Inverze na Vysoké holi

Byla to taková podivná akce – pětset kiláků v autě po zmrzlých silnicích hrozné, noční výstup na Vysokou holi, hodina a půl focení v mrazu, inverzní mraky, výhled na Beskydy, Fatru a Tatry, ztracená čelovka, snídaně na Ovčárně, třikrát Sviní důl. Ale stálo to za to.

Borek, 27. prosinec

Borek je stará čtvrť Třince, ve které se stále bydlí. Některé chaloupky už mají údajně kolem sta let. Na místním stadiónu se každoročně koná festival Noc plná hvězd. Mírně depresívní nálada této čtvrti spolu s kulisou přilehlých železáren je pro takový festival ideálním místem.

Lysá hora štědrovečerní

Na štědrý den jsem se vzbudil brzy. Velmi brzy. V šest ráno už jsem byl na Lysé a čekal na východ slunce, který se nakonec nekonal. Škoda. Legrační ale bylo, že kolem sedmé se z různých stran vynořilo asi dvadcet podivných tvorů se stativy a foťáky a když nebylo vše takové jaké by mělo, zase vše sbalili a zmizeli tak jako se objevili.

Divokáč a skialpy

Po třech týdnech se vrátila zima a s ní oddílová akce Divoký důl. V sobotu se lezlo a v neděli šla většina na skialpy – doliny pod Vysokou holí patřily opět jenom nám, a že nás tam tentokrát bylo …

Macochismus

Vylézt Macochu ze dna na její horní okraj je na první pohled věc nepřestavitelná a nemožná. A přesto vede nahoru několik cest a většina z nich dokonce vede obrovskou převislou klenbou. Lidé, kteří se každý rok do Macochy na několik dní sjedou je jen pár a vzhledem ke stylu, jakým se v Macoše leze, jich asi nikdy moc nebude. Tento rok jsem se vydal jen fotit – na svůj průstup stěnou Macochy si budu muset ještě chvilku počkat. Obdivuji všechny, kterým se to podařilo. Jsem rád, že se Jankovi, Čeňasovi a Pavlovi povedl první přelez zatím nepojmenované cesty od Ricarda s Waiserem. Dost mě štve, že jsem se k nim nedostal blíže a nemám je na fotkách. A gratuluju taky všem ostatním, kteří to celé absolvovali a přežili.

Díky Pidimu za půjčení jednoho lana a Jankovi, Pavlovi a SingingRocku za půjčení druhého. A taky Tomíkovi za pár drobností.

Noční focení na Špilberku

Nedávno jsme šli s Gabi na Špilberk podívat se na Brno z vyhlídky u kanónů. Bylo zamčeno. Mříže brány kreslily po zemi krásné pruhy. A tak jsem se dnes potmě vydal na ty pruhy s foťákem. Pořídil jsem duchařskou fotku, ale opravdu netuším jak. Mezi spoustou krásně ostrých fotek byla jedna hodně zvláštně rozmazaná. Že by opravdu duchové? Ještě, že jsem jim zrovna nestál v cestě – to by mě určitě smetli jako toho chlapíka, přes kterého v Krotitelích duchů projel duchařský vlak.

Tom, Pidi a Malá Macocha

V sobotu jsem Tomovi s Pidim z lana a s foťákem asistoval při prvním (alespoň doufáme) přelezu Jankovy cesty Malá Macocha. Cesta vznikla minulý víkend na Býčí skále jako prodloužení cesty Pornovztahy. Spodní část cesty je krásná. O druhé délce raději pomlčím, neb jsem vše pouze sledoval z lana. Přísluší jiným, aby soudili. Každopádně z toho co jsem v té druhé délce viděl cítím studený pot na zádech ještě teď.

Velká gratulace hošani, že jste to vylezli a že se nikomu nic nestalo. A dodatečně znovu gratuluji i Jankovi s Kámou – k tomu že ještě žijou, že dělají pěkné cesty, a tak :-))

Kras a Brno

V sobotu ráno jsme se v dešti a bahně sešli v hojném počtu pod Býčí skálou. Takové to zdrvé jádro, které se nebojí vlků ani tmy. Tomík se Zobčou nacvičovali podivné cviky v mačkách a s motykama nad vchodem do jeskyně. Gabi s Jitkou vyrazily na prochajdu a my s Tomáškem Vidláků jsme se pokoušeli o přehákování Zrdcadla. První délka patřila Tomovi a děkuji mu tímto za natlučení všech skobek, založení smyček a vůbec – přelezl to pěkně a zase jsme to jednou oba přežili. Největší gratulace putuje k Jankovi a Kamile, kteří svým prvovýstupem dodělali cestu Pornovztahy a zřejmě tak v Moravském krasu přibyla jedna z nejhezčích a nejdelších hákovaček, které navíc nehrozí zprasení volným přelezem. První mé hákování povede zcela jistě pod klenbu Býčí skály na jedno z prvních opakování této cesty.

V neděli jsem se jen tak flákal po městě s foťákem. Bohužel, romští spoluobčané pro mé fotovýlety nemají zrovna dvakrát pochopení. Je prvda, že troška toho adrenalinu nikdy neuškodí, ale tento víkend jsem měl v jednu chvíli opravdu pěkně nahnáno. Naštěstí zůstalo jen u slovní potyčky a spásného útěku do civilizace.

Polské Slezsko

Polské Dolní Slezsko se může na první i druhý pohled jevit jako škaredá a špinavá část zeměkoule. Sám zatím přesně nevím co mě tam láká.  První seznámení proběhlo spíše z auta. Chumelilo a pršelo tak, že nebylo vidět na deset kroků. A když už jsem našel některá zajímavá místa, bál jsem se pro změnu nechat auto bez dozoru. O bloudění po Polských silnicích ani nemluvím. Ten správný čas ještě přijde.

Jeseníky

Do poslední chvíle jsem Tomáškovi nevěřil, že by se už dalo. Co? No přece vyrazit na skialpy do Jeseníků. A najednou šlapeme stopu po kolena ve sněhu a člověku to pořád nedochází. Je to tady. První skialpy.

Účastníci zájezdu: Ricardo a Giťule, Zbyňa a Maťa bez rukavic, všichni čtyři Povidláci, Jituš s Arnoštkem, Milouš star, Pidiondra v oranžovém, David bez foťáku, Igorek bez jumaru, několik kamzíků, snad jsem na nikoho nezapoměl.

Jedinou vadou na kráse je fakt, že jsem nešel spát do chatičky pod Vysokou holí a neviděl východ slunka, který musel být dokonalý. Ale zato jsem se v picerce Pod trámy dozvěděl jak je cítit tma nebo že nekonečno sice nemá konec, ale má začátek.