Alan Munde
Poprvé se začal o hudbu zajímat za studia na oklahomské universitě (1964 - 1969). Asi rok hrál na kytaru a poté pod vlivem Peteho Seegera a Earla Scruggse přešel k banju. Byron Berline, často oceňovaný houslista, navštěvoval tutéž školu a kvůli hudbě se v roce 1965 dali dohromady.
Byron pro Alana udělal dvě věci. Jednak ho prostřednictvím magnetofonové nahrávky vystavil vlivu Keithovy hry a jednak podněcoval jeho zájem o interpretaci ‘fiddle tunes’ v texaském stylu. ‘Byron mi je hrál a já jsem se je podle něho pokoušel naučit. Ale nikdy jsem to nedokázal zahrát tón po tónu, stejně jako on. A právě proto, že jsem měl houslistu, který to uměl, chtěl jsem to umět taky.’
Další člověk, který měl v té době na Alana vliv, byl Ed Shelton, dobrý banjista z Oklahoma City. ‘Byl jedním z těch, kteří mě na banjo naučili hrát hudbu. Do té doby jsem na něj jenom hrál. Když totiž začínáš, nevíš vlastně kudy kam. On mi tak trochu ukázal, jak se věci mají.’ Ed hrál melodickým stylem s odchylkami ke Scruggsovi. ‘Hrál více v akordech než melodiku. Mělo to dobrý drive a bylo to okořeněno Keithem; to jsem vždy miloval.’
V roce 1968 potkal Alan na folkovém festivalu v Arkansasu Courtneyho Johnsona, který ho představil Samovi Bushovi a Wayne Stewartovi. Poté založili Alan, Sam a Wayne v Kansasu ‘Poor Richard’s Almanac’ a vydali znamenitou desku ‘fiddle tunes’ pro American Heritage. Tři měsíce nato Alana povolali na vojnu. Po svém návratu odešel do Nashvillu hrát s Jimmym Martinem. ‘Byl jsem tak krásně nemotorný. Bylo to mé první místo, tak jsem musel dělat, co mi řekl, i když chtěl třeba hloupost.’ U Jimmyho musel melodiku pověsit na hřebík a soustavně dřít ‘pořádný’ styl J. D. Crowea a Billa Emersona. ‘Snažil jsem se hrát tak úsporně jako oni, ale brzy mě unavilo dělat něco, co jiní přede mnou dělali lépe. Když jsem od něho odešel, ke svému štěstí jsem se rozhodl, že se už nikdy nebudu učit podle nějaké desky.’ Přesto bylo Alanovi z pobytu u Jimmyho něco prospěšné. ‘Vštípil mi jednu sentenci o profesionálním vztahu k hudbě. Hrát ji tak dobře, jak je to jen možné.’
V roce 1972 dostal Alan zprávu od Byrona Berlina a Rogera Bushe, kteří hráli s Flying Burrito Brothers, že Burritové se skutečně rozpadli, ale mají jet ještě na turné po Evropě. Tak přešel Alan ke kytaře a s provizorní Burritovou kapelou si vydělal dost peněz na to, aby se mohl přestěhovat do Kalifornie a založit s Rogerem a Byronem Country Gazette, skupinu, u které se jeho styl, spojující drive, který se naučil u Martina, se strohým čistým ‘fiddle tuneovým’ stylem, konečně vytříbil.
Tony Trischka