Zapomenuté hory

Zapomenuté hory se schovávají daleko na severu, v bývalých Sudetech. Moc lidí tam nepotkáte, chaty tam taky nejsou, před turismem je pěkně stíní Jeseníky, jen tak náhodou se tyhle hory člověku do cesty nepřipletou. V kopcích je spousta zaniklých obcí a Genius loci je cítit na každém kroku. Krajina přesně pro lidi jako jsem já. Řeč je o Rychlebských horách.

Po Sudetech se toulám už dlouho, vždy mě lákaly, nikdy jsem ale nezjistil proč. Musí to být něco z minulého života. Nedávno jsem doma z knihovny vytáhl knihu Petra Mikšíčka Sudetská pouť aneb Waldgang a říkal jsem si, že musím taky vyrazit, aspoň na den. A když teď kvůli kotníkům nemůžu běhat, bylo jasné, že pojedu na kole, tak jako za starých časů.

Pokračovat ve čtení „Zapomenuté hory“

Beskydy – podzim přichází

Tři dny v Beskydech. Krásné počasí nás provázelo na Ostrém, na Ropici, na Filipce i Loučce. Po dlouhé době jsem se projel na kole po horských hřebenech kolem Třince – tak jako kdysi, když jsem tady pracoval v nemocnici a na horách jsem byl skoro každý den. Vzpomněl jsem si na vyjížďky až k lysé, na horách přes týden v podvečer nebývali žádní lidé, domů jsem se vracel potmě.

Pokračovat ve čtení „Beskydy – podzim přichází“

Bourání v Ospělově a houby ve Svratce

V pátek po práci jsem dojel do Ospělova za Tomem, pomoct s bouráním domečku. Večer byla super atmosféra – ponuro, kolem lesy, v boudě voněl guláš a dobré pití (pivo a slivka), hrál se bluegrass, sešli se fajn lidi. Spal jsem ve stanu. V sobotu, po velkém bourání, jsem přejel do Svratky, kde konečně začaly růst houby – Matýsek byl v sedmém nebi. Pokračovat ve čtení „Bourání v Ospělově a houby ve Svratce“

Chorvatsko

Maky se dočkala – vyrazili jsme k moři. Bydleli jsme ve vesničce Stará Novalja, k moři jsme to měli pár metrů a za ten týden jsme objezdili skoro všechny pláže v okolí.  Super bylo potápění na plážích, které měly po bocích útesy, to nás s Matesem hodně bavilo. Moře bylo možná trošku studenější než jsme čekali, asi se to nějak promíchalo.

Pokračovat ve čtení „Chorvatsko“

Praděd

Víkendové ochlazení nás nalákalo na odvážnou akci – dostat se s dětma na Praděd. A aby to bylo opravdové dobrodružství, rozhodli jsme se spát ve stanu. Zvládli jsme všechno. Náš hrad jsme postavili v kemu ve Vrbně pod Pradědem a nahoru, na nejvyšší horu jsme se vypravili v neděli brzy ráno. Ovčárnu jsme tak stihli krásně bez lidí, jen pár turistů se tam motalo. Až na pár metrů to Adélka i Matýsek zvládli nahoru a dolů – sedm a půl kilometru s dvouset metrovým převýšením. Parádní výlet.

Pokračovat ve čtení „Praděd“