Cieszyn

Vánoce v Třinci. Kde jsou ty časy, kdy jsem vánoční svátky prolyžoval. Z vrcholu Ostrého se dalo pralesem jezdit až dolů do Tyry k „Hokejistům“. Abychom jen nebaštili cukroví, nepili whiskey a neseděli u televize, vydali jsme se do liduprázdného Těšína. Komu by se taky chtělo trajdat v tak pošmourném počasí uličkami mezi starými oprýskanými domy.

Divokáč 2011

Minulý rok se místo tradičního lokálkovského lezení v Divokáči oslavovalo Tomovo jubileum na Františkově myslivně. Letos se nic neslavilo, trošku mrzlo a sněžilo, takže motyky do rukou a hurá strání vzůru. V sobotu jsme s Tomem vyběhli levou částí jižní stěny (stráně). V neděli jsme přibrali Honzu a dohrabali se do „severu“. Bylo z toho pět pěkných lezeckých délek – netušil jsem, že se v severu dají najít i tak dlouhé cesty. Tady jsme ještě zdaleka neskončili.

Čapkovi Amíci

Po nějaké době se k nám zase přijel ukázat někdo z kraje za velkou louží, tedy z míst, ke kterým všichni bluegrassem postižení pidlikáři vzhlížejí jako k hudebnímu ráji. Tentokrát pozval Rosťa Čapek, známý to výrobce hudebních nástrojů, hned tři kapely – Deadly Gentlemen, Della Mae a Cahalen Morrison & Eli West. Nešlo o žádné staré bardy, ale o mladou krev, která snad možná posunuje žánr někam dál. Večerní program začal už cestou na místo konání, kterou nám spestřila celá řada (ne)veselých zážitků – tím „nej“ byla jízda po kolejích mimo cestu s následným couváním po vedlejší koleji přes zastávku plnou lidí zpátky na cestu.

[bsimage file=!img_4677s.jpg!]

Začali to Cahalen Morrison a Eli West. Krásné dvojhlasy a sladěné barvy hlasů. S Davidem jsme mohli nechat uši na té bílé kytaře – měla neskutečné pěkný zvuk. Sákryš, takovou jednou mít, to by bylo. Bohužel se mi po pár skladbách trošku oposlouchali – melodie byly podobné, aranže taky, takže jsem se už těšil na něco dalšího.

[bsimage file=“img_4679s.jpg“]
[bsimage file=“img_4681s.jpg“]

Deadly Gentlemen. Na ty jsem byl zvědavý nejvíce. Zajímalo mě jak vypadá metal křížený s bluegrassem. Složení muzikantů mi říkalo, že ať budou hrát cokoliv, bude to pecka. Greg Liszt – banjista z mých milovaných Crooked Still, Sam Grisman – syn slavného David Grismana, Mike Barnett – houslista hrající s kdekým slavným. Nadšení rychle opadlo už po první skladbě. Těžko chápu, že se to někomu může líbit. Ať jsou tihle kluci v améru uznávaní sebevíce, mě se během celého jejich vystoupení hlavou honilo něco ve smyslu cimrmanových slepých uliček, které je třeba jednou projít, aby už do nich nikdo další nemusel. Další New Greas Revival se podle mě nekonají.

[bsimage file=img_4684s.jpg]

O to více překvapila dívčí-holčičí, pro mě naprosto neznámá, kapela Della Mae. Takový průměrný bluegrássek, bez velkých nápadů, ale pěkně jim to šlapalo a některé jejich věci za tu cestu přes půl republiky rozhodně stály. Holky to zřejmě umí pěkně roztočit i mímo pódium, protože během pár dní jejich evropského turné prý stačily rozsednout kytaru, housle a zlomit (asi) smyčec.

[bsimage file=img_4687s.jpg]

Co si z toho kromě samotného poslechu odnáším. I když obletování celebrit nijak zvlášť neprožívám, tak stát na živo pár metrů od lidí, které znám ze spousty nahrávek a youtube je příjemný až dojemný pocit. Pár hodin před koncertem jsem se díval na video, kde Greg hraje s Timem O’Brianem a Sarah Jarosz. Po koncertu stál metr vedle mě v davu lidí.

A tentokrát žádné házení banja ani dobra do žita, ono to půjde.

Jo a uvaděč Rosťa nám lezl pěkně na nervy, příště bychom prosili méně hloupých keců a více muziky Rosťo.

