První výstava

Dnes večer, v téměř posvátném tichu našeho bytu, se konala první výstava mých fotek. Na oslavu jsem pozval Markét, Berušku, Jarmila a Méďu, tedy ty, kteří mě v mé práci nejvíce podporují.

[bsimage file=“IMG_1117_small.jpg“]

Mám velkou radost, že jsem konečně zvládl opravdový černobílý tisk, paspartování a rámování. Konečně budu moci své obrázky ukazovat, rozdávat a prodávat v hávu, jaký si zaslouží. Všechno mě to stálo spoustu času a práce, ale výsledek stojí za to.

V zemi nikoho

Nejoblíbenější Foglarovkou pro mě vždy byla kniha Dobrodružství v zemi nikoho. Záviděl jsem jejím hrdinům tajemnou krajinu plnou propadlin, kopečků a nebezpečí. Možná právě proto mě přitahuje krajina, která zůstala po staré Karviné. Je to kraj dolů, potrubí, propadlin a kalových nádrží, kolejí, starých domů a hornických kolonií, černých hald, hustých lesíků a podivných existencí. To vše je protkáno nepřehlednou spletí cest a cestiček, které často nikam nevedou. V sobotu jsem se tam vypravil. Tentokrát jsem chtěl najít zbytky po zámku Larisch-Mönnichů a podívat se blíže k dolům Barbora a Gabriela. Zámek jsem nenašel (a to jsem měl plánek, fotky a mapu). Co se týče orientace, tak je pro mě tento kraj začarovaný – nikde jsem zatím nebloudil tolik co tady. Zašel jsem se podívat na starý hřbitov na Mexiku, který jsem si oblíbil.

Chladnou zemí

Sehnal jsem si knihu Jáchyma Topola Chladnou zemí. Otevřel jsem ji jednou večer a na úvodní stránce stálo:

Hle, mám cizí jizvy, odkud se tu vzaly? (Dorota Maslovska)

Pár hodin a obsah této zvláštní knihy se ve mně rozpustil tak jako vždy když natrefím na něco co se dotýká mé duše. Jsem rád, že nejsem jediný pro koho temné věci z dob minulých nejsou jen statistikou:

„…patřila k pátračům po pryčnách … a ty jsme v Terezíně už znali, pátrači byli často mladí lidé, kterým mozek sužoval mrak děsivé minulosti, hrůz, které se udály jejich rodičům, prarodičům, příbuzným anebo vůbec, že se staly … a můžou se stát zas? A čeho je člověk schopen? A jak to, že se to přihodilo třeba mé pratetě či tetě, ale já jsem ušetřen? A jak já bych se zachoval … zachovala, kdyby vedli na smrt mě? A může se to zase stát? … tihle hledači se točili v podobných chorobných otázkách, protože se jejich myslí dotknul démon … to dávné tehdejší vraždění je bohužel i teď v moderní době zastihlo jako mrak na mozku … tak, že byli zralí na psychiatra … někteří se ovšem vydali na cestu, někam na Východ, na vlastní pěst, s batohem a kreditkou od rodičů v kapse … a pátrali u vlhkých ruin někde v Polsku, na Litvě, v Rusku … prostě všude, kde jsou dávné masové hroby častým zjevem, tihle hledači se jak kapky černě vsakávali do podzemních potoků tajemného kontinentu, kterým jim byl Východ, a tak je jasné, že často plní úzkosti padali psychicky na dno … do Terezína občas někdo takový taky dorazil … pátrači toužili uvolnit svůj mozek z bolestivého sevření, nebyli to obyčejní turisti, kterým stačilo bloumat po těch pár genocidních stezkách, udržovaných pro svět Pomníkem, obyčejní turisti prolézali Terezínem podobně jako třeba středověkým hradem, kde v mučírnách či hladomornách pořizovali víceméně podařené fotky či video pro celou rodinu, hledači pryčen na podobné skopičiny ani nepomysleli, ti tu byli rozťatí šílenou bolestí a věčnou otázkou pátračů, když se to stalo, tohle vyhlazení, stane se to zas? … Cítili, že v Terezíně a podobných zařízeních nejsou ve středověkém hradu, ale v propasti, kde se roztrhl svět, octli se tu ve světě bez slitování, kde je možné všechno … a to jim žralo hlavy…(Jáchym Topol)“

