V pralese

Teď v sobotu se přes Beskydy přehnala velká bouřka. Celou noc pršelo, blýskalo se a hřmělo. Ráno bylo tmavé nebe a všude se válela hustá bílá mokrá mlha. A já hned věděl, že musím. V Čerňavině je to totiž nejhezčí právě za takového počasí. Vrátil jsem se promáčený, ale spokojený. Špek by se na ty fotky raději dívat neměl, jsou na něj moc temné, ale bohužel, já to už asi jinak nedovedu. Ani už nedokážu posoudit co na takové fotky kdo řekne. Já z nich mám radost nezměrnou. Konečně se mi daří aspoň trošku fotit tak jak bych chtěl. Pocit je o to silnější, že mi na to stačila stará praktika, fomáckej film za pár korun a doma uvařená vývojka. Tak prosím.

Vymetáme kouty

Během týdne jsme projeli několik koutů naši vlasti. Novohradky leží na jižní hranici s Rakouskem, Labák na severu nad Děčínem na hranicích s Německem a Ostrý je na východě na dohled od hranic s Polskem a Slovenskem.

Novohradské hory

Nejeden člověk nám vychválil tento kout naší země. Opuštěná sudetská krajina, vylidněné pohraniční pásmo, kilometry cest po lesích a loukách, staré kostely a zanedbané vesničky, místo, kde čas běží pomaleji.

Tohle všechno jsme se o Novohradkách doslechli. Není divu, že nás to zlákalo. Prodloužený víkend jsme už dlouho předem přidělili právě těmto pohraničním kopečkům. V sobotu kolem poledne přijíždíme do Nových Hradů. Na náměstí si ještě dáváme guláš, poslední výsadu civilizace, a pak už hurá do divočiny. Jedeme na kolech obalených brašnama. Máme vaření, jídlo, stan, ručníky na koupání, foťák, nářadí, jsme odhodláni přežít vše.

Ale ouha, je strašné vedro a očekávaný horský chládek se nekoná. Místo něj na nás dorážejí přemnožení komáři a další havěť. Po pár hodinách šlapání nás přecházejí iluze o zapomenutém kousku země. Zase jsme si jednou vybudovali vzdušný hrad nad základy z různých řečí a našich přání. Popíjíme pivko na kopci v Hojné Vodě a koukáme na spousty cyklistů a turistů. Před setměním projíždíme Žofínem a stoupáme k Huťskému rybníku. Komáři nás ženou výše a stan stavíme na hřebeni z poblíž kopce Vyhlídka. Drobné mušky na nás asi čekaly, protože na nás zahájily útok v celých armádách. To jsme ještě nezažili. Nebýt stanu, tak nás sežraly zaživa.

Doufali jsme, že ráno bude líp, ale útok pokračoval i při balení věcí, no hrůza. V Pohorské vsi oddychujeme a zkracujeme plánovanou trasu.Další noc bychom nepřežili. Po krásných cestičkách přijíždíme do Benešova, kde na náměstí u kašny snídáme a přes louky, hory a doly se odpoledne vracíme do Nových hradů. Jsme spokojeni, že jsme vše zvládli a možná se sem ještě vrátíme (bez horka a komárů).

Labák

Tak David se konečně dočkal. Dostal mě do Labáku. Výprava dvou aut ve složení: já s Maky, David s Maťou, Ricardo, Janek Bednařík šimpanz, Ďury a Janča úspěšně přežila pekelnou cestu a v hospůdce u Nežerků (V Ostrově) popíjela až do setmění. Pak se odebrala do bivaku autobus.  Tolik zprávy z pátku. V sobotu se lezlo.

My s Maky jsme to sice pojali spíše expedičně než sportovně, ale zelezli jsme si parádně. Lezení parádní, sice trožku těžší, ale rozhodně líp odjištěné než na jiných pískách. Člověk se bojí tak akorát, aby to nebylo o život. Večer U Kosti jsme s Davidem zavřšili den pivama, kytarou a dobrem. Nikdy určitě nezapomeneme na Růženku, její pronikavý hlas a do aleluja opakovanou hlášku: „A zahrajte něco veselého, tohle bylo smutné“. V neděli bylo hrozné vedro. Trekovalo se, trošku lezlo a cestovalo zpátky do Brna. Určitě se sem ještě podíváme, na druhém břehu (pravém) by pro nás mohlo být více lezitelných cest. A taky ten malý hřbitůvek a staré domky v Dolním Žlebu by stály za pár obrázků.

