Raxalpe

Po Totes Gebirge a Schneebergu jsme se vypravili (Mára, Zdenka, já, Maky a Káma) na průzkum dalšího Alpského pohoří – Raxalpe. Mára už měl vše naplánované a tak nás v sobotu ráno naložil, po deváté vyklopil u Weichtalhausu a další dva dny jsme koukali na jeho paty, sněhobílé horské pláně a kopce kam se člověk podíval. Když jsme nad hranicí sněhu došli na první chatu a převlíkali jsme se do goráčů a podobných serepetiček, doběhl z hřebene starší pár rakouských turistů. Paní se usmívala a měla tenisky a krátké kalhoty. No toto. Ale všechno oblečení se později hodilo: v chatě, kde se topilo jen v jedné místnosti, v noci před chatou, když jsme za měsíčního světla koukali na tu krásu, popíjeli rum a plánovali skialpy, na vrcholu Heukuppe. Výlet to byl pěkněj, sestup k autu byl pěkně vypečenej. Alpy se mi líbí čím dál tím více. Ještě pohledat nějakou oblast, kde by nebylo tolik chat.

Podložka pod myš

Někdy se stane, že sedím se sluchátkem u ucha, poslouchám nekonečný a nudny telefonát, který z různých důvodů nemůžu ukončit a hrozně se nudím. Většinou jsem si začal něco čmárat, ale málokdy jsem měl dostatek místa. Odnášely to různé předměty v dosahu na mém stole: poznámkové sešity, bílé okraje různých dokumentů, vizitky, manuály, krabičky.

[bsimage file=“podlozka_pod_mys.jpg“]

A tak jsem vyhodil podložku pod myš a dal místo ní blok. Když je podložka počmáraná, stačí otočit stránku. Místa na stole neubylo a u telefonátů jsem klidnější.

Od Pelikána

Předpověď počasí na víkend je špatná, z čehož plyne, že vylídky na pěknou procházku jsou více než nadějné. S účastí už je to sice horší, ale představa vylidněných a zamlžených hor je natolik lákavá, že vyrážím sám. V sobotu v poledne „U Pelikána“ balím věci na spaní, starej Pentacon, něco k jídlu, něco ke čtení a za jemného mrholení se vydávám nahoru na hřeben. Před pátou sedím v poloprázdné Švýcárně, popíjím čaj a koukám z okna na hustou chumelenici. Pár lidí vyčkává, ale já se bez reptání nořím do deště se sněhem. Přes Petráky se dostávám na Vysokou holi. Nikde nikdo, ani stopa, ani hlásek, jen vítr, zima, mlha, sněhem vysypaná cestička a padající tma. Se setměním procházím kolem Hubertky. Potmě přecházím hřeben Velké Jezerné a trošku bloudím, přesněji – jdu a doufám, že správně. Až na sestup na cestu (nikdy více) to šlo nečekaně rychle – mám to tam ze skialpů zafixované jako jedno velké bludiště. Ještě chvilka nervozity, když nemůžu najít chatičku pod Tupým vrchem, a mám to za sebou. Pohodlné spaní, hvízdání větru na střeše, dlouhé čtení při čelovce … až na ty děsivé sny, které musejí přijít zrovna když spím sám v lese. Ráno mrzne, venku fičí vítr a zase není vidět dál než na pár metrů. Nahoru už se mi nechce. Sestup pod Medvědí horu k vodopádům na Borovém potoce jsem si zařadil do kolonky „nikdy více bez lyží“. Jaké štěstí, že nejsem vůdce a nevodím klienty. Určitě bych byl během sestupu ukamenován. Ale mě se to líbilo.

Bílé Karpaty temnokomornické

Den co den na mě každé ráno v práci vyskočí naplánovaný úkol hlásící se o své uskutečnění: Podívat se na výstavu Krakena. Ti co znají temnokomornický web asi hned vědí o co jde, pro ostatní uvedu, že Kraken je jeden z nepřehlédnutelných fotografů na výše zmíněném webu. Jeho výstavu na téma „Z opuštěných domů“ jsem si opravdu nemohl nechat ujít. A tak jsme se s Arnym a Maky vypravili do Brumova Bylnice, abychom se pokochali temnýma fotkama a taky okolní přírodou. Výstavu i místní muzeum jsme si prošli a líbila se – asi hlavně mně – tmavé mírně depresivní obrázky z opuštěných míst pořízených klasickou velkoformátovou technikou, to já opravdu můžu. Pak jsme vyrazili do kopců. Vydali jsme se přes hranice až k rozcestí pod „Bielym vrchom“. Tohle je moje krajina. Užívali jsme si pohodu a klid sobotního odpoledne a polehávali jsme po loukách i kalužích. Ano, proč to nepřiznat, stejně se to roznese – na zpáteční cestě jsem motal nohama tak dokonale, že se mi podařilo vykoupat se v bahnisku, které nemělo široko daleko žádnou konkurenci. Arny se válel po zemi a nebyl k utišení a Maky soucitně pronesla něco ve smyslu „tak a teď už nemůžeme mezi slušné lidi“. Potok pak vše rychle napravil a za dvě hodinky už jsem byl zase ve slušných a suchych kalhotech. Spali jsme na Královci, na lóce, ve stanu v dešti. Pršelo celou noc a celý další den. Po snídani v chatě jsme sjeli z kopců a zamířili do Luhačovic. Pošmajdat po kolonádách a lázeňským krokem ukončit náš odpočinkový vejlet. A pršelo a pršelo …

