Mionší

První novoroční návštěva u našich. Vzali jsme si skialpy s nejasným plánem na nějakou procházku po Beskydech. Poslední dobou je všude škaredě. Smog, mlha, zima, slunce zmizelo. Ideální podmínky pro výpravu do pralesa Mionší. V takovém počasí by tam na pravidla nikdo dohlížet nemusel. Pro jistotu obouváme skialpy ve škarpě u silnice schovaní před zraky nepovolaných (hájovna). Cestou necestou šlapeme stopu na Minoší vrch. Po hřebeni přicházíme potichoučku na Velkou Polanu – mé nejmilejší místo pralesa. Nikde ani stopa člověka.

Právě v těchto místech kdysi fotil sám velký pan Sudek. Čekal jsem, že se někde z mlhy vynoří jeho postavička. Posezení nad jeho knihou pralesních fotek je pro mě vždy vzácnou chvilkou. Názorů na aktuálnost jeho fotek jsem zaslechl hodně, ale pro mě jsou jeho fotky pořád kouzelné, krásné a ani v nejmenším nemám pocit, že by byly překonané. Po hřebeni jsme se vydali dál směrem k Velkému Polomu. Na vrcholu Úplaz jsme si odpočali a rozjeli se směrem do údolí potoka Mionší. Sjezd se nám líbil, Maky zvládla sjezd hustým lesem úplně v pohodě. Dole pod okny hájovny jsme rychle vyskočili z lyží a uháněli k autu. Mrzí mě, že místa, která mám tak rád, musím navštěvovat s pocitem, že mě někdo lapne a bude chtít pokutu.

Začátky na lyžích

Jedny z úplně nejstarších obrázků, na kterých mě někdo vyfotil při lyžování. Výbava odpovídala době. O přeskáčích se nám mohlo jen zdát. Lyžovalo se na všem možném. Když nás bavilo skákání, jezdili jsme na běžkách, abychom po vzoru skokanů z televize měli volnou patu.

První lyže

Po návratu z Návrší si na mě zasedla chřipka a strávil jsem doma skoro měsíc. Už jsem se nemohl dočkat na první skialpy v Jeseníkách. Sněhovej bůj na mě ale myslel a pořádnou nadílku do Jeseníků poslal až tento víkend. V sobotu ráno se v Zábřehu na benzince dává dohromady banda Brněnských jeseníkářů a společně vyrážíme směr dolní nádrž. Sněhové království. Parkujeme (skoro jsem přejel Pidiho), lepíme pásy, balíme dobroty a vyrážíme. Jak já se na to těšil.

Šlapeme stopu na Saša peak a sníh je bezedný. Ještě na cestě se kolem nás prohnal skůtr v oblaku prachu. Nadáváme. Po pár minutách ho doháníme a se skrývanou radostí pozorujeme zoufalé pokusy posádky o vyhrabání toho monstra. Zapadl až po řídítka. Dnes máme jasno – nic prudšího než Saša peak nejezdit. Sníh si sedá s hrůzostrašnými zvuky a úplně veselo nám není. Lyžování se podobá prohrnování cesty pluhem. Několikrát jsem se zapíchl špičkama do bezedné bílé hlubiny a hladina sněhu mi sahala až nad pás. Dvakrát jsme dobyli Máj. V neděli vidím ve zprávách, že se v Kotli někdo projel s lavinou. Je to taková škoda, stačila krátká procházka lesem a i bez kopání sondy bylo jasné, že do svahů jako je Kotel tentokrát určitě ne.

Nový rok

Zdravím všechny v novém roce, do kterého jsme s Markét a Brněnskýma kámošema vstoupili před chatou Návrší pod Kralickým sněžníkem.

Jestli bych si do nového roku něco přál, tak ať neplatí přísloví Jak na nový rok ,tak po celý rok. V pondělí jsem přišel do práce a obratem mě poslali na školení. Iluze pohodového rozjezdu (potřeboval jsem dělat s fotkama) se rozplynula. Pan školící mluvil jak o závod a vydržel to pět dní po sobě vždy od devíti ráno do šesti odpoledne. Neuvěřitelné. Vracel jsem se domů jak zpráskaný pes. Před víkendem jsme s Maky onemocněli a celý ten sněhový víkend jsme proleželi v posteli.

 

Vánoce a Silvestr 2011

Beskydy

Na štědrý den odjíždíme autem plným dárečků do Třince. Za těch pár dní u našich jsme podnikli hned několik výprav. Jako první vyrážíme na Ostrý podívat se, jestli chalupa přežila vichřici. A protože se v poslední době vracím k bluegrassovému banju, musel jsem si posvátně zahrát v kopcích, ze kterých bluegrass pochází. Procházka Čerňavinou pak završila krásný slunečný horský den. Další den jsme se rozhodli pro fotovýlet na Karvinsko, který už Markét dlouho slibuju. Tentokrát jsme nikde nebloudili. Podívali jsme se na pár známých míst a jeli domů – byla nám zima a … no … prostě … zapoměl jsem doma foťák. Stane se. Lysá hora je nejvyšší horou Beskyd a zřejmě i nejnavštěvovanější. Na prakovišti u Bezruče jsme skoro neměli kde zaparkovat a cesta nahoru připomínala Václavák. Výhled z vrcholu ale za všechno to strádání určitě stojí, to se musí nechat. Na vrcholu jsme se ani neohřáli (nebylo kde) a rozběhli (doslova) jsme se dolů do hospůdky U Veličků na Hutích. Krásné místo.

Staroměstsko

Na přelom roku přejíždíme na chatu Návrší pod Kralickým Sněžníkem. Jsem rád, že jsme začali jezdit právě na tuhle chatu. Kraj kolem Starého města patří mezi mé nejmilejší. Obsluha chaty v čele s Míšou dělají z chaty místo, na které se budu vždy rád vracet. Co nevidět se tam zase pojedu podívat – jen co napadne sníh.