Krkonoše

S Kámou, Dášou a Odvárkovcema jsme ochutnali hory, kterým vládne Krakonoš a turistický ruch. Kdysi jako malý capart jsem tam lyžoval, ale od té doby jsem tam nebyl. Zdá se mi tam trošku přelidněno, předraženo, přeasfaltováno a přezákazováno. Ale Těsný důl stál za to.

Svratka

Svoji dlouhou dovolenou jsem ukončil rodinným víkendem ve Svratce. Přijeli naši, Jana s Leškem, Eli a Pegy a bylo fajn. Jedlo se, pilo se, lezlo se, lítalo se, hrálo se, četlo se, houbařilo se a kolovalo se.

[bsimage file=“img_4036_1s.jpg“ width=“250″]

Pro tento rok jsem docestoval. Nezbyl mi ani den dovolené, ale nelituju. Vracím se do práce s pocitem jako kdysi prvního září po dvouměsíčních prázdninách do školy. Doufám, že tam na mě ještě čekají.

Ostrý a Čerňavina

Jen co jsem se vrátil ze severu a pobyl chvilku s Maky, nasedl jsem do vlaku a jako za starých studentských časů jsem vyrazil za našima do Beskyd. Na těch pár podzimních dní strávených na chaupě jsem se těšil už dlouho. Zašel jsem si na Kamenitý potěšit se výhledem na Mionší a jeden sychravý den patřil pralesu Čerňavině. Tentokrát mě tam nenahánělo žádné zvíře a měl jsem dost času na focení těch mých temných zamlžených obrázků.

Femundsmarka 2011

Po roce opět ve Femundsmarce. Tentokrát o něco později, s méně věcma, s lehčími loděmi, volnějšími plány a ve třech lidech. Užili jsme si sluníčka, větru, deště i sněhu, krajina je to nádherná, barvy nepopsatelné, je to tam něčím jiné než hory tady u nás. Kromě spousty sobů jsem konečně potkal medvěda – dva ve vodě a jednoho v suti pár metrů ode mně. Tady je pár fotek, ale pro tu správnou severskou náladu si tam musí každý zajet – fotky ani písmenka na to nestačí.

Blesk

Zrovna když jsem rozjímal v tichu a klidu skandinávské divočiny, rozhodl se náš dlouholetý čtyřkolový společník Blesk, že nás opustí. Ani se nerozloučil a jednoho dne prostě zmizel. Ale starali jsme se o něj dobře, to zase jo, zvláště v poslední době dostal spoustu drahých dárečků. Tož tak na světě.

[bsimage file=“passat.jpg“]

Kdyby jste ho náhodou někde spatřili, tak nemáhejte a hned nám (nebo rovnou policii) zavolejte. Poznávací znamení: na zadní kapotě pod oknem bílé nátěry rezavých míst, v pravo nahoře chybějící kousek umělohmotného krytu hagusu a dlouhé škrábance v laku přes oboje boční dveře.

Podzimní Pálava s Maky

Poklidnej odpolední výlet na Pálavu. Lidí na skalách hodně, ale cesta nám vyšla pěkně. Večer jsme šli nahoru na hřeben. Nikdy dříve jsem tam nebyl, znal jsem jen skály, kde se leze. Nádhera.

Podzimní Třebíčsko

Je volno ale s lezením to nevyšlo. Jestli vše vyjde, tak za pár dnů vyrazím znova na dlouhé cesty, a tak je dnes možná jediná šance vidět venku slunečný nástup podzimu. V Márově kraji křížků už jsem dlouho nebyl.

Fotky jsou trošku „kostrbaté“, protože jsou z mobilu.

Trasa na cykloserveru

Eliška

Po třech týdnech v trapu a týdnu marodění jsem konečně nasedl na kolo a jel. Kamkoliv, jen pryč z postele, pryč z města, užít si babí léto, někam mezi stromy, nevadí, že jsme dnes pozvaní na Leitnerku, kde má hrát pár dobrých muzikantů. Po takové době a týdnu v posteli je mi kolo a modré nebe nad hlavou přednější před než veškeré muzicírování. Tak takové byly pocity odpoledne.

[bsimage file=“eliska.jpg“]

Dějství druhé někde v lese za přehradou: Ona by ta Eliška, co si zrovna chystá na Leitnerce vystoupení, mohla předvést něco zajímavého. Během sekundy se mi to v hlavě popřeházelo, otočil jsem se a pádil domů. Cestou z Ríšovky jsem dokonce předjel auto. Domů jsem se přihnal jak vichřice. Maky dostává pár sekund na rozmyšlenou. Za deset minut už pískaly (přeháním) gumy našeho korábu, abychom „to“ stihli a nemuseli stát celý koncert někde v rohu za plně obsazeným sálem.

Dějství třetí – před Leitnerkou: „Jééé, to jsme rádi, že jste přišli“, hlásí se k nám Verča a David Němečkovi. Zatím tady nikdo není a jsme vděční za každou duši. Čekal jsem zaplněný sál, z poloviny tradičními brněnskými bluegrassovými ksichty. Tentokrát ani noha. Ale hrálo se. V sále nás sedělo osm. My dva, Němečkovi, Míša Hromčík, Mirek Hulán a pár „cizáků“. Vše se neslo ve velmi přátelské atmosféře. Elišce se díky tahům nashvillského producenta Welshe rozpadla kapela a tak hráli jen ve třech, bez basy a bez bicích.

