Divokáč 2012

Víkend před štědrým dnem se konala tradiční lezecká akce Lokálky. Do Lokálky už sice moc nepatřím, ale do Divokáče jezdím a budu jezdit každý rok. Je fajn vidět pohromadě staré i nové tváře, které se na jednom místě jen tak nesejdou. V sobotu jsme s Davidem lezli v jižní stěně (stráni) a za pár hodin jsme byli dole na nástupu – ne, nespadli jsme – vylezli jsme poctivě až nahoru a sešli dolů lesem. Tento rok to šlo pěkně rychle. Drny držely, sněhu bylo málo a já lezl poprvé bez poutek na cepínech. Nádhera. Měl jsem ty poutka vyhodit už dříve. Hodně se oteplilo a v neděli už lézt nešel nikdo. My jsme vyrazili na lyže. Na velké sjezdovce v Koutech jsme s Davidem zahájili letošní lyžařskou sezónu. Sněhu bylo dost, lidí málo, mlha hustá a sezení na lanovce mokré. Ale lyžovalo se krásně. První hodinu a půl jsme jezdili po manšestru.

Palackého hřeben

Byl krásný mrazivý zimní den. V Tanganice (naše domovská hospoda) jsme se řádně posilnili (kuřecí pánev je strašně dobrá) a vydali se na podvečerní procházku po mém běhacím okruhu. Přes Rosického náměstí nahoru na Kozí horku a dál nahoru až na Palackého vrch. Pak po hřebeni za vodárnou dolů na asfaltku a po zelené znovu nahoru na nepravý Palačák (PP Medlánecké kopce), z kterého je krásný výhled na všechny strany. Když tam v noci vyběhnu, vždy si na chvilku sednu na skruž, která je na nejvyšším místě,  sedím a koukám na ty milióny světýlek dole v podhůří. Tentokrát jsme tam stihli zapadající slunce. Domů už to pak bylo pořád z kopce. Byla to jen taková malá procházka kolem baráku uprostřed velkého města, ale přesto mi zase jednou došlo jak je na světě krásně a jak moc je třeba vážit si každého dne. Byl to den, kdy dobojovala svůj nerovný boj se zákeřnou nemocí Markétina teta.

První zimní den

Dnes jsem se vydal do práce běžmo (rozuměj nalehko v teniskách, ve staré šusťákovce, bez kola a bez auta). Krásně mrzlo, všude byl sníh, led a mlha a protože jsem neměl klíče od kanceláře, tak jsem nikam nespěchal.

[bsimage file=“zimas.jpg“]

Proběhl jsem se podél Svratky a kousek za Anthroposem jsem zmizel v lese. Vynořil jsem se na vyhlídce na Červeném kopci, kde už téměř svítilo sluníčko. Pak jsem pomalu seběhl dolů do mlhy a do práce. Tam se mě všichni zlomyslně ptali jestli jsem i dnes přijel na kole.  Zřejmě čekali pikantní historky o tom jak jsem se cestou do práce válel po ledu. Když jsem řekl, že jsem si to dal dnes během, měli mě za úplného blázna. Což svým způsobem jsem.

Utíkej, utíkej 2

Měl jsem to v hlavě dva týdny. Ještě nikdy jsem takový kus, navíc po horách, neuběhl. S předsudky je ale třeba neustále bojovat a pomalu si zvykám plánovat mírně nad své možnosti. Ono to pak stejně vždy nějak jde. A tak přišla neděle. Mosty u Jablunkova 11:00, Skalka 11:33, Tetřev 11:45, Malý Polom 13:34, Slavíč 14:21, Košařiska 15:25. Téměř všechno jsem běžel a asi 40 minut jsem proseděl na chatách doplňováním tekutin. Doběhl jsem celkem v pohodě, jediné co mě fakt hodně bolelo byly kotníky. Ale zážitek to byl obrovský. Část trasy jsem běžel mimo značky, protože to tam znám a vím kudy vedly značky dříve – vůbec nechápu, proč jsou v poslední době značky odkláněny zrovna z těch nejhezčích míst – např. červená od rozcestí pod Malým Polomem směrem ke Slavíči je už nějakou dobu svedená na tu širokou lesní cestu.

Velký dík patří Maky, Mamce a Taťkovi, kteří tvořili podpůrný tým a byli připraveni dojet si pro svého polomrtvého Mišánka na zavolání do kteréhokoliv kouta Beskyd.

Detail trasy (27km, 1292m)

Velký Stožek

Po dlouhé době jsme s Maky vyrazili na trek. Z Hluchové jsme vystoupali na Velký Stožek, kde vládlo pravé podzimní počasí – mlha, mokro, vítr a zima. Poseděli jsme chvilku na Schronisku pod vrcholem, ale bylo tam dost draho. A tak jsme po  hřebenech sestoupili do dalšího tábora – na Filipku. Tam už tak draho nebylo a tak jsme si dali Radegast a zelňačku. Do třetího postupového tábora – ke ségře s Lechem do Hrádku – jsme dorazili těstně před setměním. Dělaly se bramborové placky, pila se slivovička, a byla to ta správná tečka.

