Ostrý a Čerňavina

Chtěli jsme na pár dní někam do Slovenských hor, ale počasí nám tento rok vůbec nepřeje. Dovolenou už ale nešlo zrušit a tak volám do Třince, že se tam na pár dní ukážu. Podzimní plískanice s oblibou trávím na naší Beskydské chalupě. V takovém nečase neznám nic lepšího než zalézt do postele s dobrou knížkou a v horském tichu poslouchat jen praskání ohně v kamnech. S sebou jsem si vzal i kolo, abych si před zimou naposledy projel cestičky po hřebenech, které mám tak rád a samozřejmě focení – na podzim fotím v horách nejraději.

Pár dní před odjezdem do Beskyd jsem získal knihu s fotografiemi pana Sudka, které kdysi nafotil v pralese Mionší. Fotky jsou nádherné . Hned jsem dostal chuť jít se do těch míst podívat. Do pralesa to máme kousek, ale je tam zákaz vstupu. Není problém se do něj „neoficiélně“ dostat, žádné ohrady ani cedule na jeho hranicích nejsou. Byl jsem tam už několikrát „načerno“, ale nikdy jsem si to tam moc neužil – asi díky pocitu, že mě tam může někdo každou chvíli vyhmátnout. V lese by se měl člověk cítit volně. A tak jsem se tentokrát vydal do Čerňaviny. Je to něco jako prales, máme ho kousek po hřebeni od chalupy a nikdo mě vyhánět nebude. Počasí přálo focení – hustý déšť, teplota kolem nuly a mlha jak z Rákosníčka. Je pravda, že v takovémto počasí by mě asi nikdo nechytal ani v tom Mionší, ale v Čerňavině zase nefotil Sudek a zatím jsem z těchto míst neviděl žádné pěkné fotky. Prostě to teď bude můj prales a basta. Za pár hodin jsem stihl jen malou část a určitě se tam teď budu pravidelně vracet. Kromě mnoha stromových soch a starých obrovských buků jsem tam potkal i jednoho místňáka – v mlze se pár metrů přede mnou zjevila silueta srnce, úplně jak v hororu, koukal jsem na růžky, odhadoval jejich ostří a čekal co bude, po pár sekundách se silueta otočila a pomalu zmizela. A taky jsem si zase jednou ověřil a potvrdil, že focení v dešti a zimě se stativem a delšíma expozicema je strašně nepříjemné a je dobré se toho vyvarovat.