Beskydy

Zchladit se v chladném hoském vzduchu, cvičit na dobro, číst a spát. Tak takhle jsem si vymyslel svoji týdenní dovču na naší beskydské chalupě a přesně tak jsem to taky udělal.

Přibral jsem ještě kolo, abych trošku potrénoval na náš velký přejezd. Až na dvě pekelné vyjíždky na kole to byl krásný týden na horách, plný nicnedělání, ticha, šumění stromů a zvuků dobra. Na víkend přijela Maky a přivezla s sebou jednu z nejhezčích bouřek co jsem kdy na Ostrém zažil.

A když už je řeč o kole, tak se mi i v tom hrozném vedru povedl krásný přejezd. Z Třince přes Vendryňi do Nýdku, přes Hluchovou na Filipku, na Bahenec a dolů do Bukovce, pak nahoru na Gírovou a zase dolů do Mostů, pro změnu zase nahoru na Skalku a po hřebenu přes Velký a Malý Polom na Bílý kříž, pak po asfaltkách přes Visalaje zpátky do Třince – 111km, nastoupáno asi 1800m, vypito pět litrů vody, šest hodin v sedle.

Alexandr Solženicyn

Jeden z mých nejoblíbenějších autorů vůbec.

Autobiografie

Spolu se Souostrovím mé nejoblíbenější Solženicinovy knihy.

Souostroví Gulag

Tři knihy psané drobným písmem na tenkém papíře, které jsem četl skoro půl roku. Svým způsobem mi tyto knihy změnily světonázor. Při vzpomínce na jejich obsah si vždy uvědomím, jak se tady dnes máme dobře.

Jeden den Ivana Děnisoviče

Rakovina

 

Fáze fotografa

Je pravda, že poslední dobou ukazuji méně a méně fotek. Co za tím vězí? Dlouho jsem hledal cestu jak to lidem kolem sebe vysvětlit. Nápad přišel znenadání – kamarád z práce mi poslal graf nazvaný Fáze fotografa. Trošku jsem ho upravil, přeložil a můžete se na něj podívat níže. Jeho vypovídací hodnota je mnohem větší než bych byl schopen vyjádřit slovy. Předem se omlouvám všem nematematikům a neinformatikům, které taková forma může odradit nebo přímo znechutit.

Pokračovat ve čtení „Fáze fotografa“

Na Tišnovsku

Maky se konečně začala usmívat, vstala z postele a vypadá to, že je všem nemocem konec. V sobotu jsme podnikli aklimatizační výlet do Moravského krumlova. Zlehka jsme prošli památky včetně židovského hřbitova, na který se může (minulý rok jsem tam lezl spiklenecky přes zeď). Škoda, že to nevyšlo s Muchovou obrazárnou – v tom vedru se nám nechtělo stát v řadě na lístky. A protože aklimatizace proběhla úspěšně, rozhodli jsme se pro něco většího. Nedělní slunečné ráno. Chystáme kola a přesouváme se autem do vesničky Nuzířov. Cestou necestou projíždíme Skaličkou a Malou Lhotou do Žernovníka. První občerstvení v cyklo hospůdce. Mají tam dobré uzené klobásy. Stoupáme přes Býkovice do vesničky Kunčina ves, která je nejzazším místem dnešní výpravy. Za vesničkou se dostáváme na nejvyšší bod (aspoň podle toho nekonečného kopce) a krásným dlouhým sjezdem projíždíme Rašov a zastavujeme až u hospůdky v Jamném. Medovník tam dávají se šlehačkou a ořechy. Přes Železné, Drásov a kukuřičné pole přijíždíme do výchozího bodu výpravy. Za sebou máme 40km a spousty výhledů na krásnou krajinu Tišnovska. Někdy by člověk neřekl jak pěkná místa má hned pod nosem. Určitě se sem ještě podíváme.

PS: fotky jsou z mé staré Nokie

První rok spolu

Před rokem jsme si s Markét slíbili, že rok společného života pod jedním jménem pojedeme oslavit k naší svatební kapličce. Z oslavy na Blatinách jsme si pro tuto příležitost schovali malou část dárku od kámošů – jeden bílý létající lampión. Kvůli zdravotním komplikacím jsme ale nakonec o výročním víkendu místo kapliček sháněli odvoz do nemocnice. Když jsme v sobotu pozorovali z okna duhu, říkali jsme si, že na nás někdo myslí a projevuje nám svoji přízeň alespoň takhle.

Pokračovat ve čtení „První rok spolu“

Jsem dobrák

Přes zimu jsem začal zase trošku muzicýrovat. Díky Davidovi, Vítkovi a Janči znovu nacházím ty příjemné pocity z hraní ve více lidech. A aby byla nějaká změna, rozhodl jsem se, že se stanu dobrákem. Bluegrassoví fandové určitě ihned pochopili, že se nechystám měnit své charakterové vlastnosti, ale že dobráctví má co do činění s hudebním nástrojem zvaným Dobro. Nástroj vymyslel, a v roce 1926 v USA patentoval, John Dopyera, který pocházel ze Slovenské vystěhovalecké rodiny. Americký publicista Richard Smith o tom napsal: „Vynález nové kytary byl brilantním spojením více originálních myšlenek, používaných původně v tak rozdílných oblastech jako byl fonografický průmysl, výroba automobilů, stavba houslí a banjí a zlatnictví.“ Název Dobro vznikl ze slov DO pyera BRO thers.

Technika hry na dobro je ještě zvláštnější než na banjo. Kytara leží naplocho, na prstech pravé ruky má hráč prstýnky a v levé ruce drží něco jako tvarovaný kovový váleček, kterým se tvoří tóny. Hmatník má pražce, ale struny se jich nikdy nedotýkají – výšky tónů, stejně jako na houslích nebo bezpražcové baskytaře, hráč určuje sám. Jedno Dobro teď stojí u nás doma a mám z něj velkou radost. Je to originální model DS60 vyrobený v osmdesátých letech v USA a jsem jeho druhým majitelem. Koupi předcházely dlouhé roky váhání a rozhodování. Zkoušel jsem techniku hry na normální kytaru, ale nebylo to ono. Barva zvuku opravdového dobra se nedá jen tak napodobit. Jestli někoho zajímá, jak vlastně takové Dobro zní, tak si poslechněte některou z desek Druhé Trávy, ve které na dobro hraje Luboš Novotný, který patří k těm nejlepším na světě. Tady jsem vybral jeden klip z youtube, ve kterém hraje dobrový mág Jerry Dougas (klidně přetočte až na padesátou sekundu) a tady něco co asi nikdy nezahraju.

Pracovní morálka

Poslední rok pracuji pro mezinárodní společnost NSN (Nokia Siemens Networks), která zaměstnává lidi z celého světa. K napsání dnešního příspěvku mě přivedl mail, který se do mé schránky dostal v rámci běžné komunikace s indickou pobočkou. Obsahem mailu byl mírný (podle mě až moc mírný) apel indických šéfů na své zaměstnance, aby v práci opravdu pracovali a neflákali se. Přesný text se zde publikovat neodvážím, ale za vše hovoří graf na obrázku, který byl v mailu uveden jako argument na podporu tvrzení o nalomené pracovní morálce zaměstnanců.

Vzhledem k tomu, že jde o data z jedné firemní pobočky je množství nepracovních dat pěkně vysoké (cílové servery asi všichni znají). Je fajn vidět, že v Indii jsou lidé úplně stejní jako u nás. Jen čekám, kdy podobný mail přijde i na naši pobočku.

Červnové Třebíčsko

Je pátek večer. Odpolední vyjíždka do lesů k Bitýšce byla sice blátivá, ale venku je konečně krásně. Je modro a zapadá slunce. S Davidem brnkáme bluegrassové instrumentálky a mezi tóny definitivně zavrhujeme jarní lyžovačku v Tatrách. Když už má být v Tatrách po dvou měsících čekání pěkně, vrhnou se na nás bacily. Tento rok už nám to asi nevyjde. Sníh nám utíká a počasí je naprd. Na Tatry se přes víkend nenápadně koukám alespoň přes webové kamery –  kdyby tam náhodou bylo škaredě, tak bych si tím krásně zdůvodnil naši neúčast. Vše zbytečně, bylo tam pěkně.

Pokračovat ve čtení „Červnové Třebíčsko“

Vysočina s rodinou

Několik měsíců trvala organizace a jeden víkend realizace. Setkání Brněnsko – Třinecké rodinky na chalupě ve Svratce se vydařilo. Počasí, i při té své nevypočitatelnosti v poslední době, nám dopřálo dostatek času na kola, lezení i grilování. Víkend jsme si s Maky protáhli až do pondělka. Večer před návratem do Brna jsme lezli na Drátníku – zima, mokro a vítr jak v Tatrách, ale zato nikde ani noha.