PF 2015

Tohle černé PFko mě napadlo včera v noci při běhu mrazivou Beskydskou krajinou. Běžet po křupavém sněhu, kolem temné siluety stromů, nad hlavou hvězdy a zimní souhvězdí, takové jsou teď moje večery když Matýsek usne. Do nového roku přeji všem běžcům i neběžcům, aby doběhli nebo alespoň došli na ten svůj kopec.

PF 2015

Zimopodzimní

Je to podzim, nebo zima? Takové počasí. Často nás teď s Matýskem potkáte někde u řeky nebo v oboře, užíváme si ty temné mlhavé dny, kdy poprchává a nikomu se ven nechce. Když přijde pěkný den, je to jako by se na světě rozsvítilo.

Beskydy podzimní

Na pár dní jsme zajeli k našim do Třince. Každý den jsme byli někde na kopcích. V pátek jsme s Matýskem na zádech vyběhli na Lysou. Za čtyři hodiny jsme byli zpátky u auta, dolů jsme šli napůl potmě, což bylo velmi veselé, protože jsme si vzali dvě čelovky – jednu nesvítící a druhou s téměř vybitými baterkami. V sobotu jsme byli na Ostrém a v neděli jsme běžel z Třince přes Čantoryji za ségrou do Hrádku (skončil jsem předčasně v Nýdku), kde se jedlo, pilo, hrálo, oslavovalo … dobré to bylo.

Nedělní výbeh na Čantoryji (21km, 1116m, 2h 53min)

Schneealpe

Jel jsem s Márou na hory. Až pojedu příště takhle na podzim do Alp, vezmu si cepín a možná i mačky … ale přežili jsme to a budem dlouho vzpomínat.

PS: Pár  fotek je od Máry (ty kde jsem já)

Babí lom s prckama

V neděli jsme s Márou, Matesem a Čendou vyrazili na přechod Babího lomu.  Trošku poprchávalo, byla zima, všude mlha … taková pěkná nedělní vycházka to byla.

Podzimní Prygl

Dopoledne jsem se s Matýskem motal po Komíně a bylo tak krásně. Jen co usnul, vyrazil jsem na klasickou běžeckou akci – běh kolem přehrady. Běželo se dobře, všude žluté listí, sluníčko, teplo. Užil jsem si to.

Trasa na endomondu, 20km, 700m, 2h a 8 minut

Z procházek

Často teď s Maťuldou vyrážíme sami.

Podzimní víkendy na Vysočině

Pár víkendů na chalupě ve Svratce. Maťulda už jezdí na všem možném, nepadá přes každý práh a zahrada kolem chalupy už je mu malá.

Ze staré Šumavy

Ze Staré Hůrky
Ze Staré Hůrky

V knize Emila Kintzla „Zmizelý kousek Šumavy“jsem objevil tento zvláštní a trošku hrůzostrašný příběh o osudu Staré Hůrky v poválečných letech:

Členové obou sklářských rodin byli pochováni v rodinné hrobce za kostelem ve 23 skleněných rakvích – unikát. Jejich klid skončil v roce 1949. Způsobem, který neměl nikde na Šumavě obdoby. Přečtěte si, prosím, co o neuvěřitelném zvěrstvu (z vyprávění pamětníka) zapsala Jana Flašková: „Hrobka stála na vojenském prostoru a jediný, kdo k ní měl přístup, byli vojáci. Dostali příkaz zničit místo posledního odpočinku ‚těch kapitalistů‘. Velitel se šesticí podřízených a nemalou zásobou rumu dlouho neotálel. Nechal vynosit rakve ven a stejně jako jeho kumpáni strnul překvapením: na denním světle si i oni všimli krásně oblečených dam ozdobených perlovými náhrdelníky. Ženy v té době už dlouho neviděli. Teď je měli před sebou a že nejsou živé, to jim ani trochu nevadilo. Rozbili rakve, zakřepčili si s mrtvolami a okradli je o šperky. Jakmile si vojáci užili, postavili všech 23 rakví do řady a připravili jim ‚druhou smrt‘ v podobě dávek ze samopalů. Rozstřílení umrlci zůstali roztroušeni po okolí. Vojíni vzali z rakví cín a odnesli ho do sběru. Dřevo spálili a na vše vzpomínali s pocitem dobře vykonané práce. O božích mlýnech meloucích pomalu ale jistě se jako první přesvědčil velitel oné všehoschopné bandy: zemřel ze několik měsíců nešťastnou náhodou při odpalování domu. Jeho podaření kumpáni nedopadli lépe. Jednoho z nich skolila podivná infekce. Obličej vojáka pokryla vyrážka, s jakou se doposud žádný z lékařů nesetkal, a muži se prý strašlivým způsobem znetvořila tvář. Na žádost pozůstalých bylo jeho tělo převezeno domů. Putovalo však ve speciální, zaletované rakvi, aby se rodiče nemohli na syna naposledy podívat. Tvář měl natolik znetvořenou, že by se nebozí příbuzní bezpochyby vyděsili. Stalo se tak půl roku poté, co tančili s mrtvými. Tou dobou už všichni jeho kolegové leželi v zemi. Údajně zemřeli v důsledku nákazy způsobené kontaktem s rozkládajícími se těly. Vojákům smutná minulost Hůrky nevadila, kapli používali jako rozhlednu při střelbách, hřbitovní náhrobky posloužily coby terče. A pozůstatky šumavských sklářů zůstaly rozházeny kdesi v okolí hrobky. Nikdo přesně netuší, kde mohou být. Lidé seznámení s historií místa proto našlapují velice opatrně. Pod hlubokým sněhem odpočívá kromě Abeleových i několik set obyvatel Staré Hůrky.“

V Beskydech

V sobotu jsem vzal taťku na BG Jam do Dobratic. Potkal jsem tam plno kámošů, čepovali tmavé pivo, za pódiem stály stromy, líbilo se mi to. Druhý den jsme s Wawrzyczkama vyšlápli na naše nej místo – chatu Kamenitý. Škoda, že je to z Brna tak daleko.