Pět klícek

Web 5klatek jsem objevil někdy v roce 2006, hned v prvním roce jeho vzniku. Když se mě někdo ptá, co považuju za dobré fotky, napadne mě vždy jako první 5klatek – polský fotografický magazín, který nepravidelně vychází ve formátu PDF. Každé číslo obsahuje několik sad fotografií vybraných autorů s krátkým rozhovorem na dané téma. Kdo se o focení jen trošku zajímá, nebude ani v nejmenším litovat času strávených nad všemi dosud vydanými čísly. Jen dodám, že nejde o žádné líbivé fotky krajinek, čekejte spíš syrový, někdy brutální, ale rozhodně zajímavý pohled na svět kolem nás.

Břeclavsko

Všichni říkali, že bude celý víkend pršet. A nic. Po pátečním večírku deskových her jsem v sobotu po desáté vylezl z postele a napůl ospalý vyrazil po dvou kolech na Lokálkovský sraz v Moravském krase. První letošní dlouhá vyjížďka vedla přes Obřany, Adamov a Olomoučany přímo ke skalám Rudického propadání. Cestou zpátky jsem projel svoji oblíbenou trasu z Jedovnic do Bukovinky a přes Údolí Říčky do Brna. Neděle patřila vejletu po památkách na Břeclavsku. Vzal jsem si foťák a užíval jsem si krásné kontrasty dramatického nebe a sluníčkem nasvícených bílých chrámů.

Vítání jara

Po několika týdnech odkládání, překládání a plánování jsme se konečně dostali na chalupu. Váhali jsme jestli brát běžky, sjezdovky, skialpy nebo nic. S vidinou zmrzlého jarního firnu nakonec balíme v pátek odpoledne skialpy a večer už potmě ťapkáme nahoru na Ostrý.

Celý víkend bylo nad nulou a sníh nám mizel před očima. Každý den se zvětšovaly ostrůvky odkryté země. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se dostali zpátky dolů na lyžích a nemuseli jsme je potupně snášet na zádech.Ještě pár dnů a je po sněhu – aspoň v Beskydech. Už se těším na kolo. Takový přejezd celého hlavního hřebene za jeden den …

Prochajda

Vydal jsem se na poznávací výlet do nejbližšího okolí. Po Veslařské jezdím každý den, ale nikdy jsem nevěděl co je nahoře nad vilkama, hrádkama a chemickou fakultou. Teď už to vím. Je tam nepočítaně zahrádek, kterýma se proplétají často slepé (bohužel) cesty a cestičky. Objevil jsem hned několik starých altánků v zarostlých zahradách, to by bylo místo pro naše focení a malování.

Jan Pikous

Imprese – Černobílé fotografie, které vznikly v šedesátých až osmdesátých letech minulého století. Krásné barevné obrázky, často vzniklé změnou osvětlení, prolínáním negativů, aranžováním předmětů a vkládáním různých symbolů. Vzniká tak krásný svět plný záhad a tajemna. Pro mě je kniha navíc ukázkou toho jak dělat zajímavé obrázky kombinováním různých technik – postupu, který mě nikdy nelákal. U většiny Pikousových děl jsem ani nedokázal rozpoznat z kolika fotek, maleb a technik je obraz udělán.

Subjektivní fotografie – Kniha obsahuje asi osmdesát černobílých fotografií z minulého století. Platí o ní přibližně to co o knize Imprese. Nedokážu rozpoznat, jak jsou fotky tvořeny, ale jsou krásné. Asi nejvíce se mi líbí fotka Horizont zániku.

//Knihy pana Pikouse jsou vidění u mě doma.//

Rallye Jeseníky 2010

Uplynul rok a vyznavači dřiny na čerchmantských prkýnkách se opět sešli v Loučné na chatě Sokolka, aby se společně vydali sbírat kontroly druhého ročníku Rallye Jeseníky. Tento rok Špek (pořadatel) řádně přitvrdil a kontroly byly snad na každém hřebínku, v každém dole a u každého rozcestí. Jeseníky tak o víkendu z 6. na 7. března doslova patřily Brněnské Lokálce. Od prvního pohledu na mapu bylo jasné, že se letos nedá udělat žádný okruh, který by vedl přes většinu kontrol. Při vymýšlení taktiky jsme nad mapou proseděli a propočítali několik hodin. Vyplatilo se.

