchie Valens, Elvis Presley a Chuck Berry. Jejich zpěv byl ráznější a pevnější a měl větší sílu než cokoliv, co jsem do té doby slyšel. Ale pak jsem slyšel zpívat Joan Baezovou. Folková hudba byla tak prostá, citová a přímá, že jsem si ji hned napoprvé zamiloval. Brzy potom jsem uslyšel Lilly Brothers a další lidi, kteří tímto vysokým osamělým (‘High Lonesome’) hlasem zpívali. V sedmnácti nebo osmnácti jsem se snažil napodobovat Johna Duffeyho. Zapnul jsem si ve svém pokoji na Colgatské universitě gramofon, vzal jsem si mandolínu, stoupnul jsem si před imaginární mikrofon a zpíval i s Billem Monroem. Pak jsem gramofon vypnul a zpíval si sám. Myslím, že to pro mě byla jakási emocionální zpětná vazba, která mě dostatečně inspirovala jak ke zpívání, tak k napsání písničky. Vyhodili mě z kolejního pěveckého kroužku a z mužského kvarteta, protože jsem zpíval moc nepřirozeně a nosově. Bylo to tím, že jsem chodil do půjčoven magnetofonových pásků a vybíral si Carter Family. Tíhnul jsem k takovému způsobu zpívání a oni chtěli zpívat jako Bing Crosby.

Jak jste se dostal k bluegrassu?

Mike Seeger: Seznámil jsem se s bratrem Hazel (Dickens) a společně jsme se potloukali asi čtyři nebo pět let. Napsali jsme si takový malý výstup a hrávali jsme ho po barech a sklípcích, u kamaráda, a když nás vyhodili, hráli jsme u jiného kamaráda, prostě sháněli jsme práci všude možně, kde se dalo.

(1974)