Dějství čtvrté – koncert: No nádhera. Po ani nevím jak dlouhé době něco, co jsem vůbec nečekal a tentokrát výjimečně vůbec nebrblal (čteš to Maťko?). I kdyby Eliška hrála a zpívala sama, bez kapely, tak bych byl nadšený. Chvílemi jako bych slyšel Mollie O’Brian. S tím co kolem hrál Radek a Steve to bylo neskutečné. Akorát, že mě zase jednou dostala má hudební schizofrenie – na jednu stranu radost z nádherné muziky, na druhou depka, že takhle já nikdy hrát nebudu a nemá smysl dál cvičit.

Jsem hrozně rád, že někdo umí dělat tak krásnou hudbu. Po těch „sračkách“ co pořád slyším z rádia a televize už tomu někdy přestávám věřit. Jestli o její koncert někde zavadíte, neváhejte a běžte tam. Nebudete litovat.

www.eliskaptackova.com

Toulky po Evropě 2011

to prý je moře,
tím oceán hraje,
tak na trojském dvoře
chutnají báje.
(R. Křesťan)

Letos byla dovolená velice pestrá. Chtěli jsme objevit neznámá místa, projít co nejvíce památek, vykoupat se v moři, zalézt si na skalách, spát venku ve stanu, ale i ve městě, trošku si odpočinout, podívat se na místa, která známe jen z mapy a fotek, ale hlavně – zapomenout na chvíli na práci a starosti a dýchat chvilku vzduch svobody a tajemných dálek. Na to jsme měli tři týdny času, úplnou volnost a věrný koráb na čtyřech kolech.

[bsimage file=“europe.png“]

Vše se vydařilo. Urazili jsme téměř šest tisíc kilometrů po západní Evropě (většinu mimo dálnice), prolezli jsme nepočítaně kostelů, starých uliček, kamenných městeček, čvachtali jsme se v Atlantském oceánu i Středozemním moři, zažili jsme ledové noci i tropická vedra, ochutnali Bretaňské palačinky, Španělské vínko a bylo nám dobře.

Cestou tam

Na cesty jsme vyrazili v sobotu odpoledne. Přejeli jsme republiku a první noc přespali v autě nedaleko zámku Diana na hranicích s Německem. Chtěli jsme co nejdříve do Bretaně a tomu jsme podřídili plány. Německo po dálnici a ve Francii po silničkách s přespáním u jezer (St. Dizier) až do Domfrontu. Tam se nám zalíbilo. První velký kostel, první vínko na malém náměstí jak z filmu Čokoláda.

Mont Saint Michel

Profláklé místo se spoustou turistů. Ale rozhodně stojí za návštěvu. Auto jsme nechali na břehu a ke klášteru jsme šli pěšky po náspu. Maky se bála, že nás příliv odřízne od břehu nebo nám zatopí auto, prej už s tím má z tohoto místa zkušenosti, před léty prej prchali před přílivem. Klášter byl jak z pohádky, úzké uličky, schodiště, labyrint různě propojených náměstí, vyhlídek, kaplí a průchodů. Něco pro mně.

Bretaň

Část Francie, která se nám líbila nejvíce. Na každém rohu nějaká památka. Spousty starých staveb z kamení. Všudepřítomné palačinkárny. V Quimperu jsme byli ve velké galerii, tolik obrazů pohromadě jsem ještě nikdy neviděl. V Pont Avenu, malířském městečku, jsme trefili polední pauzu a muzeum bylo zavřené, ale i tak jsme viděli spoustu obrazů. Pole s menhiry v okolí Carnacu nás trošku zklamaly, nic zajímavého, kromě toho že si tam stojí, nám na nich nepřišlo. Zase jsme si jednou ověřili, že rady z turistických průvodců jdou často mimo naše choutky a že se nám většinou líbí věci, které si najdeme sami (často náhodou).

Španělsko

Do Španělska jsme přijeli přes vysokohorské sedlo v Pyrenejích a rázem se oteplilo. První noc jsme spali na Mussaře, což je naše oblast. Vše je při starém. Akorát kostelík v ghosttownu dostal podpěry, protože asi někomu ublížil (na hřbitůvku přibyl křížek). Týden jsme se čvachtali v moři, jezdili lézt na Mussaru a do Arboli a nebo se jen flákali v parádním apartmánu kousek od moře, který jsme si pronajali. Noční život ve Španělsku je pro nás nezvyklý. V půl noci je vše jak u nás dopoledne – obchody a hospůdky otevřené, na ulicích a náměstích mraky lidí.

Cestou zpět

Zpátky jsme jeli taky přes Pyreneje, ale vzali jsme to přes Andoru. Chtěli jsme se stavit za Leou a jít v na nějaký pěkný trek, ale nakonec nás Andora ani Pyreneje moc nezaujaly (kromě přejezdu přes sedlo, kdy jsme autem byli 2500 m.n.m). Naopak Francie mezi horama a Lyonem byla krásná. Něco jako Vysočka, ale často výš (i 1300 m.n.m) a s většími výhledy. Jednu noc spíme v lese někde u Karlsruhe a pak jsme doma. Zvláštní pocit nemuset se nikam harcovat, vařit na sporáku, spát v posteli, domluvit se. Zbývá nějaký ted den volna a tak valíme rovnou na Vysočinu – kola, lezení, taková pěkná tečka.

Tichá bolest

Tento film se mi líbil velice. Je to smutný příběh z padesátých let plných nesmyslných lidských tragédií. Pan Hrušínský, pro mě herec nad herce, toho ve filmu oproti jiným moc nenamluví, ale vše co říká si budu ještě dlouho pamatovat. V dnešní době ublikaných reklam, oblbujících akčních filmů a trapného vystupování spousty rádoby herců je takový film jako balzám na duši. Tož tak na světě.

[bsimage file=“tb.jpg“]

O filmu na ČSFD