Veporské vrchy

Dlouho plánovaná výprava za opuštěnou krajinou Veporských vrchů začala ve čtvrtek odpoledne. Pozdě večer parkujeme auto v Breznu a na minutu přesně chytáme poslední autobus do Pohronské podhory – podhorské vesničky, ve které těsně před půlnocí začínáme naši pouť. Spíme u křížku vysoko nad vesnicí.

Ráno nás probouzejí dřevorubci a horští zemědělci. Dáváme se do řeči se starým pánem, který čiperně pobíhá po svém horském políčku a s lítostí nám líčí kde všude byly dříve louky (než je komunisti nechali zarůst lesem). Obědváme na nejvyšším vrcholu naší trasy – na Klenovském vaporu (1338 m.n.m). Večer táboříme na vrcholku Dlhý grúň. S Arnym jsem se vydal dolů do vesnice pro vodu. První člověk u první chalupy. Máme vodu a několik rad: „Co není zamčené nebo zabetonované, to lidi rozkradou“, „Dávejte si pozor na medvědy“, „Za vodu nám
neděkujte, ta je tady pro všechny“. Místo medvěda se v noci objevila liška. Prošla pomalu kolem nás a hořícího ohně, vylekala nás, a pak si v klidu zmizela v lese.

Další den přecházíme silnici v sedle Tlstý Javor a po horských loukách se dostáváme na vrchol Zákľuky. Moc lidí cestou nepotkáváme, ale dole v údolí Kamenistého potoka se setkáváme se známouj tváří – klučinu co prodává čaj na Kamenné chatě na Chopku – týden zpět jsem u něj dva čaje kupoval. Poslední noc táboříme na opuštěném vrcholku Tajchová. Po dlouhé filosofické diskusi všichni usínáme a probouzíme se hooodně pozdě.

Přes Hájny grúň sestupujeme zpět mezi lidi. Na autobus čekáme na stanici úzkokolejné železničky do Čierného Balogu – železničky to je moje, sem se určitě ještě vrátím.

Lidé, se kterýma jsme se cestou dali do řeči byli až nečekaně milí a vstřícní. I řidič autobusu se nám několikrát omlouval, že nám musí zaúčtovat batohy a že ho to mrzí. Díky za krásnej vejlet Arny, Kámo a Marky.

PS: První dvě fotky jsou tady díky setrvačnosti mé kouzelné krabičky 🙂