Konicko a Pernštejn

V sobotním deštivém ránu jsem zaparkoval ve Sloupu. Z auta jsem místo lezeckého báglu vytáhl kolo a vyrazil na sever s cílem podívat se až na Bouzov. Trasu jsem si doma poctivě naplánoval tak, abych jel jen terénem a asfaltky i vesnice co nejvíce objížděl. Projel jsem celým Konickem a na Bouzově jsem toho měl celkem dost. Nejelo se mi vůbec dobře, asi ještě nějaké doznívání chřipky, která nás teď doma trápí. Zbývalo přes šedesát kiláků zpátky do Sloupu a přiznám se, že se začínaly vynořovat myšlenky na „srabskou“ variantu po asfaltkách. No a pak se zatáhlo a začalo pršet. Chvíli jsem čekal schovaný pod stromem, ale déšť sílil a nebe temnělo, tož jsem se zabalil do goráčovky a vyrazil. Další dvě hodiny jsem se koupal střídavě ve vodě a v bahně. Kiláky vůbec neubíhaly a marně jsem vyhlížel nějaké rovinky (viz. výškový profil na cykloserveru). Pak přestalo pršet a těsně před setměním vyšlo na chvilku slunko. Posledních pětadvacet kiláků jsem jel potmě po asfaltkách – dorůstající měsíc krásně svítil, ve vzduchu voněl kouř, vyšly hvězdy a v údolích se zvedla mlha. Kiláky začaly ubíhat kosmickou rychlostí a únava trošku přešla. Dával jsem pozor na srnky a v půl deváté jsem dosvištěl zpátky do Sloupu. Skoro mi bylo líto, že nemůžu jet ještě dál. Dobré to bylo.

Trasa na cykloserveru

No a v neděli jsme s Maky courali po loukách kolem Babilónu a taky na Pernštejn jsme se zajeli podívat. Bylo krásně, sluníčko, ve vzduchu voněl podzim.

Ze Svratky na Sečskou přehradu

Poslední dny naší dlouhé dovolené jsme byli ve Svratce. V sobotu bylo venku škardedě a tak jsem vyrazil do lesů. Venku nikdo nebyl a za celý den jsem potkal jednoho jediného cyklistu. Tak se mi to líbí.

TRASA NA CYKLOSERVERU (Svratka – Sečská přehrada)

Ždánický les a Chřiby

Chřiby na kole byly v plánu už nejméně rok. V sobotu jsem si je konečně projel. V noci z pátku hodně pršelo a většina lesních a polních cest se změnila v kluziště pokryté takovým tím lepivým bahnem, co se na pár metrech nabalí na kola a vidlice a kolo prostě zastaví. Zaflákanej jsem byl jak krtek. Když jsem dojel na Bunč, kde bylo plno cyklistů, vypadal jsem jak z jiné planety. Mimo silnici ten den evidentně nikdo jiný než já nesjížděl. Ale dobré to bylo.

Trasa na cykloserveru

Staroměstsko a Rychleby

Po dlouhých a dlouhých letech jsem se teď o víkendu přidal k Alexovi a jeli jsme na ká pětku do Červeného potoka. Plán byl jasný a jednoduchý – já budu jezdit dva dny na kole, Alex bude zavřenej dva dny v temných kobkách muzea a v sobotu večer si, stejně jako kdysi, uděláme na ohni steaky. A jak jsme si řekli tak jsme i udělali. Alex prováděl turisty po bunkru a mně se podařilo projet na kole skoro celé Staroměstsko a Rychleby, tedy místa které jsem si kdysi oblíbil a do kterých se hrozně rád vracím. Je to kraj stvořený přesně pro mě. Všude v krajině jsou památky na dřívější osídlení – zídky prorostlé křovím, rozpadlé kapličky, hromady kamení, opuštěné křížky, staré aleje, chátrající továrny a domy …

Sobota – Sušina, Návrší, Paprsek, Smrk, Braná, Staré město, Tetřeví hora, Babuše

Neděle – Rychleby z Žulové přes Borůvkovou horu a Bílou vodu

Už zase jezdím přes kaluže

Poslední pohled na monitor před odchodem z práce patřil obrovskému žluto-oranžovo-červenému fleku, který se na radarové mapce srážek hrnul z Rakouska přímo na Brno. Podle jeho pohybu za posledních pár hodin vypočítávám dobu, kterou bych při setkání s flekem mohl moknout, tiše opouštím kancelář, sedám na kolo a jedu. Do kopce nad Nebovidy šlapu přímo proti černé stěně z mraků a čekám na první kapky.

Kapky přišly v údolí Bobravy a nebylo jich málo. Za rachotu hromů a s blesky nad hlavou jsem si to razil proudy vody padajícími z nebe. Nikde nikdo, jen já na kole a běsnění živlů, tak to mám rád. Držím se naplánované trasy a na návrat nepomýšlím. Sice na mě po chvilce nebyla jediná suchá jediná nitka, ale aspoň mi přestaly vadit kaluže a bahno. Hustý déšť se mě držel skoro dvě hodiny. Sluníčko se objevilo až na Šmelcovně. Do Brna jsem dojel se setměním, zablácený, utahaný a spokojený. Tož tak na světě.

