Svratka ve žlutém

Podzimní víkend ve Svratce. Přijeli všichni z Třince a byl to dokonalý podzimní víkend. Ráno mlha, přes den léto. Dobyli jsme vrchol Devíti skal a došlo i na lezení na Palicích – až na uřvaný oddíl Hanky P. to nemělo to chybu. Po dlouhé době jsem měl klid na procházky s foťákem.

Resoland 2

Na víkend jsem už podruhé v tomto roce vyrazil do Malých Karpat. Slovenský dobrista Henrich Novák tam na své chatě uspořádal další Resoland dílnu – školu hry na dobro. Tentokrát na téma „Tvorba vlastního sóla“. Sešli jsme se v úplně stejné sestavě jako minule a bylo to parádní. Celé dny jsme hráli, popíjeli, baštili dobroty a tentokrát jsme se podívali i trošku kolem. Henrichovy příběhy ze zákulisí hudebního dění u nás i v ú-es-á vše krásně doplňovaly – na historky o návštěvě Jerryho Douglase v Bratislavě budu dlouho s úsměvem vzpomínat. Probíraly se skladby Cripple Creek, Buffalo Gal, Norwegian Wood a Wayfaring Stranger, nedostali jsme se k I’m The Man Of Constant Sorrow.  Dík všem a na viděnou na další dílně.

Cykloprůměr

Už se vám stalo, že jste šlapali na kole do nekonečného mírného kopce a zoufale sledovali tachometr, na kterém neúprosně svítilo číslo mnohem nižší, než průměr, který jste si pro vyjížďku stanovili? Určitě se pak vynořila otázka „Jak rychle budu muset jet zbytek trasy, abych průměr dohnal(a)? Nedávno s tím v práci přišel šéf a jednoduchých intuitivních řešení se během chvilky objevilo hned několik. Mě se zdálo , že řešení bude jednoduchý lineární a vyřeší se to jen sčítáním a odčítáním. No a pak jsem si to napsal na papír.

Zadání je na obrázku: známe délku celého úseku (s), délku ujetého úseku (s1), délku úseku, který zbývá (s2), průměrnou rychlost na celou trasu (v) a rychlost, kterou jsme projeli první úsek (v1). Co nás zajímá je v2 – tedy rychlost, jakou je třeba projet druhý úsek, aby celková průměrná rychlost byla v. Tady jsou rovnice, odvození a výsledný vztah:

Pro demonstraci je tady konkrétní příklad, se kterým přišel šéf: celková délka trasy 20km (s), první úsek má 10 km (s1) a požadovaná průměrná rychlost na celou trasu je 20 km/h (v). Odpovídající hodnoty:

Jak je vidět, vztah není vůbec lineární a existují jistá omezení (asymptoty křivky v grafu).  Jedním omezením je minimální rychlost pro druhý úsek – je to logické, kdyby člověk projel první úsek nekonečně rychle, stejně by musel jet druhý úsek hodinu (v našem příkladu je to 10 km/h). Druhé omezení je maximální čas, který cyklista může strávit na prvním úseku – pokud ho pojede moc pomalu a dojede před na jeho konec za určitý limitní čas (v příkladu je to 1h), nedokáže už v druhém úseku průměr spravit – ani kdyby jel nekonečně rychle.

Tož tak je to. A teď už zase do práce.

Bluegrass session ve Velkém Vrbně

Na zapadlé horské chalupě pod Paprskem jsem se po deseti letech potkal s muzikantskou bandou z Karviné.  Jsem rád, že se oprašují stará přátelství – a zrovna na mém oblíbeném Staroměstsku. Kromě hraní, popíjení a poflakování se kolem krbu jsem se pěkně projel na kole. V pátek, to jsem byl ještě na Vysočce, s Márou do Toulovcových maštalí, v sobotu ve stopách Aloise Nebela a v neděli po loukách nad Starým městem.

Trasy na cykloserveru: Pátek (Toulovcovy maštale), Sobota a Neděle.

Konicko a Pernštejn

V sobotním deštivém ránu jsem zaparkoval ve Sloupu. Z auta jsem místo lezeckého báglu vytáhl kolo a vyrazil na sever s cílem podívat se až na Bouzov. Trasu jsem si doma poctivě naplánoval tak, abych jel jen terénem a asfaltky i vesnice co nejvíce objížděl. Projel jsem celým Konickem a na Bouzově jsem toho měl celkem dost. Nejelo se mi vůbec dobře, asi ještě nějaké doznívání chřipky, která nás teď doma trápí. Zbývalo přes šedesát kiláků zpátky do Sloupu a přiznám se, že se začínaly vynořovat myšlenky na „srabskou“ variantu po asfaltkách. No a pak se zatáhlo a začalo pršet. Chvíli jsem čekal schovaný pod stromem, ale déšť sílil a nebe temnělo, tož jsem se zabalil do goráčovky a vyrazil. Další dvě hodiny jsem se koupal střídavě ve vodě a v bahně. Kiláky vůbec neubíhaly a marně jsem vyhlížel nějaké rovinky (viz. výškový profil na cykloserveru). Pak přestalo pršet a těsně před setměním vyšlo na chvilku slunko. Posledních pětadvacet kiláků jsem jel potmě po asfaltkách – dorůstající měsíc krásně svítil, ve vzduchu voněl kouř, vyšly hvězdy a v údolích se zvedla mlha. Kiláky začaly ubíhat kosmickou rychlostí a únava trošku přešla. Dával jsem pozor na srnky a v půl deváté jsem dosvištěl zpátky do Sloupu. Skoro mi bylo líto, že nemůžu jet ještě dál. Dobré to bylo.

