Focení na Staroměstsku

Na odpoledne jsem vyrazil toulat se po staroměstských loukách. Spal jsem na úžasném místě – na panském, přímo na linii pod Tetřeví horou. Druhý den jsem jel přes Lichkov, Ústí na Orlicí, Letohrad, Litomyšl a Poličku do Milov na Vysočině trošku si zalézt. Je to nádherná cesta – všem doporučuju.

Beskydy a Kysuce

Kromě naší chalupy a obvyklého focení v údolí Tyrky jsem s našima vyrazil na Slovensko do Kysuckých Beskyd. Už dlouho jsem se chystal podívat se na kysucko-oravskou úvraťovou lesní železnici. Malinké kolejičky vysoko v horách, to je nádhera, jednou si to projdu celé až na Oravu. Je škoda, že už se tam nejezdí. Ve Vychylovce je skanzen s možností svezení se turistickým vláčkem do několika prvních úvratí.

Slovenské skalky

S nováčkama jsme vyrazili na prodloužený víkend. Dva dny se lezlo na Vtáčníku a dva na Súlově. Počasí parádní (až na tu zimu) a lezení taky. Všichni přežili (i Štěpánek).

Vysočina s Lokálkovskýma nováčkama

První nováčkovské skalky vyšly úplně parádně. Dva dny lezení, nahoře plech, sluníčko a teplo. Díky špekovi, že nám přijel trošku pomoct. Nikomu se nic nestalo a všichni lezli jak kuny. Jen tak dál.

Velikonoce u Viktora v Tatrách

Velikonoce jsem strávil u Viktora na chatě pod Rysy. Bylo to super potkat na takovém místě Vidláky, Milóše, Bonischovce, Ricardovce, Davida, Janka s gynekology, Viktora a dalsi…

Vysoké Tatry a boj na Tupé

Už mi přijde trapné psát pořád dokola stejný víkendový scénář. V pátek večer na Popradské, noc venku, dva dny lezení a lyžování, v pondělí do práce. Tentokrát vyšlo počasí dokonale. Dva dny úplně čisté nebe a doslova spalující slunko (zapoměli jsme opalovací krém). V sobotu jsme sjeli Koprovák a zatím co šli kluci sjet ještě něco v Tupé, vyběhli jsme s Lubošem na Zlomiskovou vežu pro matroš, který mi tam zázrakem zůstal z minulého týdne. Neděle byla drsná. Puškášův pilíř na Tupou. Ideální podmínky tentokrát moc nebyly (vůbec nebyly). Hrabali jsme se tunami prašanu nahoru skoro devět hodin. Nahoře už jsem se jen plazil k vrcholu. Na chatu jsme místo plánovaných tří hodin došli až v půl osmé. No co už, stane se.

Jeseníky s Klárou

Po návratu z Tater jsem si den oddychl (prospal) a vyrazili jsme klasicky do Jeseníků. Sníh byl divný a všude bylo vidět hnědé fleky od Saharského písku. Taky se mi podařilo přeskočit potůček a doskočit na nějaký kámen. Takovou díru v lyži jsem ještě nikdy neměl.

Nováčkovské Vysoké Tatry 2007

Letošní Tatry začaly neslavně. Zuzi trošku uklouzla a hned z toho byla velká akce. Naštěstí vše dobře dopadlo a potají už sleduje počasí a plánuje další tůry. Jak jsem si ověřil, tak lezení na Zlomiskovou vežu za neustávající chumelenice taky nemusí být úplně zadarmo. Po první malé lavince, která přijela žlábkem, ve kterém jsem lezl, přijela ještě větší a to už jsem psychicky nevydržel. Ustál jsem to jen tak tak šest metrů nad posledním jištěním a mazal co nejrychleji dolů. Musím se tam vrátit pro matroš. A chumelilo a chumelilo a chumelilo … Den před odjezdem jsme šli s Viktorem na chatu. Odhodlal jsem se na malou vynášku a dotáhl jsem mu nahoru plynovou bombu, krásný pocit. Dík Zobčovi za proražení stopy přes řetězy, tam by to byl jinak boj. S nováčkama jsme v bílé mlze dobyli vrchol Rysů – aspoň nějaký vrchol, když už jsme ti horolezci. A na závěr krásný sjezd z Ostrvy při zapadajícím sunci.

V Jeseníkách až do tmy

Místo do Tater jsme na poslední chvíli zamířili do Jeseníků. V sobotu bylo škaredě a na hřebeni byla hrozná mlha, zima a vítr. Důkazem budiž naše neobvyklé počínání na vrcholu Velkého Máje. Při hledání tyčí se nám povedly dvě kolečka což jsme si uvědomili až při křížení našich stop (poprvé jsme nevěřili, že stopy jsou naše). Při třetím kolečku jsme pak úplnou náhodou narazili na tyče, ale byli jsme tak zmatení, že jsme i tak nevěděli, kterým směrem se dát. Ještě teď nemůžu uvěřit tomu, jak snadné je vrátit se chůzí „přímým směrem“ během několika minut na výchozí místo.