Kras a Kras

Počasí se konečně umoudřilo a oba víkendové slunečné dny jsem se toulal po Krase. V sobotu jsme s Maky, Kámou a Vagošem procházeli turistické značky kolem Adamova a hledali (tedá já jsem hledal) nové směry pro kolovýpravy. V neděli jsme si s Márou užívali vyhřátou a opuštěnou Krkavčí skálu – v horní nasvícené části téměř letní lezení dva týdny před vánocema.

Kuky na hrad

Na hradě Špilberku se koná pěkná výstava k filmu „Kuky se vrací“. K vidění jsou spousty Lachmanových obrázků, skic, loutek a různých předmětů používaných při natáčení – jsou tam i ty auta. Taky se tam promítá zajímavý „film o filmu“. A třeba tam potkáte i někoho vzácného – tak jako my malíře Pavla Čecha.

Za sluncem

A když bylo před kostelem,
hádala sa duša s tělem
(T. Kočko)

Kočkův popěvek mi poletoval hlavou celou cestu z Koutů na Červenohorské sedlo. Jako bych pořád nemohl uvěřit tomu, že je vše skutečné a není to jen sen. Je jasná mrazivá noc, hodinky ukazují pár minut po čtvrté a já s těžkým báglem šlapu na kole nahoru za sluncem. Nejezdí žádná auta a tak jedu bez světel jen za svtiu měsíce a hvězd. Svítím jen když plaším srnky.

Lesní cesta ze sedla přes Švýcárnu byla velkým zážitkem – nad hlavou zářící Orion, pode mnou inverzní moře prosvěcované oranžovými kruhy vesnic a přede mnou Praděd s prvními náznaky vycházejícího slunce. Po šesté jsem na Pradědu. Vše je pokryté bílou námrazou, na teploměru deset pod nulou a venku hustá mlha. Na nějaký východ teď nemám ani pomyšlení. Raději se věnuji nohám, které mám zmrzlé od prstů až po kotníky a dlouho je nemůžu rozhýbat. Trvalo to skoro tři čtvrtě hodiny. Venku pořád mlha. Klepu se zimou v zádveří vysílače a naděje na bílé moře, nad kterým se vynořuje oranžový kotouč berou pomalu za své. Ale odměna se přece jen dostavila. Během několika minut se projasnilo a začalo divadlo. Přece jen jsem netáhl ten těžkej foťák úplně zbytečně. Rychlý sjezd na Ovčárnu a stoupám na Vysokou holi. Místa, která znám jen ze skialpů teď projíždím na kole. Spěchám, abych se nesetkal s žádným turistou nebo ochranářem. Jediný koho cestou potkávám jsou tři další cyklisté od nás z Beskyd. Při sjezdu z hřebene k Františkově myslivně už dýchám klidněji a od myslivny už jsem na cestách zase „legálně“. Ještě malá komplikace na svazích Velké Jezerné (minulý rok jsem z ní sestupoval úplně stejně a říkal jsem si, že tudy už nikdy nepůjdu) a začínám pomalu stoupat na horní nádrž. Výhledy, sluníčko, čokoláda, mráz, liduprázdno, nádhera. Dolů pod mraky se vůbec nechce, ale mrznout nahoře taky ne. Navlíkám na sebe všechno co mám a vzhůru dolů. Nekonečný sjezd do Koutů. K autu dojíždím jak rampouch, ruce a nohy mi rozmrzají až někde v Šumperku. Ale stálo to za to. Před jednou jsem doma v Brně.

TRASA NA CYKLOSERVERU

Třikrát na hraně

Dnes v práci jsem byl opravdu rád, že jsem vůbec dorazil. Kam ten svět spěje:

U Rohlenky je na dálnici zpomalení. Včera večer se tam už od Slavkovského nájezdu dělaly kolony a sjížděli jsme na starou cestu. Nebyli jsme samozřejmě sami. Před náma sjížděl jeden z těch „vídeňských Poláků“. O Polácích na cestách mezi Vídní a Těšínem si myslím své, ale ten včerejší tomu dal korunu. Motal se divně už před křižovatkou, asi studoval mapu. Přehlídl tak zřejmě, že není na hlavní. A aby zmátl auta řítící se devadesátkou po hlavní od Rousínova, tak před křižovatkou téměř zastavil. Pak pomalinku bez blinkru na hlavní najel. V tu chvíli se nám s Maky udělalo úplně špatně. Podobně se zřejmě cítil i řidič velké dodávky, který nějakým zázrakem jak blesk proletěl Polákovi před čumákem, protože po pár set metrech stála dodávka na krajnici. Řidič nejspíš rozdýchával myšku, kterou Polákovi zachránil život. Tohle fakt nikdy nepochopím.