Jako školačka jsem začala číst všechny ty paměti, koukat na filmy, pak jsem zkoumala archivy, já myslela, že se zblázním z tý hrůzy. To už nešlo o mýho tátu, ale vůbec. Že se to všechno stalo? Jo. Když se dozvíš, jaká hrůza je vůbec možná, a to poznání se ti usadí na mozku, tak jsi jiný člověk než ostatní. Zůstane to v tobě. Jako nezhojitelná rána. Jak můžou chodit do školy, hrát ping-pong, chodit na rande, říkala jsem si o kamarádkách. Musíme přece křičet, musíme to zlo zastavit. Byla jsem posedlá. Viděla jsem zlo všude. Ve všech. Brzo jsem už žádné kamarády neměla. Podal jsem Ule kus chleba. Nechala si ho na potom. Ta krutost nejde pochopit. Rozum na to není zařízenej. Ale došlo mi, že tu hrůzu musím sama vyvažovat. Aspoň malinko. Mohla jsem se stát jeptiškou a modlit se. Mohla jsem jet do Kalkaty pomáhat nemocným leprou. Ale stala jsem se vědátorkou. Mně to pomohlo. No, tohle všechno bylo. Teď jsem tady. (Jáchym Topol)

Durnstein

V neděli v sedm ráno byla v Brně mlha jak z rákosníčka. Venku byla zima, mrholilo a kdo nemusel, vůbec nelezl z postele. Je to k neuvěření, že se najdou čtyři lidé, kteří dobrovoně vstanou a vyrazí ven za lezením. Do rakouského Durnsteinu jsem se jel podívat po dlouhé řadě let. Nic se nezměnilo – parádní lezení na hřebíncích kolem hradu tyčícího se nad Dunajem a krásným starobylým městečkem. I přes to počasí nakonec všechno dopadlo dobře a lezlo se celý den (pravda, chvilkama do bylo horské).

[bsimage file=“durnstein.jpg“ width=“350″]

Dolní Loučky s Maky

Probouzíme se do slunečné neděle. Zase jednou vidím krásně modré nebe. Za chvilku parkujeme v Dolních Loučkách a přes hřebínek se dostáváme do mého oblíbeného údolí Libochovky. Procházíme kolem starého mlýna co jsem na jaře kreslil a stoupáme nahoru na louky kolem vesniček Úsuší a Nelepeč. Daleké výhledy, barevné listí, podzim jak jsem si ho přál. Jo Máro, abych nezapoměl, našli jsme pár opravdu pěknejch křížků.

Přefocování negativů

Když jsem začal dělat své první pokusy se středoformátem, zajímal jsem se hned od začátku o možnost převodu do elektronické podoby. Hned mě napadl filmový skener, ale problém je cena – zvláště pak pro středoformátový rozměr políčka. Od začátku jsem ale věděl, že takový scaner kupovat nechci. Hledal jsem řešení, které by bylo ideální pro člověka jako jsem já:

  • fotí dlouhé roky digitálně
  • má kvalitní digi výbavičku (zrdcadlovku, objektivy)
  • má zvládnutý digitální workflow (raw conversion)
  • není si zatím jistý jak vážně to s temnokomornictvím myslí
  • své negativy chce publikovat na webu (tzn. kvalita není velkou prioritou)
  • nechce utrácet za foto skener
  • nemá k převodu stovky negativů a nepohrdne tedy pracností a nepohodlím oproti pohodlnému skenování

Napadlo mě vyzkoušet přefotit negativy svojí digi zrdcadlovkou. Není to žádný zázrak, ale myslím, že výše nastíněné požadavky splňuje a výsledky byly nakonec mnohem lepší než jsem zprvu očekával.

Jak na to:

  • použil jsem svůj nejkvalitnější objektiv (Sigma EX 70-200mm/f2.8)
  • negativ jsem umístil do rámečku ze zvětšováku Meopta postaveného kolmo mezi dvě knihy
  • pro snížení minimální zaostřovací vzdálenosti objektivu (4m) jsem použil mezikroužky. Snížil jsem tak minimální vzdálenost pro zaostření na 1,5m a zároveň jsem dosál záběru, kdy přefocovaný negativ pokrývá celý snímek.
  • za rámeček jsem umístil nekonečné pozadí z papíru nasvícené obyčejnou lampou
  • fotím ve tmě (svítí jen lampa na pozadí), na nejlepší clonu objektivu (f7.1), ze stativu, s předsklopením zrdcátka a na samospoušť (případně drátěnou spoušť). Expoziční časy vycházejí někdy i na 2s.
  • výsledné RAWy upravuji v Bibble, kde pomocí křivek provádím invertování barev a zároveň upravuji kontrast a expozici.
  • v době, kdy jsem tento postup používal jsem uvažoval o použítí dvou skel, mezi které bych dal najednou všechny negativy a vyfotil bych je najednou, bez zbytečné manipulace s posouváním a vyměňováním svitku v rámečku

Praha podzimní

V neděli jsme se vydali na vejlet do Prahy. Kromě tajů města, temných staroměstských uliček, židovského hřbitova a Sudkova ateliéru jsme měli spoustu dalších plánů, na které uzrál čas právě tuto neděli. Před rokem jsem Market slíbil svařák na Kampě, na Žižkově měli hrát večer Flecktones a v ulicích města je k vidění výstava sdružení PostBellum.

