Červnové Třebíčsko

Je pátek večer. Odpolední vyjíždka do lesů k Bitýšce byla sice blátivá, ale venku je konečně krásně. Je modro a zapadá slunce. S Davidem brnkáme bluegrassové instrumentálky a mezi tóny definitivně zavrhujeme jarní lyžovačku v Tatrách. Když už má být v Tatrách po dvou měsících čekání pěkně, vrhnou se na nás bacily. Tento rok už nám to asi nevyjde. Sníh nám utíká a počasí je naprd. Na Tatry se přes víkend nenápadně koukám alespoň přes webové kamery –  kdyby tam náhodou bylo škaredě, tak bych si tím krásně zdůvodnil naši neúčast. Vše zbytečně, bylo tam pěkně.

Maky odjela hlídat Klárčiny holky do Svratky a já měl před sebou prázdný víkend. Nechtělo se mi nikam kde by bylo moc lidí a tak v sobotu ráno (12h) házím kolo do auta a hurá na Třebíčsko, přivítat se po zimě s naší krajinkou. Parkuju v Jesřabí u křížku a mizím v lese. Mám na to celý den. Má nadšení ovšem hned na začátku schladil, a to doslova, průjezd údolím Jasinky mezi Jasenicema a Naloučany. Přišel brod. Byl krásně vyložený betony. Projel jsem ho opatrně, abych si nenamočil ani špičku boty. Paráda, říkám si, bude to dobrodružné. Jezdit po asfaltce, to zvládne každej, ale brodění, to už chce fištróna. Přišel druhý brod, úsek vodou o něco delší. Třetí a čtvrtý bod. Trošku jsem si zacákal boty, ale to v tomhle vedru rychle uschne. Přibylo bahna. Další brod. Chybí panely. Hmm. Jen tak tak, ale projel jsem to. Přibylo bahna. Další brod. Bez panelů a více vody. No co, tak se trošku zacákám, to usche. Smiřuji se s mokrýma botama. Tenhle už jsem ale neprojel. Stojím po kolena ve vodě. Šak je to jen voda. Jede se dál. Přibylo bahna. Další brod, vody nad kolena. V bahně mezi brody už se téměř nedá jet, bahno je všude, údolí bylo asi celé zatopené. Nedá se to obejít a zpátky se mi nechce. Poprvé myju kolo ve vodě, aby se vůbec otáčely kola. Pak zase kousek jedu. Najednou stojím na předním kole, které zapadlo až po osu. Ještě, že jsem nepřepadl, koupat se celý už by bylo moc, takhle jsem zabahněnej jen pod kolena. Nakonec jsem se údolím nějak probojoval. Třikrát jsem myl kolo i sebe. Dalo by se říct, že ke konci už mi bylo líp v potoce, protože tam nebylo bahno. Poslední brod jsem poznal, končily před ním všechny stopy a otáčely se zpět.

A jede se dál, teď už z mého pohledu po suchu – tzn. kaluže a normální bahno, kterým se dá projet. Ve Studenci si v nádražce dávám párky a upravuji naplánovanou trasu – všechna údolí s potoky vyškrtat, jezdit jen po cestách nebo náhorních loukách.

Ze Studence až za Trnavu je to Márova oblast a průjezd je odměnou za všechny ty trable. Skoro to vypadá, že už se na mě místní Neptun vyřádil a že se mi teď snaží vše vynahradit. Ale ouha. Spojka mezi Studnicí a Oslavou začala krásným dlouhým neplánovaným sjezdem. Prostě jsem zahlídl žlutou cyklo šipku mým směrem a nepodíval jsem se do mapy. Sjezd skončil po pár minutách na rozcestí „U křížku“. A byl jsem v tom zase. Pár kiláků zabahněným údolím, už mi to ale tak moc nevadí, protože není problém vlézt v botech do potoka a umýt sebe i kolo.

Ale výprava to byla parádní. Ze celý den jsem v lesích nepotkal téměř nikoho, cyklistu žádného (ha ha). Samozřejmě, že se to neobešlo bez bludných kořenů a brutálních přejezdů polí a luk napříč, ale to už mi vzhledem k příhodám v bahně přišlo jako samozřejmé a nevěnoval jsem tomu pozornost. Mám to tam prostě rád a mám radost, že jsem stihl projet všechny oblíbené úseky – hlavně ty v okolí Trnavy. Dvě zprávy pro Máru: až uvidíš nádražku ve Studenci, budeš čučet. Zelená značka v Pozďatíně hned na začátku už není dobrá – zrušili tam přejezdy přes trať a cestu přehradili.