Teilhard – Vesmír a Lidé

Teilhard musel být zajímavý člověk. Kromě knihy, která mě hodně ovlivnila, stojí za přečtení i jeho životopis:

Po maturitě na jezuitském gymnáziu vstoupil roku 1899 do noviciátu v Aix-en-Provence, v roce 1901 však musel s ostatními jezuity opustit Francii a pokračoval ve studiu na britském ostrově Jersey. V letech 1905-1908 učil fyziku a chemii na jezuitské koleji v Káhiře v Egyptě, v letech 1908-1912 studoval teologii v Hastingsu ve Velké Británii a v roce 1911 byl vysvěcen na kněze. V letech 1912-1914 studoval geologii a pracoval v přírodovědném museu v Paříži.

V srpnu 1914 byl mobilizován a sloužil jako nosič raněných čtyři roky na frontě; za statečnost dostal vysoká francouzská vyznamenání, Médaille militaire a Légion d’honneur (Řád čestné legie). Tři z jeho bratří za války padli. O dovolené v květnu 1918 složil řádové sliby a po válce pokračoval ve studiu přírodních věd na pařížské Sorbonně. Přednášel geologii na Institut catholique v Paříži a 1922 obhájil doktorát na téma „Stratigrafie třetihorních savců“. V roce 1923 navštívil s P. E. Licentem poprvé Čínu, ale dva jeho eseje o interpretaci dědičného hříchu vyvolaly nesouhlas jeho představených a Vatikánu, takže musel přestat přednášet a věnovat se jen své geologické a paleontologické práci.

V letech 1926-1945 žil převážně v Číně, podílel se na objevu „člověka čínského““, sinantropa, procestoval celou jihovýchodní Asii, vytvořil první geologickou mapu Číny a navštívil paleontologická naleziště v Severní Africe, na Jávě, v Jižní Africe a jinde. Roku 1935 procestoval s americkou expedicí Indii a Kašmír a v roce 1937 dostal na kongresu ve Filadelfii Mendelovu medaili za zásluhy o paleontologii člověka.

Válka jej zastihla opět v Číně, v roce 1946 se vrátil do Francie, cestoval a přednášel a roku 1950 byl zvolen členem Akademie. Ač byl v té době ve Francii už velmi známou osobou, odpor jeho představených a Vatikánu se nepodařilo – k Teilhardovu velkému zklamání – překonat, Teilhard se však jejich zákazu podřídil. Roku 1951 přijal nabídku americké vědecké nadace a přesídlil do New Yorku, kde v jezuitské koleji při kostele sv. Ignáce na Park Avenue žil a pracoval a na Velikonoční neděli roku 1955 zemřel. Je pohřben na řádovém hřbitově v St.Andrews-on-the-Hudson, Poughkeepsie, NY. (Wikipedia).

[bsimage file=“vesmir_a_lidstvo.jpg“]

O knize Vesmír a Lidstvo jsem se dozvěděl z jedné přednášky Jiřího Grygara. Další zajímavé informace jsou třeba tady: http://www.elabs.com/van/teilhard-index.htm

Praha Kryptografická

Dostal jsem od dávného kámoše z Třince nahrávku rozhlasové akademie na téma Kryptologie. Poslouchali jsme to s Maky jednou v autě cestou z Brna do Třince a byla to zajímavá přednáška dvou zajímavých lidí o tom jak to tady chodilo dříve (za komoušů) a jakým směrem se šifrování ubírá dnes. Říkal jsem si tehdy jak je příjemné poslouchat odborníky, kteří nedělají ramena a nesnaží se dělat z ostatních hlupáky. Ja fajn, když je to právě naopak, když se snaží podat vše co nejohleduplněji vzhledem ke znalostem poslouchače. Takových „řečníků“ je v dnešním světě plném lhaní a blábolů opravdu málo a když už, tak se špatně hledají.

[bsimage file=“ondruska.jpg“ width=“380″]

A protože se v práci zabýváme bezpečností, musíme se průběžně vzdělávat. Jednoho dne mi přišla pozvánka na školení o certifikátech, el. podpisu, datových schránkách apod. Školící: Pavel Vondruška. Neváhal jsem ani chvíli a pozvánku přijal. Pan Vondruška je totiž jeden z těch dvou zajímavých pánů z rozhlasové akademie.