Pokračovat ve čtení „Rallye Jeseníky 2010“

Koncerty nekoncerty

Ovykle se zde dělím o příjmené zážitky, ale po včerejším večeru už mi to nedá a musím si zanadávat. Nevím čím je to dáno, ale za poslední dva roky jsem nedokázal najít koncert, který bych si užíval a byl z něj nadšený tak jako dříve. Začlo to na Jazz Festu, kdy jsme s Tomáškem znechuceni odešli v polovině vystoupení neladícího a nesehraného rádoby bigbandu. Následovaly další akce, např. Stanko Palůch s Pacora Triem nebo slavní Šamoríni ve Staré Pekárně. Všechno solidní muzikanti, profesionálně zvládnuté nástroje, ale vše tak nějak bez náboje. Koncert není jam a musí se hrát pro lidi. Tisíce tónů hraných rychlostí světla, hlasitost na úrovni bolesti ani stěna elektrických efektů nedokáží zakrýt chybějící motiv, myšlenku a radost samotných muzikantů. A tak jsem na koncerty zanevřel.

Nedávno mě Markét pozvala na Flecktones do Prahy. Těšil jsem se, že se konečně podívám na stálici, která nemůže zklamat. Ale chyba lávky. Hodinové čekání v sále bez židlí mě znechutilo a samotný koncert pak úplně dorazil. Tohle že jsou moji oblíbení Flecktones? Četl jsem pak na blogu Flecka, že cestujou každý den letadlem do jiného města, vstávají kolem čtvrté ráno, a jen tak tak stíhají stěhovat všechny věci i sebe samé. Přesně podle toho pak vypadají koncerty. Chápu, že když se muzikanti doplazí na jeviště z posledních sil, tak na nějaké pohodové hraní pro lidi nemají náladu. Měl jsem chuť napsat jim, ať raději sedí doma a nikam nejezdí, že je to podvod na své fandy, kteží se na ně těší a stojí je to dost peněz, cestování i času. A tak jsem na koncerty zanevřel ještě více.

Minulý týden objevila Maky v programu Flédy další koncert. Nemusím připomínat jak skepticky už se k výběru oba stavíme. Schválně, co říkáte na toto (uvádím celý text z programu Flédy):

Nejaktuálnější projekt největšího evropského trumpetisty a hudebního novátora Erika Truffaze s hlasovým kouzelníkem Sly Johnsonem (mj. člen legendárních Saian Suppa Crew). Koncertní verzi projektu obohatí fenomenální bubeník Philippe Garcia, jehož žánrový rozsah sahá od Be Bopu až k Dubstepu. Hrál s umělci jako Don Cherry či Gian Maria Tesca. Svůj poslední sólový dubstepový projekt vydal pod jménem Kpt. Planet.

Ve Švýcarsku narozený a ve Francii žijící trumpetista, přezdívaný jako „Miles Davis acid jazzu“ se svým kvartetem spojuje jazzové experimenty, drum’n’bass a hip-hop. Kritika přirovnává Truffaze nejen k jazzovému géniovi Milesi Davisovi, ale také k průkopníkovi ambientu Brianu Enovi: „s použitím minima tónů vytváří extatickou zvukovou atmosféru,“ píše časopis Rolling Stone.

Koncert byl hroznej. Hodina čekání po programovém začátku (opět ve stoje) a pak hrůza v podobě přeelektrizované, strašně hlasité a pro mě naprosto nezajímavé hudby. Nebál bych se říct, že to ani hudba nebyla. Chápu, že se to některým lidem líbí, nic proti tomu, ale přirovnání k Milesu Davisovi je lež jako věž. Je to zřejmě nová móda vypsat do programu hladu nesmyslů, nalákat tak lidi a po zaplacení vstupného je nechat plavat. Po druhé skladbě jsme šli do přilehlé hospůdky a vystoupení mi přišlo špatné i jako doprovodná hudba k popíjení piva. Když pak zapli rádio, byl to balzám na duši. A tak všem co chtějí koncertovat vzkazuji: Neschovávejte se za opravdové muzikanty ani za lživé a vymyšlené kritiky. Soustřeďte se na to hlavní – na hudbu a na lidi.

