Pohádkové Jeseníky

V šest ráno házím do báglu pár krámů a v devět už s Jankem šlapeme stopu údolím Divoké desné. Jako v pohádkovém snu míjíme hrad Zámčisko a z vrcholu Saša peaku obhlížíme naše sněhové království. Nikde nikdo, sluníčko, modré nebe, metr nového sněhu. Dneska je to všechno naše. První prašanovej sjezd dolů k posedu. Za dvacet minut jsme zpátky na Sašovi. Šlapeme stopu na Máj, přímo ke kontrole z Rallye. V poledne si užíváme sjezd Velkým kotlem a ještě jeden hned nato. Nikde ani stopa.

Na hřebeni se objevuje chlapík s drakem. Janek ho tak vyděsil, že nás skoro hodinu dobrovolně zasvěcoval do tajů sněholítání. Já už bez svého draka dlouho nevydržím. Od Petráků další prašanovej sjezd přímo do boudy borců z místní horské služby, kde dostáváme dávku tepla, čaje a jdeme s nima ještě na dávku piva na Ovčárnu. Se setměním se loučíme a míříme zpátky na hřeben. Bílá tma. Od boudy jedeme jen podle buzoly. Ve sviním dole už je šero, ale zato prašan až po pás. Když se kolem mě řítí Janek v bílém oblaku, nevěřím, že to není jen repríza známého filmíku The Sinners. Za tmy odjíždíme od nádrže a někde hluboko ve mně se až do Brna přehrává celá ta sněhobílá pohádka zabarvená tóny Ulrychovic Koločavy …

Koločavské hory
modré jsou
modré jsou
tam mě moje nohy
ponesou
až já budu v horách
jednou spát
tak se bude na mě
koločavský pánbůh
usmívat