[bsimage file=“poznamky.jpg“ width=“200″]

A stálo to za to. Dva dny jsme v Praze poslouchali člověka, který s velkým přehledem „ví o čem přednáší“. Jakýkoliv dotaz zodpověděl s neuvěřitelným nadhledem a vždy vysypal množství detailů – jak technických tak historických. Je radost sedět a jenom poslouchat – zvláště po zkušenostech z jiných školení (a mnohem mnohem dražších). A protože se pan Vondruška podílel a podílí na vyhláškách a zákonech  souvisejících s elektronickým podpisem, věřím, že alespoň za tímhe stojí člověk, kterému jde o správné řešení více než o cokoliv jiného.

Věděli jste, že K.H.Mácha psal do svého deníku ty nejpikantnější zážitky  šifrou? Dekódování není nijak složité, ale výsledky jsou nepublikovatelné 🙂

Jo a taky jsem se zase jednou dostal do Prahy. Proběhl jsem se po Václaváku, prošel uličkama Starého města k Vltavě, přes Karlův most se přelodil do Kampy a zblízka přičichl k národnímu divadlu. Mám to tam rád.

 

Židovská Praha

Vánoční dárek od Maky. Kniha o starém Židovském Městě pražském, které po (ne)slavné asanaci na konci 19. stolietí již víc než sto let neexistuje. Obsahem se kniha přesně trefila do mého světa úzkých uliček, temných průchodů, oprýskaných domů a lidí žijících v takto vystavěných ghettech. V knize je kromě přehledně zpracované historie města a jeho židovské komunity i spousta starých fotek a obrázků. To je něco pro mě. Dříve pracně sháněné obrázky starého Josefova mám teď v knize pěkně pohromadě a tak mám co kreslit ješě nejmíň do konce života.

[bsimage file=“zidovska_praha.jpg“]

Název: Židovská praha
Autor: Jan Boněk
Nakladatelství: Eminent (2010)

Židé v Jablunkově

Díky tipu jednoho neznámého (zatím) pána se mi do rukou dostala zajímavá kniha z míst nedaleko mého rodného hutnického městečka. Pár kilometrů na východ, poblíž hranic se Slovenskem, leží Jablunkov. Je ostuda, že objíždím židovské hřbitovy v zapadlých vesničkách po celé Jižní Moravě a přitom mi uniklo tak zajímavé místo (město), které mám celá léta doslova pod nosem.

Kniha o komunitě jablunkovských Židů tak jak se vyvíjela od jejich historicky doložitelných počátků až po její hrůzné zničení v době II. světové války. V knize je uveden text všech macev jablunkovského židovského hřbitova s jejich výkladem a překladem do češtiny. Líbily se mi kapitoly věnované jednotlivým znakům hebrejské abecedy, židovským svátkům i starým budovám. Vše je moc pěkně napsané.

[bsimage file=“zide_v_jablunkove.jpg“]

Název: Židé v Jablunkově
Autor: Josef Byrtus
Nakladatelství: Beskydy (2010)

Trapeři

Po nekonečné řadě koncertů, které jsem opouštěl už v polovině nebo jsem je nějak přetrpěl až do konce, se stal malý zázrak. Je pravda, že Robert Křesťan je vždy určitou zárukou kvality, ale tak krásnej koncert jsem nečekal. I nazvučené to bylo pěkně.

[bsimage file=“malinovci.jpg“]

Už když hráli Malinovci (předskokani), tak jsem si říkal, že tentokrát nebudu litovat a byl jsem zvědavý co předvedou Trapeři, které jsem moc neznal (v době jejich muzikantské slávy jsem já ještě tahal kačera).

[bsimage file=“all.jpg“]

A Trapeři nezklamali. Hráli starší Křesťanovy věci, co nezvládli instrumentálně, to s přehledem převálcovali krásnými vícehlasy. A když nakonec pozvali na pódium ostatní muzikanty a hráli i zpívali všichni dohromady, bylo to pro mně velký zážitek. Závěrečným skladbám Crying Holy, In The Pines a Pojďme se napít nebylo co vytknout – napopak, zase jsem si jednou říkal, jestli to moje brnkání má vůbec nějaký smysl.

Svištík

Do naší rodinky přibyl nový tvor. Dostal jméno Svištík a je to drak. V neděli dopoledne jsme ho slavnostně vypustili do vzduchu a lítal jedna radost. Časem ho zapřáhneme a bude nás vozit na lyžích, na bruslích a podobně.

PS: Všechny fotky jsou od Toma, dík za ně.