Ráno jedu do práce a na Vídeňské se jak blesk vyřítil cyklista z cyklostezky, která u vody silnici kříží. Pocity podobné jako včera večer. Přibrzdil jsem, abych ho nesejmul, auto v protisměru také, a cyklista se za celou dobu nepodíval ani doprava ani doleva. Na kole jezdím mírně agresivněji než ostatní cyklisté, ale takovou ruskou ruletu nechápu.

O kilometr dál přijíždím odbočovacím pruhem k semaforu. Oba pruhy v protisměru jsou zacpané kolonami. Najednou instinktivně brzdím. Hlavě to dochází o něco později. Ještě, že noha poslouchá nějaký skrytý reflex. Nějaký chytrolín stojící v koloně dupl na plyn, přejel přes bílé čáry do protisměru, přímo do mého odbočovacího pruhu, aby ve své koloně předjel jedno auto, které mu zřejmě něčím vadilo. To, že kdybych nedupl na brzdu, tak jsme se trefili čelně v mém pruhu už mu evidentně nevadilo.

To je bezmoc. Jen doufám, že budou dál fungovat všechny šesté smysly, díky kterým se mi na cestách daří nikomu neubližovat a přežívat.

 

Kočkování v Beskydech

Přiznávám, že na koncert Tomáše Kočka a jeho orchestru se mi moc nechtělo, ale bylo na čase jít se na oplátku podívat na tip, se kterým přišla Maky. Po všech těch bluegrassových hrůzách, které se mnou absolvovala (a další už jsou v plánu) jsem nakonec šel docela rád. A dobře jsem udělal. Parádně zahrané i zazpívané. Sáákryš, to zase jednou mé malé muzikantské já dostalo lekci.

[bsimage file=“kocko.jpg“ widh=“400″]

Kočko je z Frýdku-Místku a v jeho písních se často objevují místa, poblíž kterých jsem vyrůstal. Bylo tak zvláštní slyšet tady v Brně mluvit a zpívat třeba o hoře Godule nebo o vesničce Řeka. A protože se poslední Kočkovo album točí právě kolem Goduly (dříve Hodovnice), zapojili jsme ji do našeho víkendového plánu. V sobotu jsme šli z Komorní lhotky na Godulu, dále pak na Ropičku, Ropici, Velký Lipový, rozcestí Kalužný na Kamenitý a dolů do Košařisek. V neděli na Filipku a Loučku.

Tišnovsko pro nebojácné

Podzimní temně zamlženě slunečno sychravé dny mám z celého roku nejraději. V neděli jsem po dlouhé době nasedl na kolo a vydal se na výpravu do neznáma. Tentokrát do kraje na sever od Tišnova.

Dřina to byla hrozná. Po rovinkách ani asfaltkách naplánovaná trasa moc nevedla. Po vyšlapání kopce následoval obvykle sjezd do nejhlubšího dna dalšího údolí, a pak zase nahoru, a dolů a nahoru. A aby ty vlnovky nebyly moc montónní, tak se terén, po kterém jsem šlapal nahoru, měnil s každým kopcem – jednou podmáčená louka, podruhé cesta hustě zarostlá kopřivama a ostružiním, pak třeba bahno překryté listím a nebo prudká kamenitá cesta hodná spíše tatranské doliny. Příště budu muset plánovat pozorněji. Stavil jsem se k Arnymu na chatu, kde bylo fajn. Tma přišla rychleji než jsem čekal a posledních 20 kiláků jsem jel potmě. Tmavá postavička tlačící kolo po poli do prudkého kopce a bloudící téměř na každém křížení cest (jízda po lesních pěšinkách s malou polovybitou lampičkou není to pravé). No nádhera. Ještě že nejel nikdo se mnou, to by bylo nadávek.

Jel jsem to asi sedm hodin, nastoupáno kolem 2,5 km, únava pořádná. Z mapy na cykloserveru jsem vymazal odbočku k Arnyho chatě a všechna bloudění, kterých bylo nemálo. Kdo trasu projede, má u mě pivo.

TRASA NA CYKLOSERVERU

Dobývání Beraního Rohu

Když už to tento víkend nevyšlo na hory, tak alespoň nějakou „horskou“ akci v krase by to chtělo. A stalo se. Starou klasiku Jeskyní na Beraní rok (tento rok bez hákování samotného rohu) jsme si dali s Kámou za podpory Arnyho. Zarostlá byla i cesta „3535“, která se nám také líbila velice převelice (vybojoval jsem to až ke slaňáku, i když jsem tomu moc nadějí nedával).