Volání Severu

I am wading deep waters trying to get home
I am climbing high mountains trying to get home
Lord I am walking deep valleys trying to get home
(Crooked Still)

10.-19. září

Je sobota a blíží se půlnoc. Právě přijíždíme do Norské vesničky Elga na břehu obrovského jezera Femund. Je zima, tma, liduprázdno a jemně poprchává. Stojíme na temném přístavním molu a hlavou se po nekonečném řízení začínají toulat první myšlenky na naši cestu necestu zdejší divokou krajinou. Zvládneme to? Představa, že k molu, na kterém stojíme připlujeme za týden na lodích se v tuto chvíli jeví spíše jako podivný sen, ze kterého se člověk probudí, půjde do práce…

S ubývajícími znaky civilizace mi v autě podvědomí našeptává, že tentokrát bude hodně těžké sdělit ostatním alespoň část z toho co se ve mně odehrává. Žádné slovíčkaření ani fotky tentokrát nemohou stačit, tohle si každý musí prožít sám. Vydali jsme se do míst, která jsem dříve vídal jen v představách při čtení dobrodružných knih o lovcích, zlatokopech a zálesácích. Na lodích jsme vypluli do kraje jezer, bříz, říček, močálů, holých kopců, barevných mechů, borůvčí, ukrytých dřevěných srubů, stoletých stromů a nebojácných sobů. Večery u ohňů s výběrovými víny a spoustou dobrot vše ještě umocňují.

Za šest dní strávených v parcích Rogens naturreservat a Femundsmarka jsme urazili asi sto kilometrů. Většinu trasy jsme jeli na lodích, ale sem tam jsme potkali delší čí kratší nesjízdé místo. Nemalou část cesty jsme tak museli přenášet lodě, věci i sebe po souši, což byla neskutečná otročina. Myslím ale, že všechna ta dřina, strasti a odříkání byly cenou, kterou jsme museli zaplatit za to co si s sebou odnášíme (a nemám na mysli natažená záda nebo odřenou bradu).

Díky Vám všem, se kterýma jsem strávil deset krásných dnů v divočině: Olči z Novohradek, Radkovi taťkovi, našemu průvodci Jankovi, jeho letušce Markétě, Tilakovic Romanovi, prasátku Piáskovi a mé spolujezdkyni Vevině. I když jsme viděli pohádkově podzimní barvy a vše průběžně fotili a filmovali, pasuje k mým pocitům nejvíce pár černobílejch obrázků, které vylezly z mé staré palubní Praktiky.

 

Mlhavo na Ostrém

Po dlouhé době konečně víkend na Ostrém v Beskydech. Počasí bylo pěkně podzimní (zataženo, déšť), pro někoho škaredé, pro mě akorát. Tentokrát s námi přijeli rodiče od Maky – poprvé se podívali na Ostrý. V sobotu ráno nepršelo a tak se šlo na Kamenitý. Vše při starém a to je dobře. Výhled na louky, Mionší, Horní Lomnou a hraniční hřeben se taky asi nikdy neokouká. Zpátky už jsme šli v dešti a pak už jen pršelo a pršelo … ale to nám u ohně v krbu, vína a spousty dobrot vůbec nevadilo. V noci padla hustá mlha, Rákosníček by záviděl. Brzy ráno jsem tiše sbalil focení a vyrazil do pralesa. Ještě pořád ho nemám úplně prochozený. Hodně stromů, stojících i padlých, už poznám, ale stejně vždy najdu ještě něco navíc. Tentokrát bylo hodně mlhy a místy skoro tma. S mou procházkou byl ale tentokrát rychlý konec. Sice jsem nic neviděl, ale pořád se kolem mě něco dělo. Slyšel jsem kroky a hlasité šustění listí, když jsem kus popošel, za chvilku to kolem bylo zase. Ono se to špatně fotí, když člověk místo kompozic pozorně zkoumá větve nejbližších stromů a koumá jak nejrcyhleji odhodit batoh, foťák a vyšvihnout se někam nahoru z dosahu té příšery. Navíc ta tma a mlha, ve které jsem viděl jen na pár metrů, úplné Blair Witch … a tak jsem šel na snídani.