Bílý kříž

I když jsem se zařekl, že na Vlkovy skalky v okolí Znojma už nikdy nepojedu, vydal jsem ze tam znovu. Po předloňské ostřejší výměně názorů s Vlkem a Iljou jsem si řekl, že je třeba dát jim ještě jednu šanci. S nápadem přišel opět Mára a aby mě pro svůj záměr získal, hned ze začátku mě upozornil, že v oblasti, kterou tentokrát vybral, je i provovýstup někoho jiného než výše zmíněného slavného dua Jevišovské pahorkatiny. Mrkl jsem  do krásného nového průvodce, ale kromě Ilje a Vlka jsem žádné další jmého nenašel. Uklidňuji se tím, že pár cest nemá autora – toť naše naděje, to budou starší klasiky vedené logicky, na skále se lezlo už dříve. Přesto pro jistotu studuji mapy okolí, hledám opuštěná místa, opevnění, staré budovy … co kdyby.

Mrzne, je zamračeno, Dyje se líně převaluje a pod skálu Pohraniční stráže přicházejí liduprázdnou krajinou dvě postavičky s báglama . Nad hladinou řeky se nese rozhovor přecházející v přátelskou hádku. Natěšené hlásky se dohadují kdo poleze první, jakou cestu dát na rozlezení a co všechno by se dalo stihnout vylézt..

Tak nějak to bylo. Mára vybírá cestu a já tahám první délku. Nadšení mě přechází už pod prvním borhákem. Skála není vůbec taková jak vypadala ze země, prsty mám promrzlé na kost a obtížnost je mírně vyšší než to vypadalo. Navíc lezu v pohorkách, protože mi byla zima, nechtělo se mi přezouvat a vypadalo to, že to bude choď…. no, jen vypadalo, v šestkách si někdy zabojuju i v lezečkách na vyhřáté skále. Nesměle navrhuji štand, ale Mára mě žene výš. Konečně mám svoji délku za sebou. Dolízá Mára a už méně nadšeně se vydává do vrcholové stěnky.

Mrzne, je zamračeno. Dyje se líně převaluje a dvě postavičky sedí na vrcholku skály nad řekou. Jedna kouří a druhá sedíc na laně kouká do země. Není rozumět co říkají. Z rozhovoru vedeného zlostnými hlásky lze sem tam zaslechnout jen něco jako Vlk nebo Ilja.

A pak jsme se šli projít a jeli jsme na Cornštejn a k Čížovu na zbytky opevnění a do Znojma na baštu a lézt už do téhle oblasti nikdy nepojedu.

Fotky od Máry jsou tady.

Kolem Svratky

V neděli bylo úplně stejně jako v sobotu. Počasí, že by psa nevyhnal, tedy přesně takové, jaké mám pro courání s foťákem nejraději. Šel jsem obhlídnout Bystrcká stínadla, ale nejvíce času jsem strávil na břehu Svratky. Bylo to skoro jako u nás v Beskydech v Čerňavině. Stromy se vynořovaly z mlhy … Večer jsem pak vyvolávál dofocené filmy. Opravdickej duchovní obřad. Často už si nepamatuji co všechno jsem na film nafotil a o to větší boj pak vedu s nedočkavostí. Spěch se ale nevyplácí. Právě naopak, je třeba dodržovat postup, nikam se nehnat, ale ani se neloudat. Vždy když jsem se nechal unést zvědavostí a něco jsem uspěchal, udělal jsem chybu.

Třnáct minut. Pravidelně otáčet vyvolávací tank a Čekat. Čekat s velkým, protože tohle čekání není jako jiné. Těch několik minut mi dává pěkně zabrat. Asi je to tím, že necelá minuta mezi dvěma překlopeními tanku je hodně málo na to dělat něco jiného, ale až moc na kolotoč myšlenek, který se v hlavě při pohledu na vteřinovou ručičku roztočí. Četl jsem teď v knížce co jsme dostali od Dáši pěknou úvahu: zkuste nakreslit křídou čáru metr dlouhou, ale ne moc rychle, zkuste ji kreslit minutu, a pak hodinu. Asi takové to je s tím mým čekáním.

První výprava

Obleva, mlha, mrholí, probuzení po desáté. Plán na dvoudenní čundráckou výpravu se rozplynul. Balím si foťáky a mířím do svého oblíbeného údolí říčky Libochovky. Sice trošku prší, ale za to není nikde ani živáčka. K ranči u Bizona tentokrát přílézám po skálách na pravém břehu. Taky dobré. U ohně v krbu se suším a vyrážím dál proti proudu Haldy.