V Jablunkově

Vydal jsem se po stopách památek na židovskou komunitu, která žila v Jablunkově – malém podhorském městečku na severovýchodě naší republiky. Průvodcem mi byla kniha „Židé v Jablunkově“, kterou jsem nedávno objevil.

První Třebíčsko

Zima pomalu končí a každý den se stmívá o něco později. Čas dlouhých vyjížděk na kole je pomalu tady. Prověřit síly jsem se vydal na Třebíčsko. Tentokrát kolmo přímo z Brna. Velký zážitek – krásné počasí, moje krajina, troška bloudění jako vždy, skromný oběd (dva rohlíky s vodou) u sudánky někde v lesích, pár brodů v údolí Bílého potoka, pár slov s Hrníčkářem na Šmelcovně, nepočítaně kopců a sjezdů. V cíli mám na tachometru najetých 120 kiláků s průměrem 21km/h.

Trasa na cykloserveru

Balinské údolí

Již tradičně špatná předpověď na víkend po krásném týdnu zablokovala horské plány a nasměrovala nás do neznámých míst poblíž Brna. Tentokrát do Balinského údolí pod Velkým Meziříčím. Podél Balinky jsme došli do Balin a pak cestou necestou vystoupili na rozhlednu Rubačka, jejíž existenci mi do poslední chvíle nikdo (chvílema ani já sám) nevěřil. Z Rudíkova jsme se vraceli místní lokálkou. Úplně se tady zastavil čas.

Už zase skáčem přes kaluže

Konečně jsme vyhnali chřipku a můžem zase ven. Držíc se hesla „Žádné větší akce zatím nerozjíždět“, jsme se rozjeli do blízkého okolí Brna.

Výprava na Babylón

Dolní Loučky máme rádi a tak jsme tentokrát zamířili do protisvahu – nad vesničku Kaly (znají všichni co jezdí na Vysočinu). Plán byl od začátku úplně jasný – dojet tam a pak se uvidí. Cha. Chtěli jsme se projít po náhorních loukách a při té příležitosti provětrat našeho draka. Obojí se povedlo a rozhledna na vrcholu Babylón byla za odměnu – mimochodem moc pěkné místo na táborák a noc pod širákem.

A za kulturou

A protože bylo pěkně a nikam jsme nespěchali, podívali jsme se na Portu Coeli a do mé oblíbené Lomnice. Všem můžeme doporučit oběd v restauraci na náměstíčku v židovské čtvrti – pár metrů od obnovené synagogy.

Chřipkové prázdniny

Chřipce, té se u nás doma teď daří. Když mě složila do postele, běhala kolem mě Maky tak dlouho, až ji nakonec sama dostala. To já už začínal jezdit na kole do práce a tak se role prohodily. Maky ležela a já dělal pečovatelku. A když už jsme se s chřipkou loučili, rozhodla se ještě chvilku zůstat a role se potřetí prohodily. Suma sumárum – už druhý měsíc sedíme doma a nejdelší výpravy jsou do místní Billy pro jídlo. Já jsem si jednou vyšel až k Anthroposu.

Pisárecké domky potkávám cestou do práce i z práce a je to radost procházet se mezi nima. Třeba tahle stará hájenka s okenicema netřenýma na zeleno.

Lion Feuchtwanger

První mojí knihou L. Feuchtwangera byla kniha o Goyovi, kterou jsem četl když jsem objevil jeho kresby Hrůzy války z boje Španělů o nezávislost. Tehdy se mi zalíbila Feuchtwangerova kombinace detailně vylíčených historických obrazů a zajímavého děje.

A pak už to šlo rychle po sobě:

Židvoka z Toleda – o soužití Židů, křesťanů a muslimů ve středověkém Španělsku.

Židovská válka, Synové a Zaslíbená zemětrilogie o židovi Jesefu Flaviovi z doby dobytí Jeruzaléma Římany po začátku letopočtu

Nepravý Nero – o znovuzrození císaře Nera východními národy

Žid Süss

Děvčátko Momo a ukradený čas

Kniha, ke které jsem se dostal jednoho večera, když ležela Maky nemocná v posteli a chtěla číst pohádky. Rozečtená sbírka Erbenových pohádek nám ten večer moc neseděla a jako na zavolanou se vynořila z knihovny kniha o malém děvčátku jménem Momo.

Pravda, na první pohled to opravdu vypadá jako dětská knížka, ale to jen na ten první. Michael Ende ji napsal před více než čtyřiceti lety, ale to vůbec nevadí – naopak, přesně se hodí na to jak dnes s časem lidé zacházejí.

Autor: Michael Ende
Nakladatelství: Albatros, 1979

Sněhové království

Po dlouhé době jsme se podívali do pralesa Čerňaviny, na Ostrý a na Kamenitý. Všude bylo krásně vysněženo.

KK Band

Tenhle koncert KK Bandu jsme si zakroužkovali už na podzim minulého roku. Vsugerovali jsme si, že to bude velká akce se spoustou lidí a báli jsme se, že na nás nevyjdou lístky. Zbytečně. V Metru se sešlo jen pár lidí – většinou kámošů KK (Krajíčka a Krále). Ale o co míň bylo v klubu lidí, o to lepší byla muzika. V repertoáru sice nic nového, ale jejich staré věci vydržím poslouchat ještě pěkných pár let. Hraje jim to parádně, udělali nám radost.

KK Band

A taky jsme konečně našli řešení na moje neustálé brblání nad špatným nazvučením. Sedli jsme si strategicky metr vedle zvukaře a když nebyla slyšet mandolína, schválně jsme se o tom bavili hodně hlasitě (hlavně Maky). Nic. A tak se David do pana zvukaře pustil osobně. Všechno mu to vysvětlil a bylo.

Peter Russel – Od Vědy k Bohu

Přibližně ve stejnou chvíli jako Vesmír a lidstvo se mi do ruky dostala kniha Od vědy k Bohu. Obě knihy se zabývají vědou, vědomím člověka a lidskou existencí. Autoři knih jsou vědci, což je pro mě v případě témat dotýkajících se smyslu života a mého bytí důležité a zajímavé. J. Grygar na jedné ze svých přednášek říkal, že raději než s filosofy se baví s vědci, protože filosofové často ignorují nebo nerozumí současné vědě a jsou pak malinko „mimo“ realitu. P. Russel vystudoval v Cambridgi fyziku a experimentální psychologii. Proti Teihlardovi je to lehké čtení na jedno odpoledne, ale rozhodně není nezajívavé. Mám rád jednoduché úvahy bez propletenců cizích slov a referencí. Zajímavá kniha.