Podzimní Žabiny

Podzim mám z celého roku nejraději. Nevadí mi zima, která se každou noc doplazí o kousek blíže, nevadí mi temné mraky ani studený vítr. Těším se na všechny ty sychravé dny, kdy jsou všichni zalezlí někde v teple a venku je tak krásně smutno. Ale k podzimu patří i zlaté světlo, modré a počmárané nebe, syté barvy a poletující listí. Včera odpoledne jsem se motal po Žabinách a po dlouhé době jsem si vzal barevnej foťák. Ony ty barvičky přece jen mají něco do sebe. Je pravda, že se mi digitál za poslední rok posunul do roviny „hraček na cvakání“. Myslím, že každý, kdo si zkusí pár obrázků na filmovej středoformát a absolvuje celej ten taneček se sháněním svitků, se zakládáním, určováním expozice, pečlivým komponováním, rozvážným exponováním a nakonec s vyvoláváním, musí dojít ke stejnému „procitnutí“ (pro digitálisty „úpadku“). Ale jako zdroj podkladů pro hrátky v Gimpu a tvorbě něčeho mezi fotkou a grafikou mi ten digitál slouží moc dobře. Prostě to co leze z digitálu je na můj vkus moc dokonalé a kazí to náladu, jakou bych chtěl na obrázku mít. Tady je pár takovejch, které jsem udělal přesně podle sebe.

Velké prázdniny

Pojťde a poleťte
se sivým sokolem
vysoko převysoko
daleko od dýmu měst
rostou prastaré stromy
(Koločava, Ulrychovi)

Česká Kanada

Je sobota a prší. Nemá cenu spěchat do hor a tak místo na Vídeň míříme do kraje pod hradem Landštejn. Ve Slavonicích navštěvujeme dílnu a malou galerii sochaře Jiřího Netíka a procházíme celou jeho podzemní expozicí (včetně zatopených schodů). Ve Starém Městě pod Landštejnem konečně objevujeme penzión, kde nás nechají přečkat tu černou propršenou noc. Ráno se budím brzy. Využívám toho, že maky spí a utíkám za vesnici podívat se na místno židovský hřbitůvek. Pěknej a udržovanej. Na hradě Landštejn pak máváme naší republice a přes Novou Bystřici uháníme směr Alpy.

Totes Gebirge

V podvečer parkujeme v krásném kempu nedaleko vesničky Altaussee. Další tři dny pak putujeme mezi horskýma chatama po západní části Mrtvých hor. První den stoupáme na horskou planinu Henarwald a po krásných loukách přicházíme na Albert Appel Haus. Před západem slunce šlapeme na blízký vápencový vrcholek Redender Stein. Nádhera. Takhle nějak si představuju Norsko.

Druhý den v hrozném vedru a slunečním žáru, ve kterém se na vápencových plošinách a varháncích cítíme jako v peci, přecházíme část hlavního hřebene až na Ischler Haus. Tam po dvou pivech a místní mňamce padáme jako mrtví do postele a usínáme v šest odpoledne. Třetí den sestupujeme zpátky do civilizace móc pěkným úsekem zvaným Naglsteig. Nechtěl bych to jít za mokra – tentokrát tečkovaná cesta na mapě opravdu nelhala. Odpoledne jsme u auta a oba máme úpal nebo úžeh, je nám špatně a to krásně svítící sluníčko nemůžeme ani vidět. Trek nás docela zmohl – přejíždíme do Holentallu.

Schneeberg

Jsme na dovči, chceme svůj klid a tak okamžitě zavrhujeme přeplněný plácek v Kaiserbrunnu. Zkoušíme Weichtal Haus o kousek dál, ale všude je plno (běž domů, je plno). Chvilku popojíždíme a nakonec šplháme autem na chatu Mamauwiese tisíc metrů vysoko. Krásné louky kolem, tady budem. Se slovenskou barmankou domlováme spaní a jsme spokojení. Druhý den jdeme přes chatu Edelweiss na nejvyšší vrchol Klosterwappen, ale nedošli jsme. Jen co jsme vylezli nahoru na hřeben, zatáhlo se jako v noci a přišla smršť blesků, vody a krup. Minuta a jsme úplně promočení goráče negoráče. Vystrašení se schováváme a  mezi úkryty a blesky sbíháme zpět na chatu. Bouřka a déšť trvají dlouho. Chudáci ti co šli před náma a zůstali na holém nekrytém hřebeni. Další den jdeme lézt. Chvilku bloudíme a podle průvodčíka se moc nechytáme, ale pak naše kroky dosávají jasný směr – míříme přímo ke skalnímu útvaru Kaiserbrunner Turmstein, který se tyčí jako hrad na tábořištěm v Kaiserbrunnu.  Lezeme místní klasiku Ga Gaga Gaa (6+, 40 m) spojenou s  Westside story (6-, 50 m). Krása. Únava se ale hlásí o slovo tak hlasitě, že se rozhodujeme pro velký obrat naší výbravy. Směr Svratka. Jedinečnou tečku za naším rakouským působením dělá večerní koupání v termálech v Laa.

