O Vánocích

Mé první vánoce v Brně. Poprvé jsem věšel ozdoby na stromek s Maky a poprvé jsem večeřel bez našich. Takové podivné myšlenky jsem měl když jsem  před štědrovečerní vyrazil běhat a z Palačáku jsem koukal na zářící Brno. Do Třince jsme se vydali hned po štědrém dni.

[bsimage file=“img_008_small.jpg“ width=“300″]

Když pak jedné noci napadlo hodně sněhu, vydal jsem se ráno místo na sjezdovku na Karvinsko. Chtěl jsem vidět hřbitov na Mexiku v bílém. Pár nových fotek je v karvinské galerii.

[bsimage file=“dratnik.jpg“ width=“300″]

Další přejezd byl na chalupu do Svratky. Sešlo se nás tam hodně a bylo dobře. S Márou jsme vybojovali Korso na Čtyřech palicích a Orlíka na Drátníku – krásné horské lezení ve Žďárských vrších.

Hubertka

Když jsem nedávno v noci procházel kolem tichých a temných siluet Františkovy myslivny a Hubertky, ani mě nenapadlo, že za pár týdnů zde budu moci strávit víkend. A stalo se. Tom Vidláků nás všechny o víkendu sezval na Hubertku, abychom s ním pobyli a oslavili jeho krok do čtvrté desítky.

[bsimage file=“hubertka_small.jpg“]

A aby to stálo za to, tak do chatky, ke které se musí šlapat pěkně dlouho sněhem do kopce, natahal spoustu jídla, pití a dobrot. A metr prašanu venku byl dárek, kterej zřejmě dostal z protekce od místního krakonoše. Užili jsme si to všichni. Celý víkend se jedlo, pilo, lyžovalo, drakovalo a noční sjezd z Máje stál taky za to. Nakonec jsme se shodli na tom, že Tom by měl mít narozky častěji – ideálně každý zimní víkend. Tak hodně štěstí parchante.

A tady jsou nějaké fotky: David, Honza

Na Koni

Víkend, počasí nedobré, nedá se na kolo ani na běžky, žádné plány, Maky maluje. Koumám kam pojedu. Do toho se ozve Mára a prej že hákovat na Rorejsech by se dalo. Jedeme v sobotu v poledne, což je pozdě a tak prej Pastviny kozy Terezy, ty že bychom stihli za světla. Nastrojení jak vánoční stromky se soukáme hlínou a trávou vzhůru. A pak už to nejde. Drny ani stromky nedrží, jištění na nic, po hodině levitování a asi šesti vylezených metrech slízám zpátky k Márovi. Příště. V mačkách, s cepíny a výbavou jak do Eigeru traverzujeme pod Policejní. Zkusíme, uvidíme. Tentokrát jde Mára. Pár metrů a šlus. No, a pak už jen slízáme dolů na cestu, balíme a jdem domů. Dneska ne, ale jen co to všechno zmrzne, jsme tady zase. Kdepák, na nás si nepřijdou.

Jedno místo

Hned na začátku mého běhacího kolečka je zvláštní místo. Kromě toho, že se mi líbí je pro mně zajímavé tím, že se k němu běží po schodech a právě tady, před velkým vleklým stoupáním na Palačák, vždy poznám, jestli ten dnešní výběh bude za odměnu nebo nekonečným trápením. A tak jsme se tam s Maky včera večer cestou na pivo na chvilku zastavili a zablbli před filmovým plátnem, o kterém nikdo neví (teda až doteď nevěděl).

Josef Sudek

Nakladatelství Torst vydalo krásnou sbírku Sudkových fotografií. Celkem vyšlo šest knih a nedávno jsem sehnal šestou, poslední, věnovanou Svatovítské katedrále. Kolikrát už jsem slyšel, že Sudek je překonanej, že je jiná doba, že se fotí jinak, že … nesmysly to jsou. Digitál má dnes každej a na webu jsou miliardy fotek, ale když chci vidět krásné fotky z pralesa, stejně šahám do knihovny pro Sudka. A když chci potrápit a na kolena srazit své fotografické já, se zatajeným dechem si prolistuju Okno mého ateliéru. A Smutná krajina, ta do série nepatří, ale já jsem si ji tam zařadil. Patří ke knihám, ke kterým se pravidelně vracím.

[bsimage file=“sudek.jpg“]

Frída

Kámovci nás pozvali na výstavu. Ve Vídni jsou k vidění obrazy mexické malířky Frídy Kahlo. Po dlouhé době konečně výstava, která se mi hodně líbila. Krásné obrazy a krásné fotky. Výstavní prostory i nasvícení takové, jaké jsem ještě nikde neviděl. Kdo může ať tam jede. A když už jsme byli ve Vídni, udělali jsme si pěkný okružní trek centrem Vídně. Pěkné město, rád se tam znova podívám – třeba na Picassa a Michelangela v Albertině.

Totes Gebirge

A ještě jednou Alpy. Tentokrát na nejvyšší dva vrcholy Mrtvých hor. V  horském úderném družstvu tvořeném mnou, Kámou a Márou stoupáme v sobotu ráno kilometr na chatu Priel-Schuthaus a po pivečku další kilák na zasněžený Grosser Prier. Sestupujeme s výhledem na slunce zapadající za masívem Dachsteinu. Bylo krásně. Spíme na kamenném loži v polojeskyni Schutholle. Díky uzavření chat na zimu nebyl nahoře skoro nikdo a tak jsme měli celou náhorní plošinu jen pro sebe. Druhý den vybíháme na Spitzmauer a pak se jedním velkým sestupem dostáváme o dva kilometry níže k autu. Došli jsme akorát se setměním.

A tady ještě fotky od Máry a fotky od Kámy

Velká Rača

S Maky a našima jsme se byli podívat na Velké Rači. Bylo krásně a od dobytí vrcholu nás neodradila ani vichřice, která řádila na hřebenech. Pohled do Polska a na východ Slovenska stál za to. Na dosah se tyčila hradba hlavního hřebene Malé Fatry a za ní v dálce zářily Tatry. Cesta zpátky už tak pěkná nebyla. Byla to procházka jedním velkým lesním hřbitovem. Kam jsme pohlédli a dohlédli, všude jen pařezy, koryta od traktorů a výjimečně osamocení mohykáni, kteří vše přežili.

[bsimage file=“img_030_small.jpg“]

Polský Těšín

Město Těšín většinou znají všichni jako místo, kam se jezdí výhodně nakupovat. Stačí přejít řeku Olzu do polské části a dojít pár metrů na trh. My jsme se tam s taťkou a Maky zajeli podívat jako turisté a jediné co jsme koupili byl černobílý film, který mi tam zrovna došel. Když se člověk vyhne všem nákupním svatostánkům, zjistí, že je polská část města mnohem hezčí než ta česká. Staré domy, úzké uličky, vyhlídka pod Piastovskou věží. A třeba se dočkáme i mezinárodní tramvaje, která dříve po městě jezdila, ale nepřežila národnostní bojůvky první a druhé války.