V Jablunkově

Vydal jsem se po stopách památek na židovskou komunitu, která žila v Jablunkově – malém podhorském městečku na severovýchodě naší republiky. Průvodcem mi byla kniha „Židé v Jablunkově“, kterou jsem nedávno objevil.

První Třebíčsko

Zima pomalu končí a každý den se stmívá o něco později. Čas dlouhých vyjížděk na kole je pomalu tady. Prověřit síly jsem se vydal na Třebíčsko. Tentokrát kolmo přímo z Brna. Velký zážitek – krásné počasí, moje krajina, troška bloudění jako vždy, skromný oběd (dva rohlíky s vodou) u sudánky někde v lesích, pár brodů v údolí Bílého potoka, pár slov s Hrníčkářem na Šmelcovně, nepočítaně kopců a sjezdů. V cíli mám na tachometru najetých 120 kiláků s průměrem 21km/h.

Trasa na cykloserveru

Balinské údolí

Již tradičně špatná předpověď na víkend po krásném týdnu zablokovala horské plány a nasměrovala nás do neznámých míst poblíž Brna. Tentokrát do Balinského údolí pod Velkým Meziříčím. Podél Balinky jsme došli do Balin a pak cestou necestou vystoupili na rozhlednu Rubačka, jejíž existenci mi do poslední chvíle nikdo (chvílema ani já sám) nevěřil. Z Rudíkova jsme se vraceli místní lokálkou. Úplně se tady zastavil čas.

Už zase skáčem přes kaluže

Konečně jsme vyhnali chřipku a můžem zase ven. Držíc se hesla „Žádné větší akce zatím nerozjíždět“, jsme se rozjeli do blízkého okolí Brna.

Výprava na Babylón

Dolní Loučky máme rádi a tak jsme tentokrát zamířili do protisvahu – nad vesničku Kaly (znají všichni co jezdí na Vysočinu). Plán byl od začátku úplně jasný – dojet tam a pak se uvidí. Cha. Chtěli jsme se projít po náhorních loukách a při té příležitosti provětrat našeho draka. Obojí se povedlo a rozhledna na vrcholu Babylón byla za odměnu – mimochodem moc pěkné místo na táborák a noc pod širákem.

A za kulturou

A protože bylo pěkně a nikam jsme nespěchali, podívali jsme se na Portu Coeli a do mé oblíbené Lomnice. Všem můžeme doporučit oběd v restauraci na náměstíčku v židovské čtvrti – pár metrů od obnovené synagogy.

Chřipkové prázdniny

Chřipce, té se u nás doma teď daří. Když mě složila do postele, běhala kolem mě Maky tak dlouho, až ji nakonec sama dostala. To já už začínal jezdit na kole do práce a tak se role prohodily. Maky ležela a já dělal pečovatelku. A když už jsme se s chřipkou loučili, rozhodla se ještě chvilku zůstat a role se potřetí prohodily. Suma sumárum – už druhý měsíc sedíme doma a nejdelší výpravy jsou do místní Billy pro jídlo. Já jsem si jednou vyšel až k Anthroposu.

[bsimage file=“dum_veslarska1.png“ width=“390″]

Pisárecké domky potkávám cestou do práce i z práce a je to radost procházet se mezi nima. Třeba tahle stará hájenka s okenicema netřenýma na zeleno.

[bsimage file=“dum_veslarska2_small.jpg“ width=“390″]

Lion Feuchtwanger

První mojí knihou L. Feuchtwangera byla kniha o Goyovi, kterou jsem četl když jsem objevil jeho kresby Hrůzy války z boje Španělů o nezávislost. Tehdy se mi zalíbila Feuchtwangerova kombinace detailně vylíčených historických obrazů a zajímavého děje.

[bsimage file=“feuchtwanger.jpg“]

A pak už to šlo rychle po sobě:

Židvoka z Toleda – o soužití Židů, křesťanů a muslimů ve středověkém Španělsku.

Židovská válka, Synové a Zaslíbená zemětrilogie o židovi Jesefu Flaviovi z doby dobytí Jeruzaléma Římany po začátku letopočtu

Nepravý Nero – o znovuzrození císaře Nera východními národy

Žid Süss

Děvčátko Momo a ukradený čas

Kniha, ke které jsem se dostal jednoho večera, když ležela Maky nemocná v posteli a chtěla číst pohádky. Rozečtená sbírka Erbenových pohádek nám ten večer moc neseděla a jako na zavolanou se vynořila z knihovny kniha o malém děvčátku jménem Momo.

[bsimage file=“momo.jpg“]

Pravda, na první pohled to opravdu vypadá jako dětská knížka, ale to jen na ten první. Michael Ende ji napsal před více než čtyřiceti lety, ale to vůbec nevadí – naopak, přesně se hodí na to jak dnes s časem lidé zacházejí.

Autor: Michael Ende
Nakladatelství: Albatros, 1979

Sněhové království

Po dlouhé době jsme se podívali do pralesa Čerňaviny, na Ostrý a na Kamenitý. Všude bylo krásně vysněženo.

KK Band

Tenhle koncert KK Bandu jsme si zakroužkovali už na podzim minulého roku. Vsugerovali jsme si, že to bude velká akce se spoustou lidí a báli jsme se, že na nás nevyjdou lístky. Zbytečně. V Metru se sešlo jen pár lidí – většinou kámošů KK (Krajíčka a Krále). Ale o co míň bylo v klubu lidí, o to lepší byla muzika. V repertoáru sice nic nového, ale jejich staré věci vydržím poslouchat ještě pěkných pár let. Hraje jim to parádně, udělali nám radost.

[bsimage file=“kkband.jpg“]

A taky jsme konečně našli řešení na moje neustálé brblání nad špatným nazvučením. Sedli jsme si strategicky metr vedle zvukaře a když nebyla slyšet mandolína, schválně jsme se o tom bavili hodně hlasitě (hlavně Maky). Nic. A tak se David do pana zvukaře pustil osobně. Všechno mu to vysvětlil a bylo.

Peter Russel – Od Vědy k Bohu

Přibližně ve stejnou chvíli jako Vesmír a lidstvo se mi do ruky dostala kniha Od vědy k Bohu. Obě knihy se zabývají vědou, vědomím člověka a lidskou existencí. Autoři knih jsou vědci, což je pro mě v případě témat dotýkajících se smyslu života a mého bytí důležité a zajímavé. J. Grygar na jedné ze svých přednášek říkal, že raději než s filosofy se baví s vědci, protože filosofové často ignorují nebo nerozumí současné vědě a jsou pak malinko „mimo“ realitu. P. Russel vystudoval v Cambridgi fyziku a experimentální psychologii. Proti Teihlardovi je to lehké čtení na jedno odpoledne, ale rozhodně není nezajívavé. Mám rád jednoduché úvahy bez propletenců cizích slov a referencí. Zajímavá kniha.

[bsimage file=“od_vedy_k_bohu.jpg“]