Trasa na cykloserveru

Vítání jara

Přivítat jaro jsme se vydali na Vysočinu. Od vesničky Zubří jsme vyrazili do míst Markétina dětství. Přes tábor kam kdysi jezdila jsme po náhorních loukách došli na Vávrovu skálu, kde se prý učila slaňovat. Pěkně jsme zalezli, navoněli se kouřem od ohně a vydali se dál. Ve Studnici jsme na chvíli zapadli do místní hospody ze starých časů. Zpátky jsme šli cestou necestou přes Pohledeckou skálu a sněhové závěje v lese.

Za sluncem

A když bylo před kostelem,
hádala sa duša s tělem
(T. Kočko)

Kočkův popěvek mi poletoval hlavou celou cestu z Koutů na Červenohorské sedlo. Jako bych pořád nemohl uvěřit tomu, že je vše skutečné a není to jen sen. Je jasná mrazivá noc, hodinky ukazují pár minut po čtvrté a já s těžkým báglem šlapu na kole nahoru za sluncem. Nejezdí žádná auta a tak jedu bez světel jen za svtiu měsíce a hvězd. Svítím jen když plaším srnky.

Lesní cesta ze sedla přes Švýcárnu byla velkým zážitkem – nad hlavou zářící Orion, pode mnou inverzní moře prosvěcované oranžovými kruhy vesnic a přede mnou Praděd s prvními náznaky vycházejícího slunce. Po šesté jsem na Pradědu. Vše je pokryté bílou námrazou, na teploměru deset pod nulou a venku hustá mlha. Na nějaký východ teď nemám ani pomyšlení. Raději se věnuji nohám, které mám zmrzlé od prstů až po kotníky a dlouho je nemůžu rozhýbat. Trvalo to skoro tři čtvrtě hodiny. Venku pořád mlha. Klepu se zimou v zádveří vysílače a naděje na bílé moře, nad kterým se vynořuje oranžový kotouč berou pomalu za své. Ale odměna se přece jen dostavila. Během několika minut se projasnilo a začalo divadlo. Přece jen jsem netáhl ten těžkej foťák úplně zbytečně. Rychlý sjezd na Ovčárnu a stoupám na Vysokou holi. Místa, která znám jen ze skialpů teď projíždím na kole. Spěchám, abych se nesetkal s žádným turistou nebo ochranářem. Jediný koho cestou potkávám jsou tři další cyklisté od nás z Beskyd. Při sjezdu z hřebene k Františkově myslivně už dýchám klidněji a od myslivny už jsem na cestách zase „legálně“. Ještě malá komplikace na svazích Velké Jezerné (minulý rok jsem z ní sestupoval úplně stejně a říkal jsem si, že tudy už nikdy nepůjdu) a začínám pomalu stoupat na horní nádrž. Výhledy, sluníčko, čokoláda, mráz, liduprázdno, nádhera. Dolů pod mraky se vůbec nechce, ale mrznout nahoře taky ne. Navlíkám na sebe všechno co mám a vzhůru dolů. Nekonečný sjezd do Koutů. K autu dojíždím jak rampouch, ruce a nohy mi rozmrzají až někde v Šumperku. Ale stálo to za to. Před jednou jsem doma v Brně.

Podzimní Třebíčsko

Je volno ale s lezením to nevyšlo. Jestli vše vyjde, tak za pár dnů vyrazím znova na dlouhé cesty, a tak je dnes možná jediná šance vidět venku slunečný nástup podzimu. V Márově kraji křížků už jsem dlouho nebyl.

Útěk z Bílých Karpat

Je sobota, sedm ráno, a já místo zevlování v pelechu sedím před počítačem a studuji předpověď počasí pro Bílé Karpaty. Hlavně ať neprší, není třicet nad nulou a moc nefouká. Rád bych za den přejel celé pohoří od Strážnice až po Brumov-Bilnici a nevynechal žádný z nevyšších vrcholů. Odvážný plán. Po deváté sedím na kole a opouštím auto v Uherském Brodě. Fouká a je teplo. Vítr zesiluje, chvilkama se mnou zametá, že jedu jak opilej. Prvních dvacet kiláků jsem si naplánoval po asfaltkách, abych se trošku rozehřál. No. Sunu se jak hlemýžď. Až pod hory marně zápasím se silným protivětrem. Ještě nestalo, abych šlapal skoro na nejlehčích převodech, jinak vyhrazených jen pro prudké kopce, po tvrdé rovné asfaltce.

V Nové Lhotě jsem mrtvej. Dlouho odpočívám, ale nic to nepomáhá. Na Šibenický vrch stoupám s hrozným přemáháním a začínám přejezd hřebene. Za chvilku jsem na Velké Javořině, ale únava je hrozná. Z posledních sil stoupám ještě na Mikulčin vrch, ale je mi hrozně. Jede se domů. Takhle mě to nebaví. Vypil jsem za dopoledne snad čtyři litry vody, ale pořád je to málo, piju jak otesánek. Do toho pořád ten silný vítr.

Ale to k tomu patří. Příště bude zase líp.

Trasa na cykloserveru