Trasa na cykloserveru

No a v neděli jsme s Maky courali po loukách kolem Babilónu a taky na Pernštejn jsme se zajeli podívat. Bylo krásně, sluníčko, ve vzduchu voněl podzim.

Noc v Tatrách a útěk na Vtáčnik

Výprava do Tater začala nadějně. Sedli jsme s Tomem v pátek v sedm do auta a před půl nocí jsme si dali jedno řezané ve Furkotce na Štrbském. Jako za starých časů jsme pak za svitu měsíce a hvězd vyrazili do hor. V půl druhé už sedíme ve spacácích na verandě chaty u Popradského plesa, baštíme slané tyčinky, popíjíme vynesené dobroty (pivo, slivka) a kocháme se černýma horama všude kolem. Kolikrát už jsme tam takhle ponocovali? Ráno bylo všude mokro a z nebe padala voda. Když přijel Viktor, tak nás opravdu nepotěšil – bude prý škaredě celý den, další den nejspíš taky a nahoru radno vůbec nechodit. A tak jsme se sbalili a jeli na Vtáčnik. Tam bylo pro změnu tropické vedro, ale lézt se dalo. Nalezli jsme skoro pět set výškových metrů a aspoň trošku si spravili trudomyslnou náladu dovezenou z Tater.

Ze Svratky na Sečskou přehradu

Poslední dny naší dlouhé dovolené jsme byli ve Svratce. V sobotu bylo venku škardedě a tak jsem vyrazil do lesů. Venku nikdo nebyl a za celý den jsem potkal jednoho jediného cyklistu. Tak se mi to líbí.

TRASA NA CYKLOSERVERU (Svratka – Sečská přehrada)

Beskydy a Súľov

Po návratu ze Šumavy do Brna jsme trošku přebalili a vyrazili na úplně opačný konec republiky. Na čtyři dny jsme zakotvili na chatě v Beskydech. Program byl velmi jednoduchý – Maky dnem i nocí četla a já se zabýval dobrem (myšlen nástroj). Nechyběla tradiční výprava na pivo na Kamenitý ani pochmurno-deštivá vycházka do pralesa. Pak jsme přejeli do Súľovských skal. Byli jsme tam přes týden a na skalách jsme nepotkali nikoho (zázrak). Krásné lezení, i když trošku namáhavé – měl bych se po těch skalách začít hýbat trošku více a častěji.

V kraji Klostermannových samot

Venku udělalo se jako tehdy, když se vrátil z Kvildy v průvodě Katině. Nebe jako by se bylo otevřelo: neskonalé proudy vod lily se k zemi, bez ustání se blýskalo, že pláň i les plály modravým, zažloutlým světlem — třeskot a rachot hromu, příval deště narážející o kameny náspu, hukot vichru — taková hrůza, že hajnému vyhasl oheň v dýmce, že plaše zalétalo oko jeho k svatým obrazům, před nimiž žena jeho, dcera i malé děti na modlitbách klečely. (Ze světa lesních samot – K. Klostermann)

Prožili jsme krásný týden v srdci Šumavy – ve Starém Srní. Bydleli jsme v penzionu „U Raků“, který můžeme jen doporučit – domácká nálada, vynikající jídlo, bydlení na samotě v krásně zařízené chalupě. Celá Šumava je plná památek na předválečné osídlení, takže jsem se tam cítil jak ryba ve vodě. Od paní Rakové jsem navíc dostal ke studiu Klostermannovy knihy, které líčí těžký život v horách dávno před první světovou válkou. Sem se musíme vrátit.

Jeseníky a Staroměstsko

Konečně nám začala dovolená. Z různých důvodů jsme na poslední chvíli odložili zájezd do Francouzského středohoří a nahradili ho toulkama po vlastech Českých. Na prvních pár dnů jsme vyrazili do Jeseníků a na Staroměstsko. Poprvé jsem došel z Červenohorského sedla dál než na hranu Sněžné kotliny, na které v zimě začínají krásné sjezdy dolů do Filipovic. Svezli jsme se vláčkem z Ramzové do Jeseníku a všude jsem cítil tu krásně temnou a syrovou náladu filmu Alois Nebel, jehož děj se z velké části odehrává právě tady. Nádraží v Horní Lipové má nad oficiální cedulí stejně velkou černobílou – „Bílý potok“. Na Staroměstsko bych mohl jezdit každý druhý víkend. Tentokrát jsme se podívali na louky kolem Kronfelzova a projeli krásnou cestu po náhorních loukách ze Starého Města přes zapadlé vesničky Šléglov, Vikantice a Habartice do Hanušovic.