Údolím Bobrůvky

Motivací pro nedělní výlet bylo několik. Chtěl jsem po dlouhých letech zkusit ujet více než sto kiláků. Chtěl jsem vyzkoušet část bikepackingového výbavení, abych věděl co mě čeká na výpravách se spaním. Chtěl jsem pořádně zatížit bolavý kotník, abych věděl, že se s ním dá počítat na delší cykovýlety (abych si nedělal plané naděje). No a samozřejmě jsem si chtěl užít trošku divoké krajiny, ticha, klidu a hvízdání větru v uších.

V sobotu večer jsem sedl na mapu a bez dlouhého přemýšlení jsem načrtl trasu z Brna až k Šiklovu mlýnu. Počasí mělo být téměř letní, těšil jsem se hodně. Ráno vyrážím v husté mokré mlze, všude je voda, všechno je oslizlé,  kameny a kořeny kloužou jak namazané mýdlem. První „problémy“ přicházejí na červené mezi Bitýškou a Šárkou. O přenášení přes exponované úseky jsem věděl, ale zvýšený stav vody zatopil pobřežní pěšinky a musel jsem s kolem doslova bouldrovat po pobřežních skalkách. Z protějšího břehu mě pozoroval nějaký chatař a náramně se asi bavil. Výdej energie to byl obrovský a co čert nechtěl, na listí a mokré hlíně jsem při slézání uklouzl i s kolem a jeli jsme dolů, pěkně po zadku, přes malý práh, nešlo to zastavit, naštěstí stál ve směru jízdy strom. Už jsem se viděl ve vodě. Špinavý jsem byl od hlavy k patě a tak jsem se ve vodě aspoň umyl. Klíčovým místem výpravy byl jednoznačně boj v údolí Bobrůvky – konkrétně kolem Trenckovy rokle. Tolik nástrah jsem nečekal, ještě, že jsem si o tom nečetl nic přdem – třeba tady. Když se dalo jet, tak po podmáčených loukách nebo v hlubokém bahně. Když se jet nedalo, tak to bylo neustálé vynášení a snášení kola po skalnatých stezkách, místy jsem toho měl fakt plné zuby. Jednou rukou se držím za řetěz, ve druhé kolo ve vzduchu nad roklinkou, do toho mi uklouzne noha, řídítka se otočí, rána do hlavy, nadávka, hejbnu kolem, abych řídítka otočil zpátky, dostávám ránu pedálem do lýtka, nadávka. Ale ta divoce tekoucí řeka se mi líbila hodně. A taky liduprázdno, nikoho jsem nikde nepotkal. Celé jsem to nějak přešmajdal a bylo zase dobře. Cesta zpátky už pak ubíhala rychle. Udělalo se krásně teplo, svítilo sluníčko, voda z cest zmizela. Škoda, že měli všude zavřeno, třeba na Pernštejn jsem si vyšlápl jen kvůli hospůdce na nádvoří, ale měli taky zavřeno. Těsně před cílem jsem potkal Markét s Adélkou a Matýskem a domů jsme dojeli společně.

Jakési shrnutí na závěr: zjistil jsem, že i po těch letech neježdění zvládnu jet celý den, únava ke konci byla, ale taková celková, nohy mě nebolely vůbec, hodně ruce a ramena z toho přenášení. Taky je fajn, že jsem celý den nemusel nic kupovat (kromě limonády v Nedvědicích) – vystačil jsem si s jídlem z brašny. V jednom člověku jsou nákupy a návštěvy hospod komplikované – bojím se o kolo a věci v brašnách. Brašny jsou super. Jel jsem bez batohu a ani jsem moc nepocítil omezení při jízdě terénu. Příště nesmím dávat do zadní kompresní brašny banány. Kotník zkusil hodně, zvláště při přenášení a lezení, ale vydržel a nijak se nezhoršil, to je dobré. Jsem zvědavý jak se pojede, když přidám ještě přední brašnu s věcma na spaní.

Brno – Dolní Loučky – Šiklův Mlýn – Pernštejn – Brno (125km, 9.5h, 1730m)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *