SportLife 2007

Projel jsem se lanovkou, vylezl jsem po kládách, obešel celý pavilón po kolejích pro jeřáb a šel domů. Nic moc veletrh. Lepší jet ven na hory.

První sníh a Dolní Kounice

Ráno chumelilo a chumelilo a chumelilo …. letos první pořádná sněhová nadílka v Brně. Počasí jak stvořené pro klub „Schizorgu“. Mára ale odjel někam do Beskyd a nikdo jinej mě nenapadl. S Martinem jsme se podívali do Dolních Kounic na klášter a polorozbořenou katedrálu Rosa Coeli. Vše bylo ale zamčené a nikde nikdo.

Mára by ze mě měl opravdu radost – bez mapy, bez jasného plánu kam chci dojít a napůl promočený jsem se sám vydal v husté chumelenici z Dolních Kounic směrem, kterým jsem tušil Brno. Díky tomu, že jsem neměl jasný cíl, nemůžu říct, že jsem bloudil. Nicméně, v bílé tmě jsem se motal po polích bez jakékoliv představy kde jsem a kterým směrej jdu. Po nějaké době se přede mnou usprostřed pole vynořil chlapík se psem. Vypadal stejně překvapeně jako já. Pokecali jsme a nasměroval mě k nejbližší silnici.

Na silnici jsem už sice věděl kde jsem, ale začal jsem řešit úplně jiný problém – roztlačování aut. Přísloví „Za dobrotu na žebrotu“ si ten den díky mě opakovalo určitě několik desítek lidí. Každou chvíli mi totiž někdo zastavil a z dobré vůle se optal jestli se mi nic nestalo, jestli nepotřebuju odvézt a co že dělám na cestě v takovém nečase. Všem jsem vysvětlil, že jsem  opravdu na procházce a že půjdu dál rád po svých. A pak se už většinou nerozjeli. Připadal jsem si dost trapně, zvláště když musela do sněhu a zimy vystoupit celá rodinka, jejichž auto jsem šikovně roztlačil tak, že stálo napříč cestou a čumák pomalinku sjížděl do příkopy.

Pak jsem se svezl zadara vlakem do Střelic, kde ohlásili, že vlak dál asi nepojede. Ze Střelic mě do Brna dovezl Ládin, kterého jsem takhle vytrhl od nedělní siesty s rodinkou a tímto se mu ještě jednou omlouvám.

Listopad na Ostrém

Další podzimní víkend v Beskydech. Tentokrát na naší chalupě na Ostrém. Pršelo, mlžilo, sněžilo, podzim jak má být.

Podzim v Beskydech

Na nejhezčí horu v Beskydech – na Kněhyni, je zákaz vstupu. Další ze zákazů, který nikdy nebudu dodržovat. Na Kněhyni se chodí odjakživa. Parchanti to jsou.

Židovské památky na Vysočině

Přšla zima, déšť a na horách i sníh, Nikdo na víkend nikam nejel a tak jsem se vydal na malý výlet po židovských památkách. Nejdříve jsem na ranní radu Martina vyrazil do Třebíče navštívit židovskou část města. Křivolaké uličky s dlažbou z říčních valounů, domky prorostlé mezi sebou, miniaturní dvory, nízké vchody, průchody, náměstíčko jako dlaň – židovská čtvrť je jako zmenšený svět. Připadal jsem si tam jako v opravdových Stínadlech. Jde o jedinou kompletně dochovanou židovskou čtvrtí v Evropě a jedinou židovskou památkou Unesco mimo území Izraele. Jednou dobou zde žilo více než 1200 obyvatel, kteří měli svou radnici, chudobinec, špitál, školu, dvě synagogy a všude bylo spoustu obchůdků a dílen. Z Třebíče jsem vyrazil ječtě dál na západ a podíval se do Jemnice a Police.

Slovenské kopečky

Po dvou letech jsem se konečně podíval na Roháče a taky do mé oblíbené Prosecké doliny v Chočských vrších. A taky na Strečno, na starý hrad, ze kterého je úžasný rozhled (pokud se člověk nebojí :-))))

Aleluja

Podle všeho se Stoupovi s Jankem po nějakých dvadceti letech povedlo první opakování cesty Aleluja na Rorejsech. Trošku jsem se kolem nich motal s foťákem. Když jsem viděl co lezou, byl jsem moc rád, že visím na své statice uvázané nahoře o strom … ale přežili to.

Aleluja, VI/A0!, J. Beneš, P. Vlček 1979

Beskydy a Mexiko

V pátek večer bylo v Brně krásné světlo – podzim, moje nejoblíbenější období, je tady. V sobotu ráno jsem cestou z Brna znovu zavítal do kraje havířů. Tentokrát jsem se poctivě připravil, vše předem nastudoval v mapách, a jel najisto. Malému bloudění jsem se sice zase nevyhnul , ale Mexiko a opuštěný hřbitov jsem našel. Zvláštní místo, jen co je pravda. Člověk se tam může ocitnout doslova jednou nohou v hrobě. Vše je zarostlé a některé náhrobní desky jsou posunuté nebo popraskané. Brodím se tak hustou vysokou trávou, v ruce foťák, koukám všude jen ne pod nohy, a najednou krok do prázdna….

Na Lysou se chystám už rok. Nedělní počasí mě vylákalo na západ slunce. Nahoře ani noha a po dlouhé době jsem zase viděl západ slunce, který bere člověku dech. V jednu chvilku se vyřítil cyklista, vytáhl foťák, usadil stativ, nasadil Cokiny, cvakal jednu fotku za druhou a za chvilku byl pryč, o to nejlepší přišel. A taky, byla mi hrozná zima.

Sloup s Tomem

Tak jsme s Tomáškem vyrazili za odpoledním lezením. I přes to, že neustále zdržoval (např. musel mě zavést domů pro věci, které jsem neměl s sebou nebo mě musel vést až do Líšně vyzvednout auto, …), dorazili jsme do Krasu před pátou. Oba jsme doma zapoměli maglajz a po dešti bylo trošku vlhko. To nás ale nemohlo rozhodit a pro lezení jsme schválně vybrali nejoklouzanější cesty na Hřebenáč. A šlo to celkem pěkně. Slyšíš Zobčo?