V neděli bylo krásně. Vydali jsme se s Davidem na průzkum Medvědího dolu a celou akci jsme pojali opravdu důkladně. Nejdříve jsme vylezli přes Saša peek na Velký máj a celý důl obešli po hřebeni. Vytipovali jsme vhodné sjezdy a pak hurá. První sjezd jsme jeli od chatky (je odemčená Tomášku) z hřebínku oddělujícího sousední Sviní důl. Další sjezd pak v protisvahu a na závěr přímo středem dolu. Pak jsme si odskočili na něco dobrého na Ovčárnu a zpátky na hřeben jsme se dostali chvíli před západem Slunce. Po západu za šera jsme si dali krásný sjezd Sviním dolem. Cesta dolinou byla tentokrát samý led a chvílema jsem měl co dělat, abych se v té rychlosti udržel na cestě (nějací chytráci na sněžnicích tam udělali hrozné díry).

Zase nám to jednou pěkně vyšlo.

Přechod Nízkých Tater

Tak jsem se konečně vydal na skialpový přechod Nízkých Tater. Nikomu se moc nechtělo a tak sedím v nočním rychlíku směr Poprad úplně sám. V Popradu sice lije, ale v Telgártu už chumelí. Cesta na Královu holu byla tentokrát opravdovým očistcem. S těžkým báglem jsem se od rozvodny prodíral neuvěřitelně hustou mlhou k vrcholu. Všude jsem viděl jen konstatní bílou plochu a když se přidal ještě silný vítr, měl jsem co dělat, abych se držel na nohou. Díky bohu za ty oranžové skialpinistické praporky ze závodů, které tam zůstaly. Nebýt jich, tak po svazích Hole bloudím asi ještě teď. Nahoru jsem dorazil úplně vyčerpaný, morálně zdeptaný a navíc z úplně opačné strany než jsem čekal.

Co dál? Viditelnost na pár metrů a vichr, který člověka doslova poráží na zem. Ve vysílači sedím několik hodin, čekám na změnu počasí a pro jistotu si domlouvám spaní na zemi. Přece to nevzdám na prvním vrcholu. Zkouším taky volat Zobčovi do sousedních Vysokých Tater – kdyby tam bylo líp, asi bych zběhl. Zobča to ale nebere a tak čekám a čekám. K večeru vyrážím. Mám na sobě všechno oblečení, dvoje rukavice, kuklu, čepici a kapuci, ale i tak je mi zima a přemrzají mi prsty. Znovu se nořím do bílého nic a v hrozném větru postupuju od tyče k tyči. O zpestření jinak nudného šlapání bílou tmou se jednou za čas postará chybějící tyč. Ztratit v takovém počasí z dohledu poslední tyč a nevidět další je vždy velmi veselé. Už ať to mám za sebou. Tohle už vícekrát nemusím.

Večer na Andrejcové svítí sluníčko a celou noc je jasno. Těším se na focení na Velké Vápenici a vyrážím pro jistotu v šest ráno. Na Vápenici je ale úplně stejné počasí jako včera na Králové holi. Komu jsem co udělal? Znovu bílá tma, bloudění od tyče k tyči. Po krásném sjezdu do Priehyby jsem se silama v koncích. Poprvé hledám cestu dolů k nejbližšímu vlaku. Ale hřeben mě ještě pořád hodně láká. Další tři hodiny tak šlapu zpátky nahoru. V nižších polohách je ale tolik nového sněhu, že na další prošlapávání stopy už nemám. Hledám si nejvyšší vrchol v okolí a dlouhým krásným sjezdem končím ve vesničce Závadka nad Hronom. Domů se vracím zajímavou trasou přes Brezno a B. Bystricu. Na přechod se určitě vrátím, možná ne sám, ale určitě za lepšího počasí.

A několik postřehů na závěr:
– těžký bágl v silném bočním větru dokáže neuvěřitelně potrápit – skoro jako by ho člověk nesl jen na jednom rameni.
– je zajímavé, jak se dají vzdálenosti na turistických ukazatelích v zimě lehce překonávat. Např. hodinový sestup z Vápenice do Priehyby byl na lyžích krásným několikaminutovým sjezdem. Stejně tak po rovném ledovém hřebeni to utíká mnohem rychleji.
– když se v zapadlé slovenské vesničce zeptáte mladé cikánky na vlakové nádraží a ukáže vám na autobusovou zastávku, nenechte se zmást. Když jsem se takhle zeptal asi po desáté, ukázala správným směrem