Dobývání Kraličáku

Kralický sněžník a jeho okolí patří k mým nejoblíbenějším místům. Na  Staroměstsko, jak říkám kraji kolem Sněžníku, mě pěkných pár let zpátky přivedl Alex. Jezdili jsme na jejich Ká-pětku a za drobné práce jsem pak na bunkr jezdil jako na chatu. Byla to doba cestování vlakem, nočních a pozdimních výprav, často za škaredého počasí, kdy jsme testovali goráče, vařiče a všechny ty autdórové cerepetičky. Nejednou jsme spali nahoře na hřebeni v některém z řopíků.

Na Staroměstsko jsem pak jezdil i sám, s mapou a foťákem. Toulal jsem se po zapadlých vesničkách jako je Sklené, Vysoká nebo Nová Seninka a užíval si tu zvláštní smutně veselou náladu, která zde vždy panuje. Jednou jsme se cestou z hřebene zastavili na Návrší a atmosféra chaty nám vnukla nápad na společného horského silvestra na této chatě. Slovo dalo slovo a byl z toho první lokálkovskej silvestr na Návrší. A pak druhej a možná bude i další.

A protože je fajn mít někde zázemí, jezdíme za Míšou, Kubou a Terkou na Návrší i přes rok. Naposledy jsme se tam vydali s Márou a celý víkned jsme strávili v sedlech. Projeli jsme na kole Polsko a objeli i dlouho plánovaný travers údolí Moravy.

A protože jsme horolezci, tak padaly i vrcholy. Z Polska jsme vyjeli na Schronisko a po dvou polských pivech (tak čtyři české) se domotali až na vrchol Sněžníku. Sjezd po značce na Návrší stál za to, nic takového jsem zatím nejel, ani jsem nevěřili, že něco takového může kolo vydržet. A na kole jsem dobyl i Podbělku, cestičkou od Babuše to byl taky móóóc pěkný úsek.