[bsimage file=“myjsmetonevzdali.gif“]

Vydali jsme se přes Malostranské náměstí po starých zámeckých schodech na hrad. Cestou jsme pročítali panely akce My jsme nezapoměli, kterou sdružení PostBellum zasadilo do ulic a náměstí po celém městě. Výstavu jsem si jako pravidelný posluchač Příběhů dvadcátého století nemohl nechat ujít. Připravili to zajímavě a líbilo se mi, že panely pročítali i mladí lidé. Práce PostBellum je pro mě v dnešní době jedním z mála světlých míst.

[bsimage file=“vstupenka_sudek.jpg“]

Nedaleko Střeleckého ostrova tvořil pan fotograf Sudek. Podívali jsme se do míst, kde vznikala série Okno mého ateliéru a kde tento velký fotograf prožil část svého života. Malá chaloupka v zahrádce obehnané ze všech stran vysokými domy a vznikaly tam fotky, které obletěly svět.

Konice a Kounice

Tady je několik obrázků, které včera vylezly z mé středoformátové krabičky. Jsou ze dvou výprav – na Konicko a do Dolních Kounic.

Dolní Kounice

Židovský hřbitov v Dolních Kounicích se mi schovával několik let. Když jsem se probudil do zamlžené, deštivé a studené podzimní soboty, vzpoměl jsem si na toto místo, popadl focení a za necelou hodinku už parkuju na Kounickém náměstí. Hřbitov najdete na zvlněné louce ve svahu nad městem, na které je rozseto více než tisíc náhrobků.

Ostrý a Čerňavina

Chtěli jsme na pár dní někam do Slovenských hor, ale počasí nám tento rok vůbec nepřeje. Dovolenou už ale nešlo zrušit a tak volám do Třince, že se tam na pár dní ukážu. Podzimní plískanice s oblibou trávím na naší Beskydské chalupě. V takovém nečase neznám nic lepšího než zalézt do postele s dobrou knížkou a v horském tichu poslouchat jen praskání ohně v kamnech. S sebou jsem si vzal i kolo, abych si před zimou naposledy projel cestičky po hřebenech, které mám tak rád a samozřejmě focení – na podzim fotím v horách nejraději.

Pár dní před odjezdem do Beskyd jsem získal knihu s fotografiemi pana Sudka, které kdysi nafotil v pralese Mionší. Fotky jsou nádherné . Hned jsem dostal chuť jít se do těch míst podívat. Do pralesa to máme kousek, ale je tam zákaz vstupu. Není problém se do něj „neoficiélně“ dostat, žádné ohrady ani cedule na jeho hranicích nejsou. Byl jsem tam už několikrát „načerno“, ale nikdy jsem si to tam moc neužil – asi díky pocitu, že mě tam může někdo každou chvíli vyhmátnout. V lese by se měl člověk cítit volně. A tak jsem se tentokrát vydal do Čerňaviny. Je to něco jako prales, máme ho kousek po hřebeni od chalupy a nikdo mě vyhánět nebude. Počasí přálo focení – hustý déšť, teplota kolem nuly a mlha jak z Rákosníčka. Je pravda, že v takovémto počasí by mě asi nikdo nechytal ani v tom Mionší, ale v Čerňavině zase nefotil Sudek a zatím jsem z těchto míst neviděl žádné pěkné fotky. Prostě to teď bude můj prales a basta. Za pár hodin jsem stihl jen malou část a určitě se tam teď budu pravidelně vracet. Kromě mnoha stromových soch a starých obrovských buků jsem tam potkal i jednoho místňáka – v mlze se pár metrů přede mnou zjevila silueta srnce, úplně jak v hororu, koukal jsem na růžky, odhadoval jejich ostří a čekal co bude, po pár sekundách se silueta otočila a pomalu zmizela. A taky jsem si zase jednou ověřil a potvrdil, že focení v dešti a zimě se stativem a delšíma expozicema je strašně nepříjemné a je dobré se toho vyvarovat.