Bílý Potok

Sobotní slunečný den mě vylákal ven. Chvíli jsem bloudil prstem po mapě až jsem se zastavil na vesničce Radoškov. Za půl hodiny parkuju u místní autobusové zastávky a vydávám se sněhovýma pláněma dolů do údolí Bílého potoka. Původně jsem chtěl po břehu dojít až k Javůreckému mlýnu, ale sníh a divoké brody mě pěkně pozdržely. To mi ale vůbec nevadilo.  Takový přechod přes rozvodněný potok po kládě pokryté ledem a sněhem nebo oblézání potoka po skalkách je taky pěkné dobrodružství (zvláště pak s mejma fotomazlíkama na zádech).

Příprava na Rallye Jeseníky

O víkendu jsme se s Davidem a Špekem vydali do Jeseníků na sousředění před Skialpovou Rallye. Oba dny se nesly ve znamení průzkumných výprav. První den jsme šli z Vernířek přes Špičák a Čertovu stěnu na Jelení studánku. Od studánky jsme kus popošli a dali si krásný sjezd do Malého kotle. Zpátky do Vernířek jsme pak zkusili sjezd neprozkoumanými svahy Máje do údolí Merty. Fuj. Špek domluvil spaní u kámošů na horské službě a tak jsme večer ukončili u medového piva v samoobslužném baru (s velmi roztržitou obsluhou) na Červenohorském sedle.

Druhý den se na spodní nádrži sešla skoro celá Brněnská banda. Rozdělili jsme si úkoly (roznášení kontrol pro Rallye) a zmizeli v lesích. Já jsem šel s Davidem dolem  Velkého Děda až na Praděd. Pak přišel další krásný sjezd – přímo od vysílače dolů do údolí Sokolího potoka. Za pár hodin jsme uťapkaní dorazili zpět na Praděd a zapadli do prázdného bufetu. Z příjemného rozjímání u polívky v teple vysílače nás probudil Špek a museli jsme dolů k autu. Sjezd kolem Kurzovní chaty naší výstupovou trasou byl jak za odměnu. Tak dobré podmínky nepamatuji. Moc vydařenej víkend.

Slatina

Když jsem nedávno dostal pozvání do bývalého vojenského objektu v Brně Slatině, neváhal jsem ani chvilku. Vypravil jsem se tam jednoho zimního slunečného odpoledne. Mohl jsem jít kam jsem chtěl, dostal jsem klíče od všech dveří a v opuštěném areálu jsem mohl strávit čtyři hodiny. Prošmejdil jsem to tam pěkně. Zdaleka jsem se ale nestihl podívat do všech budov. Škoda, že tam po armádě nezbylo více věcí. Na většině dveří ale zůstaly štítky s účelem místnosti a často i se jmény bývalých obyvatelů. Kromě jedné zdechliny králíka jsem nikde nikoho nepotkal. Nejvíce času jsem strávil v obrovské hlavní budově. Vešel jsem hlavním vchodem, chvíli jsem poslouchal, jestli nezaslechnu něco podezřelého a pak jsem se více než hodinu proplétal labyrintem průchodů, chodeb a schodišť, nahlížel do nekonečné řady místností a hledal přístup do dalších částí budovy. Chápu hlídače, který říkal, že se tady už jednou ztratil. Různé zvuky, které budova i procházející člověk vydává se v ozvěnách vracejí – někdy se mi zdálo, že nejsem úplně sám. V noci bych se sem dobrovolně neodvážil.

Díky moc kámošovi co mi to domluvil. Jmenovat ho tady na webu raději nebudu, ale kdo ho zná, tak ví o kom je řeč.