Velké dobrodružství Pepíka Střechy

Na narozeniny jsem od Maky dostal úžasnou knihu. Je od Pavla Čecha a hned jsem ji zařadil na vrchol svého žebříčku oblíbených knížek. Nedávno jsem psal o knize, kterou bych si vzal na pustý ostrov. Od pátku je tou vyvolenou knihou právě tahle o Pepíkovi a Elzevíře. Na první pohled se tváří jako kniha pro děti, ale není to tak.

Budečské rybníky

Sobota, zima, zataženo, mokro a silný vítr – podzimní počasí jak má být. Jel jsem na kole z Rudy do Žďáru a zpátky. Nepočítaně rybníků, vylidněné vesničky, poletující listí, liduprázdné lesy, zmrzlé nohy, tma, hlad a žízeň. Ze Žďáru skoro padesát kiláků proti silnému větru, neskutečná fyzická i psychická dřina. Dojel jsem jak spráskáný pes.

Trasa na cykloserveru (92km, 1300m)

Utíkej, utíkej

Před pár dny jsem přečetl knihu Zrozeni k běhu, kterou mi do rukou (potažmo do Kindla) jako součást běžecké osvěty vložil Láďa. Ono na tom běhání přece jen něco bude, říkal jsem si po dočtení poslední stránky. Ve čtvrtek jsme se s Maky zašli podívat na křest nové desky Tomáše Kočka a bylo jasné, že na víkend musím tam k nám do Beskyd. Po takovém koncertě se ani nedá jet nikam jinam. Cestou v autě běžecká nálada z knihy prolnula s tóny alba Hodovnice a zrodil se nápad na běh kolem Ostrého. V sobotu před obědem jsem sedl do auta a vyrazil. Přímo u našeho domu jsem potkal znamení – po chodníku šel pán, kterého jsem kdysi jednou, když jsem byl v Třinci na civilce a jezdil na kole po horách přes týden, potkal před turistickou chatou na Ostrém. Bylo to před setměním a seděli jsme tam tehdy jenom sami dva. Hrdě jsem mu tehdy líčil co všechno jsem ten den projel na kole, pak bylo chvilku ticho, koukali jsme dolů do Jablunkovského průsmyku na přibývající světýlka domů. Zeptal jsem se kam má takhle na večer namířeno. Říkal že se vrací do Třince, ze kterého vyběhl na Javorový a sem doběhl po hřebeni. Uff. Nechápal jsem. Jak může někdo uběhnout kolem 30km s převýšením skoro kilák a ještě si tam se mnou úplně v pohodě povídat? … A tak jsem teď vyběhl i já  – v tričku a lehké flýsovce,  s sebou jen mobil a klíče od auta. Takhle nalehko jsem na hory ještě nikdy nevyrazil. Šlo to úplně v pohodě, pět kiláků do kopce, čaj na chatě u Pavla, chvilka u turistické chaty, pak nahoru do Pralesa, dolů nad Kozinec, zpátky k autu do Tyry a hurá domů na oběd. Bylo z toho nějakých 10km s pěkným převýšením a hodně velký zážitek. Pár fotek z mobilu je dole.

Trasa na Cykloserveru

Blue Highway v Praze

Do Prahy přijeli Blue Highway – jedna z nejlepších amerických bluegrassových kapel. A tak jsme se s Maky a Davidem zajeli podívat jak to ti opravdoví amíci šudlají. Já byl nejvíce zvědavý na Roba Ickese – jednoho z několika nejlepších (jestli ne úplně nejlepšího) dobristů na světě, kterého znám jen z nahrávek, učebnic a videa. Před koncertem jsme stihli projít Malou Stranu, což pro mě byl velký zážitek – všechny ty uličky, kostely, hrad, svařák a nenapodobitelná nálada starého města. Kocert byl dobrej, ale bez mé tradiční dávky brblání a frflání se neobešel ani tentokrát.  Jo, a pan pořadatel Čapek, ten ať mi vůbec nechodí na oči, jeho styl moderování fakt nemusím (slušně řečeno). Happy picking.

Podzim na Bobravě

V sobotu jsme se vydali na procházku do údolí Bobravy. Cestou jsme prošli starý sad ve Střelickém lese, který znám jen z kola a už několik let si říkám, že bych se tam měl vydat v klidu pěšky s foťákem. Údolí Bobravy a most u Spáleného mlýna – tam to taky znám jen letmo – na kole to tam vždy proletím jak vítr a teprve dnes po dlouhých letech jsem měl čas si to tam trošku užít. Stmívání jsme pak prožili s Láďou a jeho rodinkou v jejich skleněném obýváku s výhledem do zahrady. Dobré to bylo.