Vysočina

V neděli odpoledne přijíždíme do Svratky. S sebou máme lezení, dobro, harmoniku, kola, kreslení, prostě vše pro týdenní pohodové flákání se. A přesně tak to pak probíhá. V neděli ještě chvilku blbneme s Klárkou a spol. a večer zůstáváme sami, ale od pondělka už si užíváme dlouhého vyspávání, lezení na Bílé skále, na Drátníku, na kolech jedeme až do skanzenu na Veselém kopci. Já jsem si ještě extra projel na kole Toulcovy maštale (vrátil jsem se úplně mrtvý) a samozřejmě oba poctivě cvičíme na harmoniku a dobro. A konečně jsem zase jednou vylezl Sokolí spáru.

PS: většinu fotek fotila Maky

Dobývání Kraličáku

Kralický sněžník a jeho okolí patří k mým nejoblíbenějším místům. Na  Staroměstsko, jak říkám kraji kolem Sněžníku, mě pěkných pár let zpátky přivedl Alex. Jezdili jsme na jejich Ká-pětku a za drobné práce jsem pak na bunkr jezdil jako na chatu. Byla to doba cestování vlakem, nočních a pozdimních výprav, často za škaredého počasí, kdy jsme testovali goráče, vařiče a všechny ty autdórové cerepetičky. Nejednou jsme spali nahoře na hřebeni v některém z řopíků.

[bsimage file=“pesky.jpg“ width=“200″]

Na Staroměstsko jsem pak jezdil i sám, s mapou a foťákem. Toulal jsem se po zapadlých vesničkách jako je Sklené, Vysoká nebo Nová Seninka a užíval si tu zvláštní smutně veselou náladu, která zde vždy panuje. Jednou jsme se cestou z hřebene zastavili na Návrší a atmosféra chaty nám vnukla nápad na společného horského silvestra na této chatě. Slovo dalo slovo a byl z toho první lokálkovskej silvestr na Návrší. A pak druhej a možná bude i další.

[bsimage file=“na_lyzich.jpg“ width=“200″]

A protože je fajn mít někde zázemí, jezdíme za Míšou, Kubou a Terkou na Návrší i přes rok. Naposledy jsme se tam vydali s Márou a celý víkned jsme strávili v sedlech. Projeli jsme na kole Polsko a objeli i dlouho plánovaný travers údolí Moravy.

[bsimage file=“na_kole.jpg“ width=“200″]

A protože jsme horolezci, tak padaly i vrcholy. Z Polska jsme vyjeli na Schronisko a po dvou polských pivech (tak čtyři české) se domotali až na vrchol Sněžníku. Sjezd po značce na Návrší stál za to, nic takového jsem zatím nejel, ani jsem nevěřili, že něco takového může kolo vydržet. A na kole jsem dobyl i Podbělku, cestičkou od Babuše to byl taky móóóc pěkný úsek.

Na Jihlavsku

Jednou za čas přijde den, kdy je venku zima, obloha je plná temných mraků, chvilkama prší a kdo může, ten raději ani nevychází ven. A právě takové dny jsou jako stvořené pro mé poznávací výpravy. Většinou si vyberu nějaký kraj, a celý den pak projíždím a procházím jeho krajinou, hledám památky a dýchám jeho vzduch. Pro včerejší studenou červencovou neděli jsem si vybral Jihlavsko. Jak už bývá mým zvykem, hlavní osu mé pouťi tvořily židovské památky a hřbitovy. Žádný spěch, chvilku posedět někde bokem … tak se mi to líbí. Ono i samotné hledání takových míst je dobrodružství, které člověka zavede do zajímavých míst a situací. Zrovna včera mi jeden pán v Puklici vykládal o místním hřbitůvku na kopci a pověstech o sletech čarodějnic. Dobře vím, že můj spíše laický a vizuální zájem o taková místa přijde některým zasvěcenějším povrchní a podivný, ale co nadělám. Ne vše se dá jednoduše vysvětlit. Zatím se jen dívám, užívám si klid a náladu takových míst, uvažuji o životě, o smrti, sem tam něco vyfotím. Zatím. A nic depresivního nebo smutného si z toho všeho neodnáším, právě naopak. Určitě jen tak nezapomenu na hřbitůvek u Větrného Jeníkova. Všechna slova jsou zbytečná. Je třeba vydat se tam, pomalu tam dojít zarostlou cestou kolem starého mlýna, projít rozpadlou bránou z kamení